neděle 2. srpna 2020

Co je Meta zač?

Meta od Pavla Bareše od svého vydání zaplnila sociální sítě, a nakonec se jí povedlo mě zlákat, přestože jsem si plánoval pořídit od stejného autora jeho již dříve vydaný Projekt Kronos. Pravda je, že mě dokáže zlákat kde co, ale tady to doopravdy došlo tak daleko, že jsem si Metu koupil a téměř vzápětí ji i přečetl. Knížky většinou čtu s výrazným odstupem, a proto si prosím važte této čestné výjimky. Tohle je totiž recenze na ještě celkem čerstvou novinku současné české literatury, a to se u mě moc nevidí. Takže klasická otázka: Co je ta Meta vlastně zač a stojí za to si ji přečíst?


Příběh této knihy se odehrává v alternativní současnosti, kdy se mezi obyčejnými lidmi pohybují jedinci s výjimečnými schopnostmi – mety. Jejich schopnosti z nich sice dělají celebrity, po kterých se showbyznys může utlouct, ale žádní superhrdinové to nejsou. Alespoň ne tak, jak je známe my.
Lenka Křížová si v klidu žije život na vysoké škole a o metasenzace se nestará. Nestojí o pozornost kamer ani o slávu. Jenže navzdory tomu se objeví někdo, kdo o ní ví úplně všechno, aniž by o tom Lenka měla tušení.


(...) Začínala jsem zrovna chodit do školy, když to vypuklo. Teda, ne že by mety začaly existovat naráz... (...) Mám za to, že první byl nějakej týpek z Indie. Těch "prvních" je samozřejmě spousta: reddit je plnej fór, na kterejch se anonymové z celý zeměkoule předháněj, kdo najde nejstarší záznam s nějakou metalidskou aktivitou. Myslím, že nejstarší takový je video tohohle kluka, jak zvedá vraky aut. (...)


Hodnocení


Na začátek bych rád řekl, že už jsem dlouho nečetl knížku, ze které bych si odnesl tak zmatené pocity. A po dočtení jsem vůbec netušil, jak tohle ohodnotím. Upřímně to moc nevím ani teď, ale pokusím se o nějaké smysluplné hodnocení. (Ale varováni jste byli.)

Jelikož jsem před čtením moc netušil do čeho jdu, je Meta stoprocentně příjemné překvapení. Četl jsem jenom některé recenze, ale nijak jsem z nich nebyl schopný odhadnout, co je Meta za žánr, o co v ní vlastně jde a co že to vlastně způsobuje tu vlnu kladného hodnocení. Šel jsem do toho pouze s tím, že by mi kniha mohla něco dát. Vezmu-li to tedy jen z téhle stránky, očekávání bylo splněno na výbornou.
Už obálka vás láká na příběh, kde vystupují superlidé. Žánrově tedy v myšlenkách sklouznete ke sci-fi. Kdybych se toho býval držel, nikdy bych si Metu nepřečetl, protože ke sci-fi nemám dobrý vztah. Je proto dobré vědět, že sci-fi prvky jsou v ději použity jen jako kulisy. Autor je skvěle použil, aby mohl skrz knihu klást důležité otázky. Myšlenky, jež Meta přináší, jsou totiž stěžejní a já je rozhodně považuji za její nejdůležitější aspekt, který dokonce upozaďuje samotný děj. To, co se Lence odehrává v hlavě, bylo naprosto úžasně, uvěřitelně vylíčeno.
Pavel Bareš svým čtenářům předhazuje témata a společenské problémy, co možná ani nejsou považovány za problémy a z knihy je přímo cítit, jak je jimi frustrován. (Hodně je to znát u krátkých odstavců, které Lenka podává jako fun facts.) Tím lépe pro nás, když se nám tyhle témata dostanou do povědomí a začneme nad nimi uvažovat. Na stránkách Mety jsem našel mnoho věcí, nad kterými jsem se nikdy moc nepozastavoval. Jakkoli to někdy bylo tvrdé probuzení, jsem rád, že k němu došlo. Díky tomu si mě Bareš získal a jako spisovatel mi už jen tak z hledáčku nezmizí.

I když myšlenky stojí nad dějem, vnímat ho jako druhořadý není ten správný přístup. Příběhová linka je hodně thrillerová. Ne, končetiny nelétají vzduchem, severské krváky v tom nečekejte. Nepříjemné pocity při čtení by se však dostavit mohly. Mnoho scén je velice realistických, až z toho mrazí. Situace není třeba popisovat jako nepříjemné nebo děsivé, protože to z nich samo vyplývá. Postavy, coby aktéři jednotlivých scén, jsou hodně dobré. Vsadím boty, že alespoň jedna vám po dočtení v hlavě zůstane. Gradace byla úžasná, všechny informace byly podávány ve správný čas. Spoustu pasáží si dokážu čerstvě vybavit doteď, protože byly neuvěřitelně silné. Kdyby však Meta byla čistě thriller, zápletku bych nepřiřadil k těm dokonalým a troufl bych si říct, že jsem už četl lepší. Naštěstí se o čistém thrilleru nebavíme.
Nedá mi to a musím tady zmínit i jazyk. Přiznám se bez mučení. Zvyknout si na tu hovorovost, slang a všechny ty anglicismy, bylo těžké a někdy mě vytrhávalo ze čtení moje pozastavování se nad zvláštními slovy. Já nevím, asi je mi sto, ale to vážně někdo takhle mluví? Až takhle? Hmmm... Vím, že v tomhle ohledu dost zaostávám...ale vážně?


(...) "V pohodě," směje se. "Happy for you, fakt. Ale přesně kvůli tomuhle jsem chtěla vypadnout z kolejí." 
Debíiny rodiče se potkali na střední a maj tak nechutně bezproblémový manželství, že byste o něm mohli napsat americkej romcom odehrávající se o vánočních svátcích. Pokud si z toho Debí odnesla nějakou životní lekci, byla to ta, že osudovou lásku nenajdete tak, že si do bytu taháte kluky na jednu noc. (...) 


Ale jo. Nakonec jsem jazyk zkousnul a přijal fakt, že celkem věrně odráží atmosféru příběhu. Nemůžu mu upřít, že se k tomu zkrátka hodí.
Taky oceňuji kachničkový humor. Lenčina kamarádka Debí má totiž nějakou zvláštní úchylku na gumové kachničky a jakkoli divně to teď musí znít, bylo to vážně vtipný! A ještě jedna věc. Pavel Bareš na Spotify ke své knize vytvořil playlist, a tak si hudbou můžete dotvořit atmosféru.

Myslím, že hlavní důvod, proč ve mně kniha zanechala tak zmatené pocity je množství témat, kterých se dotýká. Má něco kolem tří set stránek a já ji na dovolené zhltl během dvou dní, čímž to do mě vysolila nejspíš moc rychle. Navíc jsem určitě nestačil pochytit úplně všechno, a tak to možná jednou vidím na re-reading ;-).
Nebudu to už zdržovat, jde se bodovat. Po opravdu dlooouhé úvaze jsem se rozhodl ohodnotit Metu 9/10. Původně jsem zamýšlel dát "jen" osmičku, ale tak nějak vnitřně cítím, že by to bylo málo. Na druhou stranu desítku si nechávám jen pro těch pár vyvolených a tam už to nějak nedosáhlo. To ale nic nemění na tom, že tenhle kousek doporučuju přečíst. Všem.

Četli jste už Metu? Navnadil jsem vás na ni?

Fun fact?
Máte vůbec tušení, jaké to je shánět u moře gumové kachničky? Člověk by řekl, že je budou mít všude, jenže ono ne. Prošli jsme snad celý město, než jsme je vypátrali. A pak jsem ještě dělal blbce plazícího se v písku na pláži, abych s nimi mohl Metu zvěčnit :D.

čtvrtek 23. července 2020

Zpěv štítu zaznamená Naslouchač

Petra Stehlíková se svou knihou Naslouchač získala věrné zástupy fanoušků, protože se jí podle všeho povedlo napsat strhující a originální fantasy. Na něco takového s v českých vodách narazí jen málokdy. Jako čtenář, jehož oblíbeným žánrem je právě fantasy, jsem nemohl odolat. A tak mám už i já Naslouchače přečteného a je na čase, abych mu věnoval recenzi. Je to skutečně taková pecka?


Naslouchač je příběh o třináctileté dívce Ilan, která pochází z národa sklenařů. Po Velké válce se jedna polovina světa stala neobyvatelnou a jedině štít čerpající energii z nerostu zvaného sklenit dokáže jedovaté plyny ze zamořené poloviny zadržet. Národ sklenařů je obdařen zvláštními schopnostmi, a dokáže tak nerost těžit. Těžba a středověké podmínky pro život si ale vybírají svou daň. Ilan se přesto narodila bez deformací, a navíc s velice výjimečným darem  dokáže naslouchat sklenitu. Kvůli tomu je nucena vydávat se za chlapce, aby nebyla odvedena od rodiny. S natolik výjimečnými schopnostmi se však Ilan nemůže skrýt navždy.


(...) Matka vyprávěla, že Amárie, město, ve kterém jsem žila, bylo první svého druhu. Že ho postavili první sklenaři kvůli bohatým sklenitovým dolům nacházejícím se v jeho blízkosti. Že se sklenit posléze stal nejžádanějším nerostem na celém světě a sklenaři nejbohatšími lidmi. Přesto se jejich život na rozdíl od zbytku světa nezměnil. Jako by ustrnuli v minulosti. Obklopeni jednoduchými věcmi, zasvětili svůj život sklenitu. (...)


Hodnocení


Tak takhle rychle jsem se do knížky snad ještě nikdy nezačetl. Chtěl jsem si přečíst jen pár prvních kapitol a málem skončil v polovině knížky. Tolik k tomu, jestli je Naslouchač čtivá knížka. 
Nedokázal jsem to odložit, protože jsem toužil vědět víc o světě, který nám autorka představuje. Zvláštní je, že celý svět je vlastně stejný jako ten náš, pouze o pár stovek let napřed. Co se týče žánru je to proto na pomezí mezi dystopií a fantasy. Jak by něco to takového mohlo vůbec fungovat? V rukou Petry Stehlíkové perfektně! Nesmírně mě bavilo ponořovat se do všech těch nových věcí společně s hlavní hrdinkou. Ty detaily jsou skvostné, přesně takhle si představuji nový, naprosto pohlcující fantasy svět. Na druhou stranu je tu ale hromada neznámých pojmů, až jsem měl občas pocit, že jsou nadužívané. Po přečtení celé knihy jsem změnil názor. Ty pojmy jsou tam na místě a dokreslují atmosféru příběhu. Navíc na konci knihy je vám k dispozici slovníček, který by vám měl usnadnit orientaci.

Líbí se mi, že příběh vidíme očima dítěte, které pomalu roste a je čím dál víc zvídavé. Většinu informací se čtenář doví společně s Ilan a nejsou mu nějak nevěruhodně nuceny. Fakt, že je Ilan vlastně celkem fajn holka a nemáte chuť jí neustále vrazit, pro mě byl překvapující a díkybohu za něj. Přesto pár výtek mám. 
Ilanina neznalost moderních vynálezů je vzhledem k jejímu původu pochopitelná, ale já vám nevím...občas to na mě působilo přehnaně. Asi moc nechápu, co za slova Ilan zná nebo nezná. 
No a druhá věc se týká Ilanina jazyka. Jelikož je kniha psána ich-formou, předpokládám, že by mělo vypravování používat její slovní zásobu. A ta mi tedy ke třináctileté dívce vždy neseděla. Zatím nabývám dojmu, že je vše vyprávěno zpětně, když už je naše hrdinka dospělá. Jestli to tak je, ohledně jazyka už ani neceknu. 
S ostatními postavami nemám problém, jsou uvěřitelné a snadno se s nimi dá sympatizovat (nebo opačně). Snad jen kdyby u jedné konkrétní postavy autorka pořád dokola nevyzdvihovala "oříškové oči" (Jako vážně. Zkuste si při čtení počítat, kolikrát to tam je.) Avšak plus má u mě paní Stehlíková za svůj vtip, a to, jak dobře ho rozmístila do těch správných chvílí, aby nebyl rušivý.


(...) Po bradě mu stekl omastek, který si bojovník otřel dlaní. "Dal si sladkej puding na hovězí." 
Podívala jsem se do své misky, kde leželo všechno, co se nacházelo na velkém stole pro sluhy, jenom v menším množství. Přemýšlela jsem, co z toho je hovězí a co puding. (...)


Jak je na tom děj? Prozatím si myslím, že je solidní. Ono se tam toho vlastně neděje nějak moc, ale vůbec to celé knize neubírá na kráse. Zásadní vadu vidím v tom, že Naslouchač až příliš trpí syndromem prvních dílů (říká se tomu tak, nebo jsem právě vymyslel nový termín?). Až moc je na tom znát, že tohle byl jen malý kousíček z toho, co autorka vymyslela. Naslouchač vlastně jen všechno představuje a já na něm postrádám trochu větší ucelenost. Neuškodilo by uzavřít některou z vedlejších zápletek a nenechávat si toho tolik na dvojku.

Takhle to bohužel na plný počet bodů nestačí. Naslouchač u mě nedosáhl tak vysoko jako u jiných, přesto si tenhle kousek zařazuji mezi vysoce nadprůměrné - 8/10. 
Jsem vážně zvědavý, co se odehraje ve druhém díle. Uvidíme, kam se v mém bodovém žebříčku vytáhne Faja. 

Jak se Naslouchač líbil vám? Co jste v poslední době četli od českého autora?

čtvrtek 9. července 2020

Po hlavě do znovučtení?

Začnu otázkou. Čtete knihy víckrát než jednou? Já totiž ne. Žádnou knihu jsem nikdy dvakrát nečetl, a to z toho důvodu, že mi to vždy připadalo jako zdržování. Na světě je přeci tolik knih, tak proč mám zůstávat u těch, co znám? Zvláštní je, že stejná otázka mi na mysl nikdy nepřišla, pokud jde o filmy. Vybrané kousky jsem schopný vidět milionkrát. Tak proč je to u knih problém?


Ať už máte stejný problém jako já, nebo ne, pojďme si teď trochu rozebrat problematiku re-readingů! (Respektive se dočkáte mých přiblblých myšlenkových pochodů ohledně tohoto tématu. Varováni jste byli...)
A protože můj mozek k tomu potřebuje jiné a pokud možno české slovo, nazval jsem to znovučtení. Posilněni nádherným a naprosto originálním novotvarem, se do toho můžeme pustit!

Náročné nebo oddechové příběhy? (Nebo oboje?)


Jestliže se bavíme o tom, kolikrát si přečtete knihu nebo podíváte na film, myslím, že vždycky velkou roli hraje žánr. 
Jsou typy příběhů, které stačí vidět/číst jednou. Většinou se jedná o jedince zpracovávající nějaké těžké téma. Myslím, že každý máme určitý druh příběhu, co vstřebáme a už o něm nechceme slyšet. Osobně to takto mám s válečnými filmy. Častokrát jsou na mě prostě moc, a já nemám potřebu se k nim vracet, i když je považuju za kvalitní. Tak například takový Schindlerův seznam jsem viděl jednou a ne, znovu se na to koukat nehodlám. Na druhou stranu dobrou komedií se dokážu oblažovat pořád dokola.
Jenomže ne vždy tohle žánrové pravidlo platí. Počet přečtení/zhlédnutí příběhu nemusí záležet na jeho oddechovém nebo náročném tématu. U mě hodně závisí na tom, jací v něm hrají herci, jaká ho doprovází hudba, kde se natáčel, nebo jestli se mě nějak osobně dotýká. Váš oblíbený kousek proto možná kombinuje obě tato témata.

Nyní však zpátky ke knihám. Film i kniha sice vypráví příběhy, ale každý ho zpracovává odlišně. Zážitek z knihy mám jiný, protože s ní trávím mnohem delší dobu. Postupně si k ní vytvářím vztah. Vrátit se podruhé ke stejné knize by proto bylo něco jiného než vrátit se k filmu.
V tomto ohledu mě to opravdu láká. Líbí se mi představa, že bych opět prožíval všechny ty pocity, co mám s některými knihami spojené. Obzvlášť pokud bych sáhl po něčem, co jsem četl před delší dobou, bylo by to jako vrátit se v čase. Ale není to ztracený čas, který bych mohl věnovat dosud nepřečteným dílům?

Každoroční čtecí tradice


Různé roční doby lidé využívají k návratu ke svým oblíbencům. Někdo čte každé Vánoce Harryho Pottera, nebo každé léto...doplňte si sami, protože mě nic nenapadá...možná 451 stupňů Celsia (anebo Fahrenheita?) ...ne radši si to vážně doplňte sami.
A já to naprosto chápu, protože sám mám roční období svázaná se specifickými činnostmi. Přesto nikdy nevezmu do ruky knihu, kterou jsem kdysi četl, abych si připomněl, jak byla skvělá. Opět mi v hlavě vyvstane vykřičník týkající se dosud nepřečtených knih. A tak si kladu otázku, zda si třeba neosvěžit jen vybrané pasáže? Nebudu si nalhávat, že mé oblíbené knížky jsou kdejací hubeňouři. Jak se znám, topil bych se v nich zase dlouho, abych si je užil. Proč si tedy nevybrat jen ty nejlepší části?

Doslechl jsem se, že někteří lidé se pouští do znovučtení v jiných jazycích. Vrátíte se k oblíbené knize, a ještě se u toho učíte jazyk. Lepší dvě mouchy jednou ranou se vám naskytnou jen málokdy. Tato alternativa mi vůbec nezní špatně a v budoucnu bych jí mohl dát šanci.
Ti, co se zase tolik nehrnou do čtení v cizích jazycích, mohou sáhnout po audioknihách. To už vidím hůř, protože já a audioknihy...no, řekněme, že bych mému komplikovanému vztahu k nim mohl věnovat další článek.

Adept na znovučtení


Stále se tedy zmítám před "těžkým" rozhodnutím, přestože si neustále vyvracuji argumenty, které jsou pro. Důvod je ten, že na mě z poličky pořád zírají všechny tři díly Pána prstenů. A jelikož Pána prstenů zbožňuju, miluju, bla bla bla...další kupa sloves vyjadřujících lásku plus hromada všemožných superlativ...jen těžko se mi odolává. Navíc mi to neulehčuje televizní program, který nedávno opět odvysílal filmy.
Už dlouho přemýšlím, jestli se nemám znovu vrhnout do Tolkienovy trilogie. Přeci jen jsem ji četl, když mi bylo asi jedenáct. Fanoušci tvrdí, že plně docenit se dá až v mnohem pozdějším věku. Zajímalo by mě, co bych na to řekl po tolika letech (ale jako ne zase tolika...jenom, aby bylo jasno). Což mě přivádí k další důležité otázce. Po jaké době se lidé vrací k oblíbeným knihám, pokud nemají žádnou každoroční tradici?

Hmmm, tak já vám nevím. Mám se do toho vrhnout? Ve frontě mi momentálně čekají asi dvě knihy, které budu číst a pak by možná ten Tolkien mohl přijít na řadu. Na jednu stranu mi to stále připadá jako ztracený čas pro nepřečtené knihy, ale na druhou mám na to druhé kolo s Pánem prstenů vážně chuť. 

Konec mých žblebtů, protože teď bych se rád zeptal vás na váš názor. Jak to máte se s re-readingy alias znovučtením vy? Jestli tu je někdo, kdo se toho nebojí, zkuste mě přesvědčit! :)

úterý 30. června 2020

Kupa knižních minirecenzí aneb Jak jsem se letos rozečetl

Ještě v loňském roce jsem měl problém za rok přečíst deset knih. Čtenář jsem zarytý, ale kdovíjak rychlý jsem nikdy nebyl, protože mám tendenci si knihy šetřit, a ne je slupnout na posezení. Rok 2020 však ve svém víru plném nečekaných věcí přinesl i větší chuť do čtení. Jak jinak si vysvětlit, že je konec června a já už mám na kontě sedmnáct knih. Chápu, že pro mnohé z vás je to málo, nebo každoroční průměr, ale na mě už je to hodně. Dokonce tolik, že mi zmizela má (v průměru) měsíční rezerva na psaní recenze ke každé přečtené knize. Zkrátka se mi to letos vymklo z rukou. Chuť ke čtení je navíc silnější než ke psaní, což je zároveň i vysvětlení, proč tu vychází sotva jeden článek měsíčně. 
Z těch sedmnácti knih se dočkalo mé recenze jen několik málo z nich. A tak můj věčně líný mozek vymyslel tento článek. Abych blog nezahltil samými knižními recenzemi, rozhodl jsem se svým letos přečteným knihám věnovat alespoň minirecenze, které ujednotím do jednoho článku. Některé knihy jsem si ale přesto schoval, neboť jim chci věnovat samostatnou recenzi!
Takže zde je deset krátkých recenzí! Léto je tady, ideální čas ulovit pár knižních tipů, co říkáte? 


Obraz Doriana Graye


Začneme klasikou od Oscara Wilda. Na tuhle knihu jsem se opravdu hodně těšil, v minulosti jsem po ní chtěl sáhnout už několikrát. Nakonec na ni přeci jen dozrál čas a... jsem zklamaný. A navíc jsem zklamaný z toho, že jsem zklamaný. Opravdu jsem si přál, aby se mi to líbilo. Sliboval jsem si od toho tématu temný příběh, který mě pohltí už po pár stránkách. Možná, že ten příběh temný byl, ale já jsem si přes ty sáhodlouhé popisy a dialogy ani nestačil všimnout. Chápu, že styl, jakým je kniha napsána, je právě tím, proč ji tolik čtenářů miluje. Mě však jen nudil. Od začátku jsem knihu odkládal a neměl chuť v ní pokračovat. Neustále jsem doufal, že se to zlepší. Za zhruba poslední třetinu knihy jsem vděčný, protože mě alespoň trochu bavila a nepatrně zvýšila mé mínění o celé knize. Zbytek byl úděsný. Pokud zrovna nejsou popisovány detaily koberců (u kapitoly 11 jsem to vážně chtěl vzdát), má lord Henry Wotton proslov plný svých chytrých a neomylných názorů na fungování světa. Omlouvám se všem milovníkům tohoto díla, ale asi pro mě ještě nenazrál čas. Možná si někdy tuto knihu přečtu znovu a bude se mi líbit. Prozatím však musím konstatovat, že Obraz Doriana Graye není pro mě. 
HODNOCENÍ - 3/10

Bouře mečů


Posuneme se k něčemu, co mi sedlo daleko víc. Hra o trůny je moje závislost. Miluju ten svět i rozmanitost postav. Třetí kniha Bouře mečů je obrovská bichle, ale ani na okamžik jsem se u ní nenudil. Dokonce si troufám říct, že je to zatím nejlepší díl. Obsahuje doposud nejlepší dějové zvraty, které nemají jinde obdoby. V seriálové podobě tuhle část příběhu považuji za vrchol celé ságy. Doufám, že v knižní podobě kvalita nebude tolik klesat, a ještě se dočkáme přinejmenším stejně skvělých momentů. Koneckonců knihy mají už od začátku navrch. To se dozvíte téměř v každé recenzi. Musím ale říct, že se našly i momenty, které se mi více líbily zfilmované. Obraz a hudba tomu zkrátka dodají šťávu. 
Těším se na další díl a pokusím se si ho hodně šetřit. On už to snad mezitím ten Martin dopíše! 

HODNOCENÍ - 10/10. Jestliže jsem předchozím dílům křivdil a nedával jim plný počet, teď je načase to napravit. Bouře mečů si to stoprocentně zaslouží a může se směle zařadit mezi mých pár vyvolených desítkových knížek. 

POZOR SPOILER! 
Pokud jste Bouři mečů četli, byla nějaká pasáž, která se vám více líbila v seriálu? U mě je to třeba Daenerys v Astaporu, když získá Neposkvrněné nebo Tyrionův proslov u soudu.



Malý princ


Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho se řadí k povinné četbě na středních školách, avšak na obalu s dočtete, že je pro děti od 8 let. Já jsem moc rád, že jsem tuhle útlou knížečku v tomhle věku nikdy celou nepřečetl. Vůbec nic bych si z ní neodnesl a možná bych ji i zavrhl a neměl ji rád. 
Díky tomu jsem teď v Malém princi našel poklad, kde je každá věta i slovo na svém místě. Kniha ve mě probudila mnoho emocí a moc se těším, až si ji přečtu znovu. A to knihy nikdy víckrát nečtu.

Pokud všeobecné nadšení z tohohle díla nesdílíte, moc doporučuju poslechnout si audioknihu, kterou namluvil pan Viktor Preiss. (Najdete ji na YT). Celá kniha v jeho podání dostane úplně nový rozměr. Stejně tak doporučuji zhlédnout i animovaný film. (K němu jsem více napsal zde.) Malého prince jsem si od té doby ještě více zamiloval!
HODNOCENÍ - 8/10

Pygmalión


A máme tu další titul z povinné četby. Možná by vás to mohlo odradit, ale vězte, že Pygmalión stojí za to. Tahle vcelku krátká divadelní hra totiž hýří vtipnými momenty. Sám jsem se u čtení moc bavil. I když přiznávám, že mnohem radši bych si (ostatně jako u většiny dramat) příběh užil v divadle. Divadlo ale může hezky zastoupit i muzikálové zpracování My Fair Lady. 
G. B. Shaw se rázem stává autorem na mém seznamu k maturitě a já jeho Pygmalión nemůžu nedoporučit.
HODNOCENÍ - 7/10

Stařec a moře


Na konci ledna jsem neodolal a pořídil si krásné nové vydání této novely. Neptejte se mě proč, prostě se mi fat hodně líbí. A navíc doma ještě žádnou klasiku nemám. A abyste věděli, vůbec toho nelituji!
Stařec a moře má sotva sto stránek, ale přesto se mi občas zdál zdlouhavý. Děj plyne hladce a zasekne se spolu s háčkem, jež ryba spolkne. Byl bych však úplně mimo, kdybych považoval příběh za to nejdůležitější. To hlavní je totiž poselství, které z něj vyplývá. Z děje, který zdánlivě není o ničem zajímavém, se vyklubalo příjemné čtení. Stařec a moře je ideální pro ty, co rádi v knihách hledají podtext a zamýšlí se nad nimi do hloubky. Pro někoho, kdo se v textech nerad pitvá, může být nicneříkající. 
HODNOCENÍ - 6/10




Na západní frontě klid


Ze začátku mě moc nebavila, ale potom mě to zcela vcuclo. Při scénách v zákopech jsem si připadal, jako kdybych bojoval vedle hlavních postav. Vyprávění Pavla Baümera bylo velice poutavé, avšak také velmi bolestné. Téměř po celou dobu první světové války máme možnost nahlížet do Pavlovi hlavy a sledovat jeho osud i osudy jeho přátel. Remarque vylíčil atmosféru války brilantně, stejně jako psychologické pochody hlavního protagonisty. 
Na západní frontě klid je bezpochyby nadmíru čtivá kniha, avšak člověk se musí obrnit vůči nelehkému tématu, které zpracovává. 
HODNOCENÍ - 7/10


Magnus Chase a bohové Ásgardu: Loď mrtvých


Od náročného tématu se posouváme k něčemu, co je pro mě synonymem pohodového a naprosto oddechového čtení. A to je kniha Ricka Riordana. Přesněji řečeno závěrečný díl trilogie Magnus Chase. Schovával jsem si ho na horší časy, až budu potřebovat něco jednoduššího, a tak v březnu konečně nastal její čas. Jako vždy jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. Příběh nadupaný dějem, plný vtipných i otravných postav, a to všechno psáno nenahraditelným Riordanovým stylem. Loď mrtvých je dle mého názoru lepší, jak Thorovo kladivo, avšak na úroveň jedničky to nedosáhlo. To nemění nic na tom, že závěr byl skvělý a já si nemůžu stěžovat. Občas potřebuju knížku, u které se budu připitoměle culit a pochechtávat. Ricku, ty nikdy nezklameš!
HODNOCENÍ - 8/10

Neodpustím si několik mých oblíbených názvů kapitol, protože v těch nemá Riordan konkurenci:

TOP 5 NÁZVŮ KAPITOL 
5. Loučím se s Erikem, Erikem, Erikem a taky Erikem
4. Pokud pochopíte, co se stalo v téhle kapitole, dejte mi prosím vědět, protože já to netuším
3. V síni nakvašeného hipstera
2. Jděte za smradem chcíplých žab
1. Na palubě nám exploduje děda


iPohádka


Kovyho a jeho tvorbu mám hodně rád, a proto je pro mě těžké přiznat, že iPohádka mě nebavila. Na začátku jsem si to ještě docela užíval, ale potom mé prvotní nadšení opadlo. Nápad na originální pohádku to nemohl živit donekonečna, a tak jsem se zhruba po první třetině do čtení příšerně nutil. Nechtěl jsem si to přiznat. Celé se to na můj vkus příšerně táhne, moje reakce z dějových zvratů byly nijaké. Na druhou stranu to nepostrádá vtip, takže tu a tam je čemu se zasmát. Kovymu také nemohu upřít, že psát umí, a to moc hezky. Konec a pointa pohádky se mu povedly, ale hlavní myšlenka to sama někdy neutáhne. 
Co dodat? Nejhorší kniha, kterou jsem letos četl to asi nebude, neboť iPohádka má své kvality. Bohužel na moje nároky zřejmě nebyly dostatečné a mně proto nesedla. 
HODNOCENÍ -  4/10




Neopouštěj mě


Nevím proč, ale v květnu se mě zmocnila chuť přečíst si něco depresivního. Do Googlu jsem proto zadal "depresivní knížky" a v žebříčcích si vybral právě knihu Neopouštěj mě od Kazua Ishigura. (Možná, že ten název mou chuť do čtení ještě umocnil.) 
A tak jsem naprostou náhodou natrefil na nositele Nobelovy ceny, jehož díla se těší velké oblibě. I když o tom jeho jméno nevypovídá, Kazuo Ishiguro je anglický spisovatel. Původem je sice z Japonska, avšak kritici ho označují za spisovatele, který dokáže mistrně zachytit britskou mentalitu. To dokázal v své nejznámější knize Soumrak dne. Ve svých dílech se noří do nitra postav a dokáže skvěle zachycovat jejich stavy a pocity. Kniha Neopouštěj mě mě o tom přesvědčila. V nějakém komentáři jsem četl, že v knize se zdánlivě neděje nic, a přitom se v ní děje všechno. Nedokážu najít slova, která by to více vystihla. 
Po celou dobu se protagonistka Kathy H. vrací ve svých vzpomínkách do minulosti. Z těchto vzpomínek se mi opravdu líbila Ishigurova trefná přirovnání a především asociace. Uspořádat je tak, aby se v nich čtenář neztratil je těžké, a Ishiguro to umí perfektně. Taktéž mě mile překvapilo, že je kniha velice čtivá. Očekával jsem náročný styl. 
A skutečně byl příběh tak depresivní? Přiznám se, že jsem byl připraven na víc. I tak mě tento román zasáhl a mé srdce lačnící po depresivním titulu bylo uspokojeno. V budoucnu se rád pustím i do dalších knih tohoto nobelisty.
HODNOCENÍ - 7/10


Pán much


Všechny klasiky, na které můžete v tomto článku narazit, jsem četl kvůli škole. Pán much je proto čestnou výjimkou. Lákaly mě přívlastky často skloňované s tímto titulem - drsné, syrové, kruté, atd. 
A to bych nebyl já, abych se něco takového nechal ujít. Po dočtení se ale z téhle stránky dostavilo malé zklamání. Ano, bylo to chvílemi docela drsné. Ano, poslední kapitoly jsem četl se zatajeným dechem. Ale přeci jenom jsem očekával malinko víc. 
U každé klasiky musím ocenit, když je čtivá. To Goldingův Pán much splňuje na sto procent. Hlavní myšlenka je tu jasná a nemilosrdně na vás po přečtení dýchne. Dialogy jsou skvělé. Ale stejně jsem rozpolcený. Jedna část mi říká, že to Pán much je naprosto bezchybné dílo, co si zaslouží pozornost v každé době. A ta druhá není úplně spokojená, protože někdy se jí příběh o chlapcích na ostrově zdál příliš natahovaný. Jenže právě o ten postupný vývoj přeci jde, nebo ne? 
Co z toho tedy plyne? Tohle dílo si rozhodně zaslouží pozornost a nové čtenáře. A já jsem rozmazlený z těch všech ostatních nadupaných příběhu, tudíž ho nedokážu plně docenit! :D
HODNOCENÍ - 7/10

 

Uff! Jsem rád, že jsem se těchto restů zbavil a doufám, že jste si mezi nimi našli alespoň jednoho favorita. (Přestože většina byly kousky z klasické literatury.) Pokud ano, napište mi do komentářů, která kniha to je! A rozhodně se nebudu zlobit, jestli přidáte i knihu, kterou právě čtete, nebo kterou plánujete číst!
Přeju vám nádherné léto a těším se na vás u příštího článku, kde si snad dáme na chvíli od těch recenzí pokoj! 


+ Bonusový tip


Nevybrali jste si? Pokud hledáte knížku na dovolenou, myslím že tahle by mohla být fajn! Vyzkoušeno za vás!

úterý 12. května 2020

V ulicích Prohnilého města

Prohnilé město od Leigh Bardugo přímo navazuje na první díl Šest vran. Jelikož jsem z něho byl nadšený, neotálel jsem a hned se pustil do pokračování. Teď mám dočteno a mrzí mě, že se nemůžu hned začíst do neexistujícího třetího dílu. Byla to bomba!

(VAROVÁNÍ! Jelikož je Prohnilé město druhým dílem duologie, v popisu děje se dočkáte spoilerů. Pokud jste první díl nečetli, přeskočte k hodnocení.)

Kaz a jeho parta byli po fenomenálním kousku v Ledovém paláci oklamáni lstivým obchodníkem Janem Van Eckem. Žádná tučná odměna je nečekala, jen další problémy. Jedna z vran je navíc v držení nepřítele a času moc nezbývá. Kaz Brekker musí nasadit všechen svůj zlodějský um. V ulicích Ketterdamu se navíc schyluje k válce o velmi nebezpečnou drogu jurdu parem. Poradí si prohnaná partička i podruhé? Zkouška tentokrát bude mnohem těžší.



Hodnocení


Šest vran jsem vychválil ve velkém. Skvělé postavy, skvělý děj, a navíc bezvadná obálka. Začněme tedy tou.  Nemůžu se rozhodnout, která z obálek je hezčí. Obě mi v knihovně přímo bijí do očí (v dobrém slova smyslu) a já, obálkomilný čtenář, jsem v sedmém nebi!
Leigh Bardugo navazuje skvěle v každém ohledu. Tempo je pochopitelně v některých částech trochu mírnější, ale v klidu vás Bardugo dlouho nenechává. Bát se volnějšího tempa na začátku je však úplně zbytečné. Naopak začátek frčí jako v málokteré knize.  
Někomu se možná zdálo Prohnilé město pomalejší, protože se hodně spřádají plány a také se daleko více řeší vztahy mezi postavami. Buďme k sobě upřímní. Nebylo by to ono, kdyby nebyly komplikované. Bez zamotaných vztahů by mě to nepochybně tolik nebavilo. Tuto stránku knihy jsem proto velmi ocenil. Hlavní postavy naprosto zbožňuju!

Kapitoly jsou opět vyprávěny právě z jejich pohledu, tentokrát však navíc přibyl pohled Wylana. Z jedničky bych tuto postavu označil za nejméně výraznou, a proto jsem tyto kapitoly uvítal a hodně mě bavily. I když nemůžu říct, které postavy mám raději víc a které míň, Wylan se díky dvojce hodně vyšvihl a jeho dějová linka byla zajímavější. 

Co se týče děje, autorka má stále co vyprávět a stále je to prudce návykové. Kniha rozhodně není žádný drobeček, ale stránky v ní ubíhají (možná až moc) rychle. 
Není překvapivé, že největší očekávání jsem měl od finále. Plány Kazovy party jsou někdy téměř absurdní, a ještě absurdnější je jejich realizace. Občas mě napadlo, jestli by některé kousky opravdu takto šly uskutečnit. 

Vymyšlené to bylo bezvadně a ten spád byl neuvěřitelný. Finále jsem si nechal na druhý den, potom, co jsem uprostřed noci čtení vzdal. Myslel jsem si, kdovíjak rychle to nedočtu a pustím se do něčeho dalšího. Ano, přečtené jsem to měl rychle, protože se Prohnilé město sakramentsky špatně odkládá. Asi v jedenáct hodin bylo hotovo a zbytek dne jsem nepřečetl už vůbec nic. Času bylo tolik, ale nešlo mi to. Stále jsem myslel na to, jak to všechno dopadlo. Neustále jsem si v hlavě přehrával různé pasáže. Nic se však nevyrovná tomu, co se odehrálo na posledních stranách. Takže až takhle mě to vykolejilo!
Na druhou stranu vás trochu uklidním, protože v tomhle ohledu jsem docela citlivka a všechno si moc beru. Tolik slov k finále knihy i celé duologie. 

Svět grišů si mě už nenávratně získal. Na Netflixu se podle něho chystá seriál a já se nemůžu dočkat až tohle všechno uvidím ožít. Často ale bývá přenesení knihy na obrazovku zklamáním, a tak raději nebudu mít přehnaná očekávání. 
Seriál je navíc kromě duologie Šesti vran i podle trilogie Griša. Ta se u nás nedočkala zrovna kladné odezvy a já nevím, jestli si ji vůbec přečíst. Po dočtení Prohnilého města už mi celý svět začíná chybět, jenže si nechci kazit dojem. Je tu někdo, kdo Grišu četl? Co na ni říkáte vy? Doma už navíc mám Zjizveného krále a nevím, jestli bych neměl nejprve přečíst původní trilogii. 

Ještě víc než celý svět grišů, mi bude scházet všech šest vran. Těžko se mi s nimi loučí. O třetím pokračování se spekuluje. Avšak jen kvůli jejich návratu by bylo zbytečné. A všechno musí jednou skončit. 
V recenzi na první díl jsem slíbil, že se plný počet bodů schovám pro druhý díl. Za to, jak mě emočně vyždímalo, si Prohnilé město rozhodně tu desítku zaslouží. Můžu ho bez výčitek zařadit po bok těch nejlepších kousků v mé knihovně! S klidem v duši dávám 10/10. 

Četli jste duologii Šest vran? Jak jste spokojení s jejím závěrem?

pátek 17. dubna 2020

Neomylní Lovci hlav

Od té doby, co jsem viděl film Sněhulák mi po něm zůstala taková divná pachuť. Byla to naprosto příšerná adaptace úžasné knihy od Joa Nesbøho. Po dočtení knihy jsem se těšil na další díla od stejného autora, ale dalo by se říct, že mi film zastoupil cestu. A teď jsem si konečně spravil chuť, protože thriller Lovci hlav opět dokázal Nesbøho umění psát!




Roger Brown je nejlepší lovec hlav v celém Norsku. Jeho plat však ani zdaleka neodpovídá jeho skvěle odváděné práci. Jeho žena je příliš náročná, a navíc společně žijí v příliš drahé vile v nejlepší části Osla. Proto si musí Roger přivydělávat i jiným, ne zcela legálním, způsobem. Věci v tomto chodu nemohou vydržet věčně, a tak když se situace začne vymykat z rukou, začne jít o život. Lov hlav začíná!

Uvedení do děje jsem vám zestručnil, protože dle mého názoru i anotace vyzrazuje příliš mnoho děje. U thrilleru tohoto formátu se vyplatí nepřijít o žádnou část příběhu předem. Váš zážitek bude mnohem lepší. Takže rada číslo jedna. Anotacím k této knize se raději vyhněte a rovnou se do toho pusťte!


(...) Usmál jsem se. Ne otevřeným, upřímným smíchem, který zve naprosto cizího člověka do tepla, ne neseriózním smíchem, nýbrž smíchem zdvořilým, přiměřeně vřelým, jenž podle odborné literatury naznačuje, že je zpovídající profesionální, objektivní a dokáže analyticky navazovat kontakt. (...) Jenže já se tak neusmívám, protože mi tak velí odborná literatura. Já totiž na odbornou literaturu kašlu, je to sbírka více či méně kvalifikovaných keců (...) Ne, já se usmívám, protože jsem takový: profesionální, analytický a citově neangažovaný. Jsem lovec hlav. To není nijak zvlášť těžké. Ovšem já jsem nejlepší ze všech. (...)

Hodnocení


Ano, uhodli jste správně. Dnes budu hodně chválit. Lovci hlav jsou sice teprve moje druhá Nesbøvka, ale i tak vím, že tento autor je mistr svého řemesla.
Myslím, že při čtení je jasně patrný autorův všeobecný přehled a rozhled. V knize je mnoho narážek na kulturu, světovou politiku i historii. Což opravdu oceňuji.
Hlavní postava není žádné neviňátko, naopak je to velké zvíře a vykreslen je úžasně. Jeho připomínky a pohled na svět je přinejmenším hoden pozornosti. Právě jeho oprsklost mě zaujala. Líbil se mi jeho nekompromisní pohled na svět. Pokaždé když se Roger seznámí nebo potká s dalším člověkem, rozhovor pak stojí za to. Ani tolik nejde o samotné fráze, ale spíše o to, jak Roger danou osobu vnímá. V první kapitole se dočkáte pohovoru, který byl za mě naprosto brilantní. Poznámky hlavního protagonisty jsou vtipné a často velice trefné. Vždy bylo skvělé se zamyslet nad nějakým jevem nebo myšlenkou. Co se tedy týče postav v knize, a to především hlavní postavy – tleskám! Dialogy šlapou na plné obrátky a vykreslení situací je také na výbornou. Pokud by se mě někdo zeptal, co bylo nejlepší na Lovcích hlav, řekl bych: Roger Brown.

Dobrý thriller musí bezpodmínečně stát na dobré zápletce. To je pravidlo, jež u tohoto žánru bez výjimek zastávám. Asi do prvních sto třiceti stran jsem si říkal, že zápletka není nic moc. Děj se rozjížděl vcelku pomalu. Dlouho jsem nevěděl kam vůbec bude směřovat a co mám vlastně očekávat, jelikož v čele příběhu není žádný detektiv, jak tomu většinou bývá. Ještěže tak!


(...) Jednou z věcí, které jsem na *** vyhrabal, bylo to, že má údajně poměr s jedním velice známým politikem nepochybně mužského pohlaví. 
(...) "Povídejte," odpověděl jsem se strnulým úsměvem a doufal, že strach z penetrace mi není na očích příliš znát. (...)


Vyprávění z pohledu policie nebo jiných vyšetřovatelů už máme na stole dost. Tohle vybočení Lovce hlav táhne vzhůru. Od nějaké té první třetiny celý příběh nabírá vražedné tempo. Je potřeba se od začátku na čtení dobře soustředit a pak vám slibuju, že vás to pohltí a slupnete knihu jako malinu. A možná ještě budete žádat o přídavek. Zápletka je za mě extrémně povedená a já snad už nemohu být spokojenější. Takhle si představuji thriller. Některé scény jsem četl se zatajeným dechem, u některých jsem se ještě k tomu musel trochu smát. Nesbø se nebojí ničeho a nic mu není cizí. Je schopný použít vše, jen aby jeho zápletka fungovala na sto procent. Má tam plno situací, kdy vám najednou dojde, že existuje jediné východisko a vy se ho přitom děsíte. A já to prostě miluju! Miluju, jak se to všechno do posledních stránek nezastaví. Navíc je tu ten skvělý pocit, když do sebe všechno zapadne a vy si řeknete: Jóó takhle! Opravdu obdivuji každého, kdo dá něco takového dohromady.

Nebudu už vás dlouho zdržovat. Prostě mi to sedlo, jako (promiňte mi ten výraz, ale nic lepšího mi k tomu nesedělo) p*** na hrnec! Užil jsem si to naplno, a ještě k tomu se raduju, že je kniha moje a nemusím ji vracet do knihovny. Takovýhle skvost si u sebe rád uchovám.

Váhal jsem, kolik mám Lovcům hlav dát bodů. Na jednu stranu mě ten dlouhý začátek docela vadil, jenže k pochopení dějové linky byl nezbytný. Původní plán byl dát krásnou osmičku, ale nakonec jsem se rozhodl tolik nehamtit. Dobrých knih přeci jenom není mnoho a thriller tohoto formátu si vysoké hodnocení zaslouží.
Za zdlouhavý rozjezd tedy jen jeden bod dolů a dělá to 9/10! Pokud jste se ještě stále nerozhodli, jestli si Lovce hlav přečíst...no...já už nevím, co mám udělat víc. Máte to tu zkrátka ode mě na zlatém podnose s mým hlasitým doporučením!

Četli jste Lovce hlav? Máte nějaký oblíbený thriller?

sobota 11. dubna 2020

Tak trochu opožděně zkouknuté filmy #2

Už věčnost jsem se vám tu neozval. Současná situace mě nějak okradla o veškerou náladu psát. Od začátku roku jsem se z nějakého nepochopitelného důvodu prokousal už dvanácti knihami (Což je pro takovýho čtenářskýho slimejše jako jsem já fakt hodně, kdybyste náhodou netušili) a k desíti z nich jsem nebyl schopný napsat ani jeden krátký komentář. Čím víc se to kupí, tím horší to je. Proto potřebuju napsat článek, který nebude knižní recenze, abych se mohl psychicky připravit (a vás taky) na tu nálož. A že to jsu samé skvělé knihy!
Moje značně originální mysl tedy napadlo napsat místo toho nějaký komnetář k filmům. Hádáte správně, že stejně jako ke knihám, se i k filmům dostanu až dlouho po vydání. A tak stejně jako v předchozím článku tohoto formátu (Tak trochu opožděně zkouknuté filmy) se i dnes podíváme na filmy, které už dávno opustily kina, ale já je viděl teprve nedávno! Navíc tu mám tentokrát o jeden film navíc než minule. Takže o to vyšší šance na ulovení nějakého filmového tipu.

(Pozn. Článek samozřejmě neobsahuje spoilery, takže můžete směle číst dál! Filmy nejsou řazeny od nejhoršího po nejlepší, čílsa jsou podle pořadí v jakém jsem je zhlédl.)



#5 Yesterday


Začnu s filmem, který jsem viděl už na podzim. Snímek, kde hlavní roli (ne)hraje skupina Beatles, mě nalákal úžasným nápadem. A věřte mi, že vážně stojí za to! 
Hlavním středobodem celého příběhu je mimořádně neúspěšný písničkář Jack. Jeho tvorbu poslouchá jen věrná kamarádka Ellie, až do doby, kdy ho za nejasných okolností srazí autobus. A i když to teď působí jako konec filmu, teprve potom všechno začne! Po svém zotavení totiž Jack přátelům zahraje slavnou píseň Yesterday. Jenže ti se tváří, že ji v životě neslyšeli. Chválí ho za složení skvělé písně. Jack později zjistí, že celý svět neví, kdo nebo co je Beatles. A to je šance, aby mohl Jack nastartovat hvězdnou kariéru!

Bavilo mě to. Rozhodně od toho nečekejte nic světoborného, ale pohoda i sranda to je. A jestli zrovna nehýříte dobrou náladou, zkuste to. Říká se, že zpěv zlepšuje naše rozpoložení, a tady máte možnost skoro dvě hodiny hlaholit spolu s hlavním hrdinou. No není to super?

#4 Zlodějka knih


Od pohodového tipu k něčemu o mnoho stupňů chmurnějšímu. Film Zlodějka knih podle stejnojmenné knižní předlohy je totiž zasazen do druhé světové války. 
Viděl jsem ho hned po přečtení knihy, takže jsem se nevyhnul porovnávání. Konečně u něčeho můžu prohlásit, že jde o důstojnou filmovou adaptaci, která si zaslouží nosit stejné jméno jako kniha. I když tam odcchylky od děje jsou. Celé to ale má moc hezké herecké obsazení a natočené je to s citem. 
Jestli někdo z vás máte dostatek dobré nálady, nebo si chcete pustit něco emočně náročnějšího, Zlodějka knih bude tím pravým ořechovým. 
(Více o samotném příběhu píšu v recenzi na knížku.)


#3 Malý princ


Exupéryho Malý princ si mě naprosto získal, a tak jsem se záhy pustil i do filmové podoby z roku 2015. A musím říct, že mě uchvátila stejně jako knížka. 
Režisér Mark Osborn se rozhodl udělat hlavní postavu z holčičky, kterou se její maminka snaží dokonale připravit na život dospělých prostřednictvím přesných časových plánů. Ty však jednoho dne naruší jejich soused. Z jeho úst se naše malá hrdinka dozvídá o příběhu letce a malého prince. 

Nápad na změnu hlavní postavu se mi nejdřív moc nelíbil, ale nakonec jsem byl sám překvapený, jak to fungovalo. Vážně se to povedlo. Navíc si myslím, že díky tomuto filmu je celý příběh daleko víc přístupný dětem. Sám jsem mu jako dítě příliš nerozuměl, a proto jsem taky Malého prince pořádně (v kuse a celého) přečetl až letos v lednu.
Nutno ještě zmínit, že jsem film viděl s dabingem. Originální verzi jsem nesehnal, ale nakonec mě to vůbec netrápilo. Dabing se povedl opravdu hodně. Je to tedy jedna radost i z téhle strany. Moc doporučuju!

#2 Frozen II


Ledové královstí neboli Frozen jsem viděl hodně dlouho poté, co se hlavní postavy objevovaly všude a na všem. Myslel jsem si, že to bude děs a otrava, jenže ono mě to bavilo. Dobře, písničky občas jsou otravný. Líbí se mi to i tak. 
Pochopitelně jsem chtěl jít na dvojku do kina. (Byl jsem dokonce ochotný přežít i ten divný pocit mezi zástupy dětí.) Jelikož čtete článek o zpožděném zhlédnutí filmů, asi si domyslíte, jak plány dopadly. 
Dvojka Frozen je velkolepá, okázalá, prozrazuje hodně nevysvětlitelných věcí a přidává další nálož Olafových hlášek. Můj názor bohužel je, že na jedničku to nemá, byť se snaží opravdu hodně. Příběh na mě působil moc uměle. Tvůrci zkrátka to pokračování ze sebe moc soukali. Navzdory tomu to má i nadále své kouzlo. Písničky jsou chytlavé (Into the unknown si prozpěvuju dosud) a Olaf je pořád boží!

#1 Velký Gatsby


Tenhle film je neuvěřitelně profláklý. Znal jsem ho dlouho hlavně kvůli Leovi. Na dva pokusy jsem ho už skoro viděl mnohem dřív, ale pokaždé jsem usnul. Ne protože by to bylo tak nudné, prostě jen večer odpadávám. 
Teď jsem konečně měl náladu si Gatsbyho pustit. A jsem moc rád. Užil jsem si každou minutu. Atmosféra New Yorku 20. let a všech těch večírků je tu nepřekonatelná. Soundtrack, ač se to nemusí zdát, k tomu vlastně sedí perfektně a dosud mi hraje v hlavě. Spoustu scén jsem se smál. To však nemění nic na tom, že Velký Gatsby je neuvěřitelně smutný film. Nějakou dobu ve vás nejspíš ještě bude rezonovat. Přiznávám, že literární předlohu jsem nečetl (brzy to chci napravit) a nemůžu proto porovnat do jaké míry se film drží původího Fitzgeraldova příběhu. Volba herců, scénář i celkové provedení je tady s další kupou věcí na jedničku. Gatsby odteď nejspíš bude můj oblíbenec!

...

To by pro teď bylo všechno. Nové filmy se dozajista brzy nakupí, počítám tedy s dalším vydáním podobného článku. Do té doby se chci pořádně vrhnout na všechny ty recenze. A aby toho nebylo málo, v plánu je i další cestopis. Držte mi palce, snad to všechno zvládnu ještě letos!

Viděli jste všechny položky z mého žebříčku? Máte nějaký film, který si už dlouho chcete pustit? A kdybyste měli náhodou nějaký tip na super film, jsem jedno velký ucho!

pátek 13. března 2020

Filmová versus knižní Dívka ve vlaku

Poprvé jsem viděl plakáty s Emily Blunt, sedící za oknem ve vlaku. Už je to několik let, a přesto jsem se k dílu spisovatelky Pauly Hawkins dostal až teď. Pořadí bylo klasické, tedy kniha a až potom film. Když mám obě tato zpracování za sebou, můžu se směle pustit do porovnávacího procesu a obě je ohodnotit! Jak si u mě vedla Dívka ve vlaku v obou podobách?


Rachel každý den jezdí vlakem do práce a pozoruje jeden konkrétní dům. Lépe řečeno se pokaždé dívá do života páru, který v domě u železniční trati bydlí. Představuje si, co každý z nich dělá a dá jim jména Jess a Jason. Jsou pro ni ztělesněním dokonalého soužití a lásky. Rachel však jednoho dne uvidí na terase domu Jess, jak se líbá s cizím mužem. Brzy na to zjistí, že se Jess pohřešuje a její informace o milenci by mohla být vodítkem. Rachel se stále víc a víc zaplétá do života, který dříve jen zdálky pozorovala. Teď se už ale nemůže postavit stranou. 

Hodnocení


Kniha


Opravdu jsem se na to těšil. Doopravdy! A jak všichni dobře víme, vysoká očekávání prostě nebývají tou nejlepší věcí, ať už před čtením knihy nebo zhlédnutím filmu. Takže pokud se chystáte Dívku ve vlaku číst, rada k dobru je nemít od ní žádná očekávání.
Nejde to o to, že by byla knížka špatná. To ne. Jen má na obálce napsáno kniha roku, bestseller a samé čuprdupr (bože, to je strašný slovo) hodnocení slavných osobností, a to ve vás samo o sobě vyvolá pocit, že to musí být absolutní pecka, kniha knih a já nevím co ještě. Tyto nálepky určitě knihu dobře prodávají, ale jinak nejsou moc k užitku. 

Nejdříve pojďme k pozitivním stránkám knihy. Za největší přednost Dívky ve vlaku jednoznačně považuji čtivost. Stránky pod rukama jedou samy, to se musí nechat.
Hlavní postava je skvělá a vyprávění z jejího pohledu mě moc bavilo. Četl jsem hodnocení, ve kterých se lidem nelíbí, že z alkoholiků se dnes dělají hrdinové příběhů. Copak to je problém? Tohle vám tak vadí? Vždyť ani není reálné, aby byl každý dokonalý a žil příkladným životem. O takových postavách by snad nikdo nechtěl číst nebo ano?
Ostatní postavy taktéž vůbec nebyly špatné a podařilo se jim u mě vyvolávat sympatii i velice značnou antipatii. Některé mě přímo vytáčely. To se však taky počítá za kladnou stránku knihy. 

Kniha je tedy čtivá se zajímavou a sympatickou hlavní hrdinkou. Kde je pak problém? Děj stále ubíhal a ubíhal, jenže mě stále chyběl nějaký ten zásadní moment. Autorka vás neustále napíná a do zhruba posledních sta stránek tomu něco pořád chybí. Nejspíš jsem očekával nějakou větší gradaci. Celé se to ale zásadněji posouvá až k závěru knihy.
Čímž se dostávám ke kvalitě zápletky. Zápletka je něco, co je u thrillerů a detektivek asi to nejzásadnější. Celou knihu čekáme na ono rozuzlení. V případě Dívky ve vlaku bych ho označil jako dobré. Líbilo se mi, líbilo se mi celé to osvětlení nejasných věcí. Jenže i tak mi tam pořád něco chybí. Jakkoliv se tomu termínu bráním, chyběl mi ten wow moment. Pachatele jsem sice neodhadl, ale při jeho odhalení jsem nezůstal sedět s pusou dokořán. A to jsem právě tak nějak očekával. Chtěl jsem se z toho posadit na zadek a říct: Tak to je hustý! Bohužel se to nestalo. A já neviním ani vystavění celého děje ani autorku. Viním svá přehnaně vysoká očekávání. 

Film


Jak už jsem zmínil, ukázky a plakáty k filmu mě zastihly dřív než kniha. Emily Blunt mám moc rád, navzdory tomu, že na Rachel je možná až moc hezká. (Ať už se maskéři snažily, jak chtěli.) Její herecký výkon je ve filmu skvělý. 
Celý snímek se vcelku věrně drží knižní předlohy. To oceňuji, protože už mám za sebou (a jistě nejenom já) pár filmových katastrof, které mohly dopadnout dobře, kdyby se držely předlohy. Zásadní změna oproti knize se ale najde. A zrovna u mě to film neuvěřitelně poslalo dolů. Těšil jsem se na britský snímek odehrávající se kousek od Londýna a dostal jsem jen Ameriku a New York. Proč? Proč, proboha, museli přesunout celý film do Ameriky? Vždyť ten Londýn a anglické domky by tomu tak sedly! Britská Emily Blunt je proto po celou dobu filmu obklopená Američany. Vím, že někoho to tak třeba nebere, ale mě to dost nakrklo. Ostatní změny už jsou jen malé a jsem ochotný je přehlédnout. 
Děj je rozdělen do částí podle postav stejně jako tomu je u knihy. Scény jsou vystavěny věrně knize. Film má na své straně výhodu vizuální stránky, a proto jsou některé scény více emotivní a tím i dodávají na dramatičnosti. Jinak pro zápletku platí to samé, co jsem psal ke knížce. 

Srovnání


KNIHA                                                                                   FILM


+čtivost                                                                             + Emily Blunt v hlavní roli
+postavy                                                                           +věrnost knižní předloze
+děj zobrazen z více pohledů postav                               - děj se neodehrává v Londýně, ale v NY
-slabší dějové rozuzlení
-přehnaně vychvalovaná

CELKOVÉ HODNOCENÍ: 6/10                                   CELKOVÉ HODNOCENÍ: 5/10


Knižní Dívku ve vlaku vidím jako mírný nadprůměr. Za přečtení to stojí, jen prosím snižte svá očekávání na minimum. Možná se vám pak bude líbit mnohem víc.
Filmová podoba se mi taky vcelku líbila, mělo to napětí a dobrou atmosféru. Dal bych filmu stejně bodů jako knize, jenže s tou záměnou měst mě vážně naštvali.

Pokud jste Dívku vlaku ještě nečetli ani neviděli, dejte tomu šanci a sami uvidíte. Já přečtení nebo zhlédnutí tohohle titulu nelituji.

Trailer k filmu:

Četli jste, nebo viděli Dívku ve vlaku? Jak se vám líbila? Co čtete teď?


neděle 8. března 2020

Skotské listy #4 - Stonehaven a Dunnottar Castle

Kousek od přístavu Aberdeen, dokonce co by jeden kamenem dohodil, nebo dojel vlakem, se nachází kouzelné skotské městečko. Obestírá ho překrásná skotská krajina a mohutné, strmé útesy. Stačí jen pár kroků (krát dalších pár kroků) a ocitnete se mezi zdmi starými několik stovek let.

Je to tak! Nikdo tomu nemůže uvěřit víc než já, ale přesto čtete čtvrtý a závěrečný díl Skotských listů! Od samotné cesty brzy uplyne celý rok, a tak je nejspíš na místě, abych zápisky z ní zkompletoval. Přijměte proto mé čtvrté, poslední pozvání do země hrdých Skotů!



Výše zmíněné kouzelné městečko nese název Stonehaven. Mohlo by se zdát, že takových jsou ve Skotsku desítky, ale zásluhou několika věcí, mezi jinými Stonehaven vyčnívá. 
Čím to je? První věc jsem vám vyzradil už v samotném titulku článku. Mimo hrad Dunnottar tyčící se v bezprostřední blízkosti, se však místní pyšní i široko daleko vyhlášeným národním jídlem Spojeného království. Právě tady se podle všeho dočkáte nejlepších fish and chips
Všimněte si prosím, že vám tuhle informaci sděluji takřka na začátku. Sám jsem o ní totiž během mé návštěvy nevěděl. Nechcete-li být ochuzeni o tento gastronomický zážitek (jako já), mějte to na paměti! 

Na druhou stranu by mi bylo líto tento cestopis zanechat bez jakékoliv stopy jídla. Než jsme se vydali na pláž, v malém krámku přímo v přístavu jsme si koupili zmrzlinu. Když už nic jiného, měli jsme alespoň ice-cream and no chips...

Ať žije slaný karamel!
Pláž tu je přesně taková, jakou byste ji očekávali. No, zkrátka jako na Britských ostrovech...kamenitá. Den jsme vychytali naprosto skvěle, protože už od rána je nádherně. Je z toho úžasná procházka po pláži, přičemž občas narazíme na kupy smradlavých naplavenin a řídíme se podle ukazatelů směrem k hradu. Nemáme nejmenší tušení, jak daleko by měl být. Jediné, co jsme znali předem byly panoramatické fotky s vysokými útesy, a ty nám okolí příliš nenaznačuje. Když ale zatím chodíme jenom u jedné zátoky, není se čemu divit. Už brzy se totiž terén přetransformuje do až znepokojivého úhlu. 


Kopec před námi zprvu působí naprosto šíleně, ale nakonec se nekoná žádné drama, protože je krátký. Nahoře nás navíc čeká relativně rovný terén a o slovo se hlásí výhledy. Nějaký čas ještě sedíme a nasáváme atmosféru Stonehavenu pod námi. V pozadí nám vyhrávají tradiční dudy a o něco méně tradiční sbíječka. 


Kousek dál na kopci se nad přístavem tyčí památník obětem světových válek. Bylo úmyslem místního architekta Johna Ellise, aby vypadal jako zničený chrám a představoval tak zničené životy padlých vojáků a jejich rodin. Při návštěvě tohoto památníku určitě stojí za to dojít až k němu, a ne ho jen minout podél cesty. 
Z kopce je nádherný výhled na Stonehaven, ale už i na Dunnottar Castle v dálce. Stejně jako v Edinburghu i tady všude na stráních kvete žlutý hlodáš s příjemnou kokosovou vůní.


Cesta k hradu je úžasná, protože vede podél moře a vysokých, strmých útesů. Chodit tu je jedna radost. 


Dunnottar se tyčí na výběžku skály, na kterou se dostanete jedině tak, že nejdříve slezete dolů a potom se budete (bezpochyby plní elánu a nadšení) škrábat k jeho branám zpátky nahoru. Právě obtížná přístupnost této středověké památce zajistila velmi účinnou obranu, a proto také nebyl Dunnottar po čtyři století dobyt. V historii Skotska má tato pevnost na skále v Severním moři důležitou roli. 


Ačkoli byl hrad postaven v 15. – 16. století, svůj největší zářez v dějinách získal až ve století sedmnáctém. Dovolte mi opět malé historické okénko, které si zkrátka nemohu odpustit. 

Roku 1649 byl v Anglii popraven král Karel I. a k moci se dostává Oliver Cromwell, který ve stejném roce ruší monarchii a rozpoutá občanskou válku. Anglie byla prohlášena za svobodný protestantský stát, a proto na sebe dlouho nenechala čekat různá povstání. Hned v rané fázi války to bylo povstání Irů a Skotů. Obě byla tvrdě potlačena. Jakou roli v tom hraje Dunnottar? Právě sem byly dovezeny skotské korunovační klenoty, aby tu v bezpečí přečkaly Cromwellovu diktaturu.
Osm měsíců vydržela sedmdesátičlenná posádka hrad bránit, než se ho Angličané nakonec zmocnili. Klenoty tu však už nenalezli. Jak konkrétně byly propašovány pryč dodnes není jasné, i když se při samotné návštěvě hradu dozvíte několik teorií. Jisté je, že nebýt Dunnottaru, klenoty by už nejspíš vůbec neexistovaly.

O něco horší světlo vrhá na celou stavbu událost z konce stejného století, kdy tu byli vězněni a krutě mučeni vyznavači presbyteriánské víry. Temná zákoutí hradu vám ještě několikrát tuto skutečnost připomenou.


Pokud už chcete Dunnottar navštívit asi by bylo hloupé se nepodívat dovnitř. Vstupné za jednotlivce se klasicky točí okolo desíti liber. Hned u vchodu je malinká budka, kde si koupíte vstupenku (pohledy mají taky) a můžete prozkoumávat. Mezi jednotlivými budovami je nahoře už jenom rovinka s úhledně posekaným trávníkem. Atmosféra je k nezaplacení. Tady se už nikdo nemůže vymlouvat, že na něj nedýchají skotské dějiny ze všech stran. 


Kamkoli se podíváte, je něco k vidění. 



Stojí za to si všechno obejít. Dají se nalézt schovaná zákoutí.

V dálce pomník obětem světových válek - pohled zpět ke Stonehavenu.
Když míříme hlavní branou ven z hradu, opustíme cestu a ještě se jdeme mrknout k moři. Jinde už se moc z vysokých útesů slézt nedá. 



Dunnottar v mnoha průvodcích najdete jako krále skotských hradů. Pravda, tolik skotských hradů jsem nenavštívil, ale přesto má tohle označení něco do sebe, nemyslíte? Už jenom jeho lokace dělá svoje. 


Nějak se nám s tímto místem nechce loučit, a tak si celý útes ještě obcházíme z druhé strany. 


Poslední pohled na Dunnottar
Ještě, než nasedneme na Scott Rail a odjedeme zpátky do Aberdeenu, zastavujeme se v malé trafice. Pamatujete si, jak jsem v prvním dílu tohoto cestopisu zmiňoval historku s pohledem. Psal jsem, že se jí dočkáte až na konci a jelikož ten se nezastavitelně přiblížil...no...asi nastal čas.
Ještě předtím bych vás ale rád upozornil, že když jsem psal "NEUVĚŘITELNĚ" vtipná, bylo to myšleno ironicky. Víc než vtipná, je spíš trapná. Který člověk by si však nechal ujít možnost zasmát se cizímu ponížení? Varováni jste byli a teď už vám to konečně povím.

Kdy jste naposled odněkud posílali pohled? Já jsem to snad nikdy neudělal, protože to trvá až moc dlouho. Teoreticky byste mohli poslat pohled sami sobě a po měsíci, kdy už jste dávno doma by vám přišel a připomněl vaši nádhernou dovolenou.  
Tentokrát jsem chtěl udělat výjimku. Pohled už jsem měl a v té malé trafice jsem si k němu chtěl koupit známku. Během čekání u jediné otevřené přepážky, hned vedle nějaký kluk otevřel tu svou přepážku. Šel jsem proto tam a poprosil o známku do České republiky.  Potom co jsem vydržel jeho milý výraz (sarkasmus) mi podal známku, já zaplatil a bylo to. Tak proč nám to vlastně říkáš, ptáte se? Jde o to, že mi jako známku prodal nálepku označující leteckou poštu. A nemyslete si (jako jsem si nejdřív myslel já), že takhle prostě vypadají známky v UK. Ne, prodal mi zhruba za dvě libry nálepku o hodnotě nula nula nic. Vrátil jsem se tedy k té slavné přepážce a zeptal se ho, jestli stačí na pohled nalepit jenom tahle nálepku, a jestli náhodou nepotřebuji známku. 
Nejspíš si pomyslel něco prde** a odpověděl mi, že to tedy opravdu nestačí. A žádnou známku už mi nedal! Prostě mi žádnou známku nedal! A nenechte se vysmát, tady vám žádnou účtenku nevnucují, takže jsem jí neměl. 
Jestli se někdo z vás bude kupovat ve Stonehavenu poštovní známku, zkontrolujte si, že jste si doopravdy koupili známku. Prosím, nebuďte jako já...
Správnou poštovní známku jsme nakonec koupili jinde a konečně jsem tak mohl pohled odeslat. To nejhorší na tom je, že ta slavná bezcenná a zároveň drahá modrá nálepka nezabránila tomu, aby pohled putoval plus mínus tři měsíce. 


Tak jsme na konci. Poslední pohled je na záliv, ve kterém leží Edinburgh. Kvůli téhle fotce mi pak bylo v letadle docela šoufl, takže doufám, že ji alespoň trochu oceníte.

Jestli jste se pročetli všemi díly nebo alespoň některými, moc vám za to děkuji. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu, tak mi neváhejte napsat do komentářů! Baví vás moje cestopisy? (Odpověď můžete napsat i upřímně :)
Těším se zase u dalších cest a nového dobrodružství! Třeba to zase někdy bude z úžasného a nezapomenutelného Skotska! 

Fotky, které se tu neobjevily můžete najít na mém INSTAGRAMU

Předchozí díly cestopisu:

pátek 21. února 2020

Nesplnitelná mise pro Šest vran

Několik let uplynulo od doby, kdy knížka, o které dnes budu psát, zaplnila spoustu knižních blogů. Já jsem o ní dlouho věděl, ale přečetl jsem si ji až teď. Mluvím o knize z pera úspěšné spisovatelky Leigh Bardugo Šest vran. Zkrátka si nemůžu odpustit přidat k těm kupám recenzí také tu svou, takže pokud vás to ještě zajímá (a doufám, že zajímá), zde je článek věnovaný Šesti vranám!


V podsvětí přístavu Ketterdam v části zvané Barrel vládnou gangy, kterým nejde o nic jiného než oškubat co nejvíce lidí. Kaz Brekker je v tomto oboru na vrcholu, coby dokonalý podvodník a zloděj. Peníze pro něho znamenají vše. 
Přesto zaváhá, když se objeví nová zakázka slibující obrovskou odměnu. Má se totiž vloupat do nejstřeženějšího místa na světě s názvem Ledový palác. Šance na úspěch jsou takřka nulové. Touha po odměně je však silnější. Jenže i Kaz Brekker nedokáže takový úkol zvládnout sám. Po jeho boku se postaví dalších pět nebezpečných psanců, jejichž vzájemná důvěra je velice tenká. Aby byla jejich mise úspěšná, musí se rychle naučit spolupracovat. Do Ledového paláce totiž nemíří jen oni.


(...) Jak člověk přežije v Barrelu? Když mu seberou úplně všechno, musí najít způsob, jak nic proměnit v něco. (...)


Hodnocení


První díl duologie od Leigh Bardugo Šest vran mě úplně poprvé neohromilo obsahem, nýbrž obálkou. Vnějšek téhle knížky je bez debat nádherný a mě si okamžitě získal. Dosud mě nepřestává fascinovat, je to ozdoba mé knihovny. Vizuálně je to tedy plný počet! Dobrá kniha by však neměla jen dobře vypadat. Jak je na tom obsah? 
Ten za obálkou rozhodně nepokulhává. Téma kniha by vás ihned nemuselo přesvědčit, jenže postavy už to dokážou. Šestice psanců je (jak už napovídá samotný název) obrovským tahounem příběhu, kterému díky nim odpustíte i drobné nedokonalosti. 
Když jsem knížku začínal číst, nemohl jsem se dlouho začíst. Pořád to nějak neodsýpalo, dokud jsem si konečně nezvykl na autorčin styl psaní. Potom už to byla skvělá jízda. Děj vás, byť jen na chvilku, nenechává vydechnout, což je pro mě velké plus, protože jsem se do četby nemusel nutit. Šest vran si mě tak získalo, že jsem jen četl a četl.

Události sledujete očima hlavních postav v jednotlivých kapitolách a získáváte jejich úhel pohledu. Moc se mi líbily přidané flashbacky. Ty jsou v průběhu knihy nakouskované a postupně se o vranách dozvídáte více. Z lidí, kteří mi zpočátku skoro nic neříkali, se nakonec vyklubali mí oblíbenci. Jak děj plyne, začnete se o ně strachovat a fandit jim. Nebudu tvrdit, že mi někteří jedinci nepřirostli k srdci.

Také oceňuji naprosto skvělé hlášky, kterých za celou knihu zazní nepočítaně. Aby také ne, když dáte do kupy takovouhle partičku! V některých knihách se autoři snaží vypotit něco vtipného a do daných situací se to ne vždy hodí, nebo se zcela neshodujete na stylu humoru. Tady mi to sedlo. Bylo to na místě a nenucené, takže když už nic, alespoň si vám trochu přizdvihnou koutky.


(...) Kaz sklonil hlavu na stranu a nepřítomně se zahleděl do prázdna.
"Přemýšlivý výraz," pošeptal Jesper Inej.
Přikývla. "Rozhodně." (...)


Leigh Bardugo děj této knihy zasadila do stejného světa, jako svou předchozí trilogii Griša. Jelikož jsem ji nečetl, byl pro mě tento svět úplně nový. Už je to docela dlouhá doba, kdy jsem naposledy objevoval nějaký nový svět. Nějakou dobu vám zabere, než se zorientujete ve všech názvech, jménech a máte přehled, co jak s čím souvisí. Jelikož jsem docela dlouho po fantasy knize nesáhl, Šest vran mi připomnělo, že mě tohle poznávání vážně baví. Nutilo mě to číst, abych se mohl dozvídat více a ani po dočtení tohoto světa nemám dost. Inspirace carským Ruskem je v knize hodně znatelná, nicméně jména jsou díky tomu více neotřelá a originální. 
Celé je to doslova napěchované akcí, která vždy přichází v ten správný okamžik. Je také výborně popsaná, díky čemuž stránky běží pod rukama. 
Co mi nějakou dobu dělalo problém, byl věk hlavních postav. Všem je kolem sedmnácti, osmnácti. Přesto jsem si je dlouho představoval mnohem starší. Z těchto představ jsem nakonec vybruslil, protože jsem sám sobě podal vysvětlení, že když člověk vyrůstá v podobném prostředí a na ulici, nezbývá mu než dospět o něco rychleji. To už musí přesvědčit každého, ne snad?

Ohledně zakončení knihy jsem zaregistroval pár výhrad. Uznávám, že konec se dal tak trochu očekávat, na kvalitě to ale neubírá. Vyvrcholení zápletky je skvělé a poslední řádky přímo nutí k přečtení druhého dílu.  Do toho jsem se už pustil, takže doufám, že brzy přidám recenzi i na Prohnilé město. Uvidíme, jestli splní má vysoká očekávání. 

Dávám Šesti vranám téměř plný počet, i když to bylo hodně těsné - 9/10. Bohužel jeden bod strhlo to delší začtení a delší adaptace na nové prostředí. Desítku si tedy (doufejme) schovám pro dvojku. 
Jestli jsem vás alespoň trochu nalákal, běžte do toho, protože to stojí za to!

Znáte Šest vran? Četli jste něco dalšího od Leigh Bardugo?