pondělí 5. listopadu 2018

Vítejte na S čajíkem v křesílku!

Milí čtenáři,

vítám Vás na nově přestěhovaném blogu S čajíkem v křesílku. Děkuji, že jste sem zavítali. Dovolte mi, abych Vám to tu představil. Usnadníte si tím orientaci.


Články se zobrazují v poli na pravé straně blogu. Abyste však mohli k jednotlivým článkům napsat komentáře, musíte kliknout na nadpis článku a tím ho otevřít. Pak už jen stačí srolovat dolů a napsat komentář. Mimo to můžete i článek sdílet přes Vámi vybranou sociální síť.
Menu se nachází na levé straně a v podstatě zůstává ve stejném složení, jako mělo menu na původním blogu.
Blogový vyhledávač - Rubriky - Archiv - článek, který Vám doporučuji k přečtení (bude se střídat po jednom týdnu) - tlačítko Google +, které Vám umožňuje blog sdílet přes Váš Google účet - odběr novinek (informace o nových článcích Vám budou chodit na email, který zadáte) - kolonka Aktuálně - kontakt a nakonec Aktuality ze světa seriálů, které se snažím aktualizovat, jak nejrychleji můžu)

A tím končí všechna věda! Už si stačí jen vybrat článek a začít číst!
Tak ať se nám tady všem líbí! Přeji krásné čtení!

P. S. Kdyby něco nefungovalo, nebo se vyskytl problém, dejte mi prosím vědět. Pokusím se vše vyřešit.
Některé věci na blogu budu pravděpodobně ještě dodělávat a byl bych nerad, kdyby něco nefungovalo. Děkuji!


středa 17. října 2018

Krvavá růže - 2/2

Druhá čast příběhu Krvavá růže bezprostředně navazuje na část první. Její přečtení je pro pochopení zápletky klíčové - čtěte zde.



Růže stály ve dveřích. Červené a bílé lístky svítily na zbrojích královských stráží. Desítky vojáků procházely hostincem a obracely ho vzhůru nohama.
Bylo nad ránem, a tak byli spící zákazníci vyhozeni ven ze svých pokojů.
Hostinský nervózně žmoulal svou čapku a každou chvíli si upravoval knír. Jeho černovlasý a prostořeký syn se krčil za svým otcem a nevydal ani hlásku.

"Tak kde jsou?!"

"Já nevím...ještě včera večer tady popíjeli u stolu a pak šli spát," dostal ze sebe vyklepaný hostinský.

"Jestli lžeš, stáhnu tě zaživa z kůže!" vyhrožoval velitel stráží. Měl brnění stejně jako jeho muži. Jen u pasu se mu houpal zdobený meč. Klobouk s bílým perem mu zastiňoval část obličeje.

"Přísahám, můj pane! Byli tady!"

"Nechám tady svoje muže, kdyby se vrátili. Pokud se však neukážou...osobně zbičuju tebe i toho tvýho parchanta!"
Kapitán vyšel ven z hospody až podlaha zaskřípala pod jeho vahou.

"Hlídejte je ať neutečou!" rozkázal. Nato nasedl na svého bělouše a odklusal pryč.
Majitel podniku si nešťastně nasadil svou čepici. Proklínal den, kdy se ti dva katolíci objevili v jeho domě.

...

Whitehallský palác se halil do tmy. Měsíc se schovával za mraky stejně jako všechny hvězdy. Možná brzy začne pršet. Nebo obloha jen vyhrožovala dvěma zahaleným postavám, blížícím se k paláci.

Hlavní brána do paláce ležela několik kroků od břehu Temže. Tam bylo nejvíce stráží. Proto se bratři přikradli k druhé bráně, která byla sice také hlídaná, ale ne tak bedlivě. Tudy se dalo nejrychleji dostat dovnitř.


"Musíš odvést pozornost těch vojáků. Já mezitím proklouznu skrz bránu. Když nás sem vedl mistr Powlick, ukazovali mu stáje. Vyplaším koně. Odlákám je. Pak jsi na řadě ty. Budeš hlídat, než to vyřídím."

"Měli bychom tam být oba, Wille. Měli bychom ji zabít společně!"

"Na to není čas bratře. Jeden z nás musí zajistit bezpečný útěk. Já to vyřídím a ty nás odsud odvedeš! Slibuju, že zaplatí tvrdou měnou, Arthure! Ty musíš hlídat!"

"Jak víš, kde má komnaty?"

"S tím si nedělej starosti. Hlavně udělej všechno podle plánu! Platí?"

Arthur hleděl na svého mladšího sourozence. On to nezvládne. Oni to nezvládnou. Chytí je a popraví za pokus o vraždu královny. Pamatoval si ještě William na slib, který dal matce? Oba slíbili, že se vrátí domů. K ní.
Arthur přikývl.

"Výborně! Tak do toho! Odlákej je, bratříčku. Dokážeme to!"

Arthur se dlouze nadechl a zamířil k bráně. Byli tři. Tři vojáci s tudorovskou růží na místě, kde bylo srdce. U pasu měli meč a na hlavě tvrdou přilbici. Stáli v hloučku a něco si spolu povídali. Dlouhá kopí byla opřená o stěny. Arthur byl stále schovaný ve tmě, ale každou chvíli už vystoupí na okruh světla, který poskytovaly dvě louče pověšené na zdi. Will měl všechno vymyšlené. Jen v této části plánu bylo jen: odlákej je. Jak to má udělat, se jeho drahý bratr nezmínil. Asi je na čase malinko zaimprovizovat.
Překročil hranici světla a tmy.

"Promiňte pánové!"

Vojáci ztichli a otočili se na nově příchozího. Arthurovy oči si je bedlivě prohlížely, hledajíce jakoukoli slabinu.

"Co chceš?! Tohle je královský palác. Vypadni!"

"Všiml jsem si, že hledáte ty dva katolíky. Čirou náhodou je mám tamhle na voze. Potulovali se městem, ožralý jak dogy."

Stráže se na sebe podívali.

"A kde máš ten svůj vůz?"

Arthur pohodil hlavou za sebe směrem do tmy. Pod krkem byli nechránění. Zvládne je ale všechny tři najednou?

Dva z vojáků vystrčili třetího z nich dopředu. "Tady Robin s tebou půjde."

"Aahh...tak to se s ním zrovna podělím o soudek svýho vína. Zrovna jsem ho otevřel!"

Zdálo se, že Arthur upoutal jejich pozornost. Jakmile všichni tři zmizeli za ním do stínu, bylo vyhráno. Ale jen pro Williama.

Mířili k velkému dubu, který rostl opodál. Arthur je stále uklidňoval, že už je to jen kousek cesty, ale vojáci začali být nedůvěřiví.
Zastavili u stromu.
"Pojďte! Je to tady za tím stromem!"

Onen Robin se šel podívat první. A také první padl k zemi, když ho tam poslala tvrdá pěst. Arthur vytáhl meč a při otočce vzad s ním máchl. Čepel našla svůj cíl. Voják upustil zbraň a chytil se za krvácející hrdlo. Zbýval už jen jeden. Ten se však stihl připravit. V bojové pozici měl ostří namířené směrem k útočníkovi. Arthur se přikrčil a nastavil mu svůj meč. V šermu byl odjakživa lepší Will, proběhlo mu hlavou.
Pustili se do sebe. Zvonící kov dělal příliš velký hluk. Musí to ukončit rychle. Strážný se ale navzdory svému těžkému brnění vyhýbal velmi obratně všem jeho výpadům.

"To už stačí! Zahoď zbraň!" vyzval ho voják.

"Ty víš, že to neudělám."

Arthur vyběhl vůči protivníkovi a narazil svým mečem o jeho až se zajiskřilo. Jejich tváře se k sobě přibližovaly, jak se jeden snažil přetlačit druhého. Arthur vycítil příležitost a povolil. Levačkou vytáhl dýku, jež měl u pasu a zabodl ji přímo do nepřítelova krku. Ten okamžitě strnul a upustil meč. Horká krev se mu řinula ven, jako když se otevře plný sud vína. Červená se objevila i v jeho ústech. To, co člověka po celou dobu drží při životě, ho teď zabíjelo. Naposledy se zakuckal a spadl tváří na zem.
Arthur zůstal stát na místě. Meč a dýku od krve měl stále v rukou. Očima přehlížel tu spoušť. Dva mrtví a jeden omráčený. Museli zemřít?
Arthur se vytrhl ze zamyšlení. Jejich souboj musel zcela jistě někdo slyšet. Stihl to William? Stihl projít a zabít ji? Ne. Určitě ještě potřebuje čas. Čas, který neměli.

...

Podařilo se mu proklouznout do paláce jen, co je Arthur odvedl do stínu. Myslel si, že se tam vyzná, ale ukázal se pravý opak. Musel by s mistrem Powlickem strávit mnohem více času, aby se zorientoval v tomhle bludišti. Naštěstí měl u sebe mapu. Vzal ji tomu pitomci, než odešel z paláce. Asi si ani ničeho nevšiml.
Královniny komnaty byly umístěny na pravé straně stavby, v nejvyšším patře. Jediný problém byli další strážní rozmístění u schodiště. Stejně by musel nějak odlákat pozornost. Zamířil tedy do stájí, které byly podle plánu nedaleko něj. Jen co ucítil zápach, věděl, že jde správně. Pomalu našlapoval a v duchu se modlil, aby tam nikdo nebyl. Bůh ho vyslyšel. Stáje byly, až na několik koní, prázdné. Výborně! Vtom zaslechl kroky. Ostruhy zvonily o kamennou podlahu a stále víc a víc se přibližovaly. Will zaběhl do prázdné kóje hned u vrat. Přimáčkl se ke zdi a čekal. Jen prosím projdi dál! Projdi kolem a neohlížej se!
Do stájí vstoupily dvě osoby. Nebylo jim vidět do tváře. Něco si spolu šuškali. Prošli kolem Williama a dál si povídali.

"Slyšel jsem, že ta králova děvka je znovu těhotná," nechal se slyšet jeden z nich.

"Ano je. Tentokrát už to prý určitě bude chlapec," odpověděl mu druhý.

"Ještě aby ne! Král už je teď velmi zklamaný. Nechci si ani představit, jak by zuřil, kdyby to bylo další děvče."

"Bůh ho trestá! Neměl opouštět královnu Kateřinu a spouštět se s touhle Boleynovic štětkou!"

...nebo neměl zabíjet Thomase Morea. Pomyslel si v duchu Will. Avšak on se už brzy postará o to, že nebude žádné dítě. Žádného následníka se Jindřich od té čarodějnice nedočká.
Dva muži spolu dále debatovali, ale jejich hlasy mizeli v dálce. Za chvíli se znovu rozhostilo hrobové ticho. Jen koně za sebou házeli ocasy a vydechovali vzduch ze svých nozder.
William přešel ke zdi, kde hořela pochodeň a mrštil ji přímo do hromady sena. Plamen se okamžitě rozhořel po celých stájích. Koně začali ržát a snažili se uniknout před zhoubným ohněm.
Will vyběhl ven a rychle se schoval za nejbližší roh. Netrvalo dlouho a z budovy začal stoupat hustý kouř. Všichni vojáci se začali sbíhat ke stájím, aby zjistili, co se to děje. Cesta teď bude volná. Musí si pospíšit. Bral schody po dvou a stoupal vzhůru ke komnatám královny.
Tasil meč a připravil se na střet s její osobní stráží. Věřil ve svůj úspěch. Už ho nic nezastaví.
Žádné stráže ale nepotkal. Zdobné dveře dozajista vedly ke královně. Jenže nikde nikdo. O to snaží to bude, napadlo Willa. Vzal za kliku a vešel dovnitř. V místnosti byl vyřezávaný nábytek, zlacené poháry, talíře a vázy. U oken stříbrné závěsy. Nádhera střídala nádheru. Jeho však zajímala jen postel s nebesy na druhé straně. Je tam. Zabije ji a bude konec. Nesmí se na ni dívat nebo ho očaruje pohledem. Vrhl se kupředu a meč zarazil do vyboulené části postele, přesně tam, kde spala anglická královna Anna.
Čepel ale probodla jen látku. William odhrnul peřinu. Hromada polštářů. Na stolečku vedle ležel stočený kousek pergamenu. Vzal ho a začal číst:

Nejdražší Anno,
prosím navštiv dnes v noci v ložnici. Toužím Tě znovu spatřit!
Toužím spatřit Tvou líbeznou tvář a našeho budoucího krále, kterého nosíš! Snažně Tě prosím!

Tvůj Jindřich

Je pryč. Není tady!
Zvenčí se ozývaly zvony. William klesl na kolena a zoufale se chytl za hlavu. Bylo to k ničemu! Je pryč. Nepomstí Thomase. Je konec.

...

Arthur čekal u brány do doby, než se na obloze objevil kouř. Ten blázen!
Běžel do paláce a rozhlédl se. Všichni byli pryč. Určitě hasili požár, jenž nepochybně způsobil jeho bratr. Bude zázrak, když odsud vyváznou živí.
Hluk vycházel z pravé strany. Arthur vytáhl meč a běžel mu vstříc.
Podle vyděšeného ržání koní, poznal, že v ohni se ocitly stáje. Z vrat vyběhli tři koně z hořící hřívou. Ostré žluté jazyky jim nemilosrdně pálily i ocasy a kůži. Ten řev byl k nevydržení. Zvířata trpěla. Stráže zmateně pobíhaly okolo a o vetřelce ani okem nezavadily. Kde je?
U schodiště, opodál hořících stájí, ho našel. Byl úplně mimo. Oči upřené do země, ruce s mečem svěšené. Rychle k němu přispěchal.

"Cos to udělal!? O pálení budov si nic neříkal!"

William mu věnoval prázdný pohled.
"Nebyla tam. Byla pryč. Je u krále." vydal ze sebe.

Hleděli na sebe, dokud je nevyrušila velká rána. Něco explodovalo. Nejspíše byl v hořící budově schovaný i střelný prach.

"Musíme zmizet! Hned!" vykřikl Arthur. Svého bratra za sebou táhl jako kus masa. Takhle to nestihnou. Vojáci bránu zavřou. Král už určitě o požáru taky věděl.
Konečně se dostali k bráně. Cestu jim zastoupili čtyři vojáci.

"Už ani krok!"

Arthur se otočil na bratra. Chytl ho za hlavu a podíval se mu do tváře.
"Ještě není konec, Wille! Vzchop se! Dokážeme to!"

"Ne. Tady to skončí. Půjdeme za Thomasem. Řekneme mu, že jsme ho zklamali."

Arthur ho pustil. Otočil se směrem k vojákům. Všichni měli tasené meče, připraveni je použít. Takhle to má skončit? Dobře. Ale ne snadno.
Arthur vytáhl svou dýku a zasáhl s ní jednoho z vojáků přímo do krku. Pak se s křikem vrhl proti nim. Odrážel jejich meče seč mohl. Podařilo se mu zbavit se dalšího z nich. Další dva na něho však útočili dál a dál a on nebyl schopen se proti nim ubránit. Jeden ho bodl do stehna. Arthur spadl na zem a držel se za ránu. Krvácel jako právě podříznuté prase. Voják nad ním se ho chystal probodnout. Dřív, než to stihl, ho probodl William. Ten se vzápětí vrhl i na posledního vojáka a do chvíle s ním byl hotový.

"Vstávej, Arthure! Pospěš si!"

Will ho chytl za ruku a vytáhl na nohy. Potom si přehodil jeho ruku kolem ramen a vyrazili ven z brány, jak nejrychleji mohli. Podařili se jim dostat do bezpečí tmy. I tak se nezastavili. Nebudou v bezpečí ani v Londýně. Ještě před hodinou spící město, teď stálo na nohou.

"Co budeme dělat?" vydechl Arthur. Jednou rukou se snažil zastavit krev ze svého zranění.

"Řeka. Skočíme do řeky!" řekl William a nasměřoval je směrem k Temži.

"Tamhle jsou! Chyťte je!"

Byli jim v patách, rychlejší než oni.

"Nech mě tady! Běž sám!" naříkal Arthur.

"Na to zapomeň, bráško!" okřikl ho Will.

Břeh byl kousek od nich. Ještě pár kroků. Za jejich zády chrastilo brnění.

"Stůjte!"

"SKOČ!" zakřičel Will.
Arthurova košile jen o kousek unikla železné rukavici. Voda se rozlomila a pohltila je. Voják nad nimi viděl jen hladinu, jak se zavírá.

...

Vynořili se na kamenité pláži. V okolí nebyla ani noha. Plivali vodu a lapajíc po dechu se svíjeli na oblázcích, které pláž tvořily.

"Děkuju," vydechl Arthur. Stehno mu stále ještě krvácelo.

"Za co?" zajímalo Williama.

"Zachránils mě. Bylo by po mně."

"Ne. To tys zachránil mě. Vzdal bych to."

Arthur neodpověděl. Věděl, že má pravdu.
"Co se vlastně stalo? Proč tam nebyla?"

"Král ji pozval dnes v noci k sobě. Vzkaz ležel u její postele."

"Možná,... možná je to tak lepší. Vrátíme se domů za matkou. Teď nás potřebuje ze všeho nejvíc."

"Vrátit se?"

Will se zahleděl kamsi před sebe. Najednou ho Arthur viděl tak, jak ho vždycky znal. Byl to zase jeho mladší bratr. Jeho nejbližší přítel. Pak se znovu probral a v očích se mu objevil ten lesk.

"Chceš to vzdát?" zašeptal.

"Wille,..."

"Ne! Neříkej mi tak! Chceš to prostě vzdát! Ty hnusnej zbabělče! Přísahals, že pomstíš Thomase. Stejně jako já!"

"Zkusili jsme to a co z toho? Jen po nás jde celej Londýn! Kamkoli se teď přiblížíme, tam nás chytnou! Král bude chtít naše hlavy na kopí!"

William jen vrtěl hlavou.
"To nás nesmí zastavit! Dali jsme přísahu Bohu!"

"Jakmile nás budou mít, začnou nás mučit. Víš ty vůbec, co se teď děje katolíkům? Budeš prosit o milosrdnou smrt, než s tebou budou hotoví!"

"TAK SI BĚŽ! Utíkej domů za maminkou! Proklínám tě! I Bůh tě zavrhne!" řekl William a plivl bratrovi do tváře. Vstal o odcházel pryč. Za chvíli se ztratil ve tmě.

Arthur se snažil potlačit slzy. Jeho jediný bratr ho zavrhl. Wille!

...

Nebude trvat dlouho a najdou ho. Vojáci teď určitě prohledávají každou píď. Jen pro to, aby našli ty dva, co se vloupali do Whitehallu.
Arthur byl stále ještě promočený a klepal se zimou. Podařilo se mu vylézt nahoru k cestě. Belhal se dopředu a snažil se zjistit, kde vlastně je. V noze ho neuvěřitelně pálilo a meč u pasu ho tížil čím dál víc. Rozdělal si přasku u pasu a nechal těžký kov spadnout na zem. Na chvíli to pomohlo, ale Arthur věděl, že daleko nedojde. Kam asi zamířil William? Zaslechl za sebou křik. Už jdou. Šlo mu o život, jenže navzdory tomu nedokázal přidat. Zakopl. Ležel v rozbahněné cestě a ve stehně mu tepalo. Takhle to bude? Vykrvácí na cestě? Možná to bylo lepší než mučení, které by ho čekalo, kdyby se nechal chytit.
Podíval se na své zranění. Byla v něm zanesená špína a bláto. Sáhl do rány prstem, aby ji vyčistil, ale křečovitá bolest byla nesnesitelná. Omdlel.

Nezdálo se mu nic. A pokud ano, nepamatoval si to. Viděl jen tmu. Temné obrysy linoucí se mu před očima. Až najednou stíny ustoupily. Nahradilo je řezavé světlo. Arthur se probral v malé místnůstce se dvěma okny. Jedno bylo zatažené těžkým černým závěsem a u druhého seděl postarší muž. Opatrně se skrýval za látkou a vyhlížel ven.

"Hledají tě," oznámil.

"Můj bratr...kde je můj bratr?" zamumlal Arthur. Mrkal a snažil se zvyknout na světlo.

"Nevím, kdo je tvůj bratr ani kde je," odvětil muž. "Našel jsem tě ležet uprostřed cesty. Stehno máš ošetřené. Měl si tu ránu ošklivě zanesenou. Buď rád, že tu nohu pořád máš."

"Proč mi pomáháte? Kdo jste?"

Závěs spadl zpátky přes okno, jak ho muž pustil. "Sám nevím, chlapče. Jestli tě u mě najdou, bude zle. Možná jsem jenom starý blázen."

"Já...děkuju vám."

Muž se pousmál. "Vloupat se do toho paláce byla hloupost. Co jste si chtěli dokázat?"

Arthur zaváhal. Nakonec mu však přeci jen vše pověděl. O tom, jak přísahali pomstít Thomase Morea a jejich cestě do Londýna. Za celou dobu se muž ani nepohnul. Jen dál seděl u okna a hleděl do prázdna.
"Pomsta je k ničemu, hochu," řekl nakonec.

"Co o tom tak víte?"

Muž se otočil a věnoval mu prázdný pohled.
"Kdysi mi vzali dceru. Jeden z královských vojáků...ten parchant ji znásilnil a zabil."
Muž si zakryl oči. Hlava mu spadla na prsa.
"Ležela v kaluži krve na podlaze, když jsem ji našel. Bylo jí deset!" Pěst se mu, během těch slov, svíjela.
"Neptej se mě, co vím o pomstě! Vím o ní víc než dost. Našel jsem si toho hajzla a zabil ho."

"A co jste cítil? Uspokojení? Klid?"

Muž si odfrkl a pousmál se.
"Necítil jsem nic. Nejdříve pocit zadostiučinění, ale pak...nic. Prázdnotu, která se smrtí toho vojáka nedala vyplnit. Mou holčičku mi to nevrátilo."

Arthur z něj nespustil oči. On má pravdu. Pomsta je k ničemu. Uvědomil si, co vlastně provedl. Zaslepený pomstou opustil svou matku. Nechal ji samotnou. Přitom byla to poslední, co měl. Je vůbec v pořádku?

Muž ho nechal odejít až po setmění. V noze mu ještě škubalo, ale musel odejít. Vylezl ven, obličej schovaný v hnědé kožené kápi. Pěšky mu to k matce zabere nějaký čas. Musel za ní. Potřebuje ho.
Vtom se ozval křik. Dav se táhl skrz domy a lidé na sebe pokřikovali. Co se to děje?

"Už ho vedou!" ozvalo se.

Koho vedou?

"To je ten katolík!"

Arthurovi se stáhl žaludek. Ale ne! To ne!
Vyběhl směrem k rozlícenému davu a začal se prodírat skrz něj. Proud mířil směrem k malému dřevěnému pódiu na náměstí. V okovech a v roztrhané košili vedli Williama.
Tohle se neděje. Arthur dál rozrážel skupiny křičících lidí. Dostal se k němu.

"Wille, neboj se! Pomůžu ti! Dostaneme se z toho!"

William pomalu otočil hlavu směrem k němu. Obličej měl špinavý a od krve. Pravé oko nateklé a horní ret proříznutý. Mučili ho. Vidět ho takhle zbídačeného bylo pro Arthura nesmírně těžké.

"Promiň, bratříčku. Promiň mi to!" dostal ze sebe Will.

Arthur začínal slzet. "Ne, to nic. Nic se přece nestalo."

"Jdeme!" strčil do vězně voják. Vedli ho dál na pódium. Čekal tam kat. Sekeru měl už připravenou.
Arthur se prodíral směrem k přední straně pódia. Co bude dělat? Je tu tolik vojáků. Nikdy je neporazí všechny.

"Kleknout!"

Arthur viděl kata, jak mluví s jeho bratrem. Will svorně položil hlavu na špalek. Čekalo se až roztáhne ruce a dá tak katu znamení, aby konal svou povinnost.
Arthur stál přímo u pódia. Nebude tady nečině stát. Nebude!
Sáhl po meči. Chystal se tasit. Jenže potom uviděl Williama. Vrtěl hlavou. Nedělej to!...
Arthur zoufale pustil meč.
Will roztáhl ruce. Jeho bratr se odvrátil. V uších mu tepalo. Neslyšel nic. Jen zasvištění oceli.
Dral se pryč. Pryč od lidí. Nenáviděl ten dav. Ty tupé ovce. Ještě před nedávnem byli také katolíky.
Opřel se o zeď domu a vyzvracel se. Otřel si pusu rukou. Jeho jediný bratr. Mladší sourozenec. Arthur se po zdi sunul k zemi. William byl mrtvý. Byl navždy pryč!

...

- květen 1536 - o rok později

Slunce zapadalo. Kráčel chodbami Whitehallu a vychutnával si své vítězství. V podvečerních hodinách se palácem už nikdo nepotuloval. Jen stráže nehybně stály a chránily králův domov. Král. Při tom slově se musel pousmát. Jindřich byl neuvěřitelně nerozhodný. Avšak věděl přesně, co chce. Chce syna. Dědice. Toho mu královna stále ještě nedala. Po několika potratech už ztratil naději spolu se vší láskou ke své milované Anně. Už nějakou dobu probíhalo vyšetřování kvůli její údajné velezradě. Král se jí potřeboval zbavit, co nejrychleji to šlo. Ideální příležitost!
Procházel kolem královniných komnat a slyšel hlasy. Jsou u ní. Už ji zatýkají. Vytáhl několik rozdělaných svitků. Byly to výpovědi svědků, namířených vůči královně. Padělaných výpovědí. Na tom však nezáleželo. Alespoň králi a soudu. Zastrčil je zpátky. Procházeli kolem něho. Boleynová měla širokou kápi a nebylo jí tak vidět do tváře. Natočila hlavu směrem k němu a přejela ho pohledem.
Arthur se na ni usmál.

Vedl svého koně branou ven. Konečně to dokázal. Dokončil svou přísahu. To je pro tebe, Williame!
Od té doby, co jeho bratr zemřel, se událo mnoho věcí. Vrátil se domů za matkou a nenašel ji tam. Dům byl prázdný a vyrabovaný. Služebnictvo nikde. Na dveřích stálo, že tento dům byl zkonfiskován ve jménu Jeho Veličenstva. Později se dozvěděl pravdu. Matku obvinili, jako zrádkyni víry a popravili.
Rodina byla mrtvá.
Podařili se mu změnit identitu a vloudit se mezi služebnictvo Whitehallu. Od té doby kladl královně pasti pod nohy. A dnes se konečně dočkal. Její smrt nepomstí jen Thomase Morea. Pomstí i Willa a matku. Pomstí všechny věrné katolíky.
Chystal se nasednout na koně. Zástupy vojáků mu zastoupily cestu. Přímo k Arthurovi se prodral jejich kapitán. Zvedl list pergamenu, který měl v ruce.

"Poznáváte tohle?"

Arthur se na list zahleděl a našel svůj vlastní podpis. Pak se mu všechno vrátilo. Ten muž, tenkrát v tom hostinci. Měl matčin kapesník a velkorysou nabídku k tomu. Stačilo jen podepsat.
Dostala ho jeho vlastní hloupost.
Poodstoupil od koně a usmál se. Zavřel oči, roztáhl ruce.
Jdu za tebou, Wille!

...KONEC...


Děkuju vám, že jste dočetli až do konce! Pokud se vám příběh líbil napište mi to do komentářů! Pokud nelíbil, napište mi to taky! Zkrátka vítám každou zpětnou reakci!
Tak zase u dalších příběhů a článků! Zatím!

pondělí 8. října 2018

Krvavá růže - 1/2

Ahoj! Dneska jsem tady s ryze autorským článkem! Přenesete se do nejisté tudorovské Anglie. Thomas More je popraven a dva bratři, které vychovával, chtějí pomstu. Sledujte jejich osud v době, kdy se nastoluje nová anglikánská církev. Dokážou spolu vyjít a dojít své pomsty?

Až dočtete, tak se rozhodně podělte o své dojmy. Zajímá mě, co si o tom myslíte!
Příjemné čtení!


- červenec 1535 -

Blížil se konec. Každým dalším krokem se blížil vstříc smrti. Každý pohyb jeho nohou způsoboval palčivou bolest. Kovové náramky se mu zařezávaly hluboko do masa a on musel zadržovat dech, aby nevykřikl. Na zuboženém těle měl navlečenou dlouhou košili, vyrobenou z drsného lnu. U kolenou byla rozdrásaná a špinavá od bláta. Věznění v Toweru člověka zmohlo.
Všude okolo byli lidé a natahovali krky jeden přes druhého, aby dobře viděli. Společně dav tvořil úzkou uličku pro přicházející zástup. Na jejím konci byl Tower Hill.
"Pokračujte!" vyzval ho voják.
Thomasovi se zrychlil tep. Ne, musí to vydržet. Bůh mu dá sílu. Nadechl se a vykročil. Těžké okovy o sobě hned daly vědět. Thomas ale pokračoval dál s jedinou myšlenkou, která mu běžela v hlavě. Za chvílo už bude po všem.
Na Tower Hill bylo postavené dřevěné pódium. Tam čekal kat. Ruce měl založené u pasu a z jeho prázdného výrazu se nedalo vůbec nic vyčíst. Byl jako z kamene. Zastavili se u tří dřevěných schůdků. Byly zašlé a špinavé. Dva strážní ho z každé strany podepřeli a pomohli mu nahoru. Velký špalek na pódiu zlověstně stál a čekal na další oběť Jindřicha VIII. Při pomyšlení na krále se Thomas zachvěl. Tak dlouho si byli blízcí. Tak dlouho byli přátelé. Jenže panovník měl svou vlastní paličatou hlavu. Hlavu, kterou se chvíli dalo tak snadno manipulovat a jindy byla neochvějná a umanutá. Vlastně ho litoval. On je sice v poutech tady na popravišti, ale už brzy bude volný. Bude moci volně dýchat v království nebeském. Zato Jindřich bude v poutech lásky i nadále. V tak silných, že ho dokonce donutily zavrhnout nejvyššího představitele katolíků. Jenže to Thomas nikdy nedokáže. Raději položí život, než aby viděl, jak se král prohlašuje hlavou falešné anglikánské církve.

"Odpouštíte mi, sire?" zeptal se popravčí zvučným a hlubokým hlasem.

"Vám není co odpouštět! Jen se modlím za našeho dobrého krále, aby našel pravdu!"

Lidé si začali mezi sebou povídat. Šum se nesl nádvořím dokud sir Thomas znovu nepromluvil: "Řekněte Jindřichovi, že jsem mu sloužil věrně. Jenže v první řadě sloužím Bohu!"
To už dav rozčíleně nadával.

"Přejete si učinit poslední zpověď?" otázal se mnich.

"Ne. Mne už Bůh vyzpovídá sám," odvětil Thomas a klekl si. V kolenou ho pálilo, ale vydržel tu bolest s vážností ve tváři. Pak položil hlavu na špalek. Byla z něj cítit zaschlá krev. Roztáhl ruce a čekal na úder. Poslední myšlenku věnoval své rodině.

...

"Ve jménu otce, syna i ducha svatého. Amen."

"Amen," řekli všichni. Oplatka se Williamovi rozmělnila v puse, jak na ni působily jeho sliny.
Byli v hlavním sále jejich rodinného domu. Matka klečela vpředu, ruce sepjaté a oči zavřené. Modlila se. Hnědé vlasy, spletené do jednoduchého copu, jí začínaly místy šedivět. Už dávno nevypadala tak jako dřív. William si vybavoval své dětství dobře. Běhali s bratrem po domě a vesele se smáli. Pamatoval si i na to, jak kdysi rozbili okno a matka je za to kárala. Otec se však jen smál. Miloval své dva syny a udělal by pro ně takřka cokoli. Zemřel když bylo Williamovi pět. Jeho

starší bratr Arthur si ho vybavoval do detailů a často na něj se smutkem vzpomínal. William měl vztek sám na sebe, protože na otce skoro zapomněl. Nepamatoval si jeho hlas. Jeho podobu. Nic. Od té doby je oba vychovával Thomas More. On byl pro ně otec. Jenže teď jim vzali i jeho. Nespravedlivě ho obvinili a zabili. Nenáviděl je všechny. Celý ten prohnilý královský dvůr. Věřil, že Thomase pomstí a ublíží králi tak, jako on ublížil jemu.



Dva krásní hřebci postávali venku u stájí a máchali ocasy, aby zahnali dotěrný hmyz. Byli čerstvě vyhřebelcovaní a osedlaní. William i Arthur stáli naproti své matce.

"Včera přiletěl havran s dopisem od Margaret. Thomas si prý přál, abychom se nemstili."

"Matko, přece dobře víš, že to je lež! Thomas jim to přání jistě sdělil, zatímco mu utahovali okovy!" namítal William.

"Chtěl by pro vás dlouhý a šťastný život. Nemusíte to dělat! Chlapci moji, nezahazujte..."

"My to tak nenecháme!" přerušil ji Arthur a položil dlaň na matčin obličej. Vypadala tolik znaveně. Vrásky na čele byly hlubší než kdy dřív.
"Prosím buďte na sebe opatrní. Doba je teď nejistá! Jestli vás chytí...je s vámi konec!"
Arthur ji obejmul. Matka ho pevně chytila a hlavu mu opřela o hruď. Plakala.
"Vraťte se mi celí!"

Arthurovi se zaleskly oči. Dělají správně, že tu matku jen tak nechají? Ale ano. Určitě. Bude v pořádku. Zato oni dva už se možná nikdy nevrátí.

...

Londýn byl cítit na míle daleko. Ona perla či klenot Anglie páchl močí a výkaly. Ulice byly špinavé a nevábné. Upřímně řečeno William vůbec nechápal, jak tady může vůbec někdo žít. Zastavili u vysoké dřevěné stavby. Venku se kývala dřevěná cedule ve tvaru korbelu s pivem. Hostinec nevypadal o nic lépe, než zbytek města, ale po dlouhé cestě se museli někde vyspat. A na ulici, kde byla vysoká pravděpodobnost, že na ně někdo z okna vyleje obsah svého nočníku, strávit noc nechtěli.
Uvnitř je ihned praštil do nosu smrad. Ve vellé místnosti bylo přes deset stolů a u každého byla jedna parta ožralů. Všichni se buď chechtali nebo si nahlas vyprávěli svoje náramně zajímavé historky. Bratrů si nikdo nevšímal.
U pultu stál mladý chlapec a točil pivo do velkých dřevěných pohárů. Husté černé vlasy mu padaly přes oči.

"Chceme se ubytovat!" oslovil ho William.

"To budete muset počkat. Táta se ještě nevrátil," odpověděl nevzrušeně chlapec. Rukávy u bílé košile měl celé mokré od piva.

"Kde je?" zajímal se Arthur.

"Co je vám po tom! Říkám, že se ještě nevrátil!" ohradil se kluk.
William se nátahl za pult a chytil chlapce za košili u krku.

"Tak poslyš hochu, radši mě tu přestaň štvát a dojdi pro tátu! Jasný?!"

"Ale pane, táta je vzadu a nechce, aby ho někdo rušil!" bránil se chlapec. Ruce s pivem se mu klepaly a vypadalo to, že korbely co nevidět spadnou na zem.
Will ho pustil. Otřel si ruce o svůj kabátec a zamířil k zadním dveřím.

"Wille, prosím..."

"Nech to na mně bratře," odsekl William. Potom rozkopl dveře a vešel dovnitř. Hospodský seděl za stolem a v ruce svíral brk.

"Co to má znamenat?" zakřičel.

"Chceme se ubytovat!"

"... A kvůli tomu mě rušíte? Máme plno! Koukejte vymáznout!" odsekl hospodský a začal se opět věnovat psaní. William tasil meč a jedinou přesnou ránou mu brko v rukou přesekl. Pak mu ostří meče namířil na krk.

"Chceme se ubytovat! Hned!" zopakoval William.

"Aano samozřejmě. Hned to zařídím!" zakoktal
hospodský a vyběhl ven z místnosti. Běžel po schodech nahoru.

Bouchly dveře a seshora utíkali dva lidé. Nadávali a křičeli.

"Váš pokoj je připraven!" ohlásil se vedoucí podniku.
Cela hospoda ztichla a dívala se jen na ně. William si uvědomil, že má stále tasený meč, a tak ho rychle schoval zpátky do pochvy.

"Nenechte se rušit!" Rozkřikl Arthur a vydal se nahoru. Pohledy všech přítomných je ale dál propalovaly, dokud za sebou nezabouchli dveře.
Pokoj byl velice skromně zařízený. V malém prostoru byly postele namáčknuté ke zdi a mezi nimi byla jedna úzká ulička. U malého okénka naproti stál stolek se zapálenou svící. Po zemi se válela stará sláma.

"Možná jsem ho měl přidusit o něco víc. Třeba by z něho vypadlo něco lepšího," postěžoval si William.

"Nepamatuješ si, co nám Thomas vždycky říkával? Buď rád za to, co máš," odvětil mu Arthur a posadil se na postel. Byla tvrdá, jako by byla vyrobená z žulového balvanu.

"Máš pravdu. Vyspíme se a zítra vymyslíme plán," řekl Will a začal si rozepínat přasku u svého černého koženého pásku.

Netrvalo dlouho a bratři leželi v postelích a čekali na ono ráno, kdy se mělo rozhodnout, co se bude dít dál. Skrz okno se do pokoje linula stříbrná záře měsíce. Arthur byl vzhůru. Pozoroval, jak světlo dopadá na obličej jeho bratra. Byl o dva roky mladší. Vždy mezi nimi bylo velké pouto. Říkali si všechno. Jenže tentokrát to bylo jiné. Arthur cítíl ze svého sourozence ohromnou touhu po pomstě. Jistě, on sám si také přál pomstít Thomase, jenže od té doby, co ho popravili, byl ve Williamových očích vidět fanatismus. Ta ztráta ho velmi zasáhla. Dokáže být ještě někdy rozumný tak, jak býval? Arthur se bál, aby ho bolest v jeho duši nezaslepila a nepřipravila o rozum.

Probudily ho ostré sluneční paprsky, které se natahovaly okénkem jako šavle a surově bodaly do zavřených víček. Rozlepil ospalé oči a zazíval. Postel vedle něho byla prázdná. Arthur se posadil. Zpoza dveří se rozléhaly hlasy.
Vstal, natáhl si košili přes hlavu a začal utahovat šněrování. Kde zase je? Proč ho nevzbudil?
Když byl hotov se svým oděvem, nadechl se a otevřel dveře. Hospoda musela být oblíbená, protože už teď ráno byla plná lidí. Arthur zapátral očima a snažil se zachytit Williamovu křiklavě zrzavou hlavu. Nemusel hledat dlouho. Byl schovaný v rohu hospody u stolu s nějakým cizincem. Snad neprovedl nějakou hloupost.

"Co se tady děje?"

"Bratře! Tohle je mistr Powlick!"

Muž se otočil na Arthura a natáhl ruku. Usmíval se od ucha k uchu a oči se mu blištily. Arthur mu svou ruku nepodal.


"Nezajímá mě, kdo to je. Ptal jsem se, co se tady děje!"

William se zamračil. "Sedni si a my ti všechno vysvětlíme."

Mladík si nedůvěřivě přisedl a prohrábl své strniště.
"Něco na zakousnutí?"

"Tak už k sakru mluv!" osopil se Arthur.

Will se zhluboka nadechl a spustil: " Tady mistr Powlick je majitel divadelního souboru. A čirou náhodou je teď on a jeho skupina herců hostem krále Jindřicha u dvora."

"A?"

"A my přeci hledáme práci, bratře. Mistr Powlick je ochoten nás přijmout ihned a za nemalé peníze!"

Hned věděl, že tu něco nehraje. William prováděl různé věci, ale tohle už přehnal.

"Ty možná hledáš práci. Já ne!" řekl Arthur a hněvivě se zvedl od stolu. Bratr mu byl v patách.

"Zbláznil ses? Tohle je přesně ta příležitost, na kterou jsme čekali! Jak jinak se dostaneme ke dvoru?!" sykl Will.

"Copak ty mu věříš?! Co trochu opatrnosti? Cizinec si tě odchytne ráno v hospodě a slíbí ti, že tě zaměstná za velkou odměnu a ještě ke všemu tě vezme ke dvoru! Cos mu vůbec řek?!"

"Nic, co by tě mohlo znepokojovat. Nechápu, jak jen můžeš takhle reagovat! Dělej si, co chceš, bratříčku! Já jdu ke dvoru a najdu způsob, jak pomstít Thomase! Ty si tu zatím můžeš shnít!" řekl William a otočil se zpět ke stolu, kde stále trpělivě vyčkával Powlick.
Arthur se vztekle otočil k odchodu.



Odjeli hned po poledni. Ani se nerozloučil. Modlil se, aby se bratrovi nic nestalo. Od té doby, co popravili Thomase, byla většina obyvatel nucena uznat anglikánskou církev a stát se protestanty. Jestliže někdo zjistí, že je William zapřísáhlý katolík a neuznává krále hlavou církve, tak bude zle.
Arthur v sobě cítil vinu. Proč jen se nepokusil ho zastavit? Vždyť nemá ani tušení, co riskuje!

Uběhly dva dny a nikdo se stále nevracel. V hostinci se denně vystřídaly desítky lidí a on jen pozoroval a čekal. Snad bude mít alespoň tolik rozumu, aby se vrátil. Co když se mu něco stane? Tato otázka Arthurovi stále vplouvala na mysl a on se rozhodoval, zda nemá jít bratra hledat.

Ten večer seděl u malého stolku za rohem a přemýšlel. Myšlenky se mu s každým dalším pivem pomalu rozmazávaly. Mžoural očima do plamene svíčky a přemýšlel.
Vtom ho něco vyrušilo.

"Můžu si přisednout?"

Arthur se pomalu otočil na nově příchozího. Měl na sobě dlouhý lesklý plášť. Jeho šedivé vlasy byly zmáčené a rozcuchané od větru.

"To je hrůza, co se to tam venku děje!" postěžoval si muž a pohodil hlavou směrem k otevřeným dveřím hostince, kde řádil déšť a vítr.
Arthur pokývl hlavou na znamení souhlasu.

"Těžký den?" ptal se muž zatímco si sundával zmoklý plášť.

"Ani ne. Jen můj bratr je idiot."

"No, každej to máme těžký, ale svý rodiny bychom si měli vážit, nemyslíte?"

"Pán je asi expert, co? Je těžký si vážit člena rodiny, kterej dělá něco za mejma zádama a pak riskuje svůj život."

"A že jsem tak smělej, ... co provedl?"

Arthur si říhl a uchechtl se. Pak se naklonil doprostřed stolu a zašeptal: "Chce u dvora pomstít Thomase Morea."

Muž zatajil dech.
"A tak. A vy Morea pomstít nechcete?"

Arthur se zamračil. Zdálo se, že se na chvíli probral k běžnému stavu mysli.
"Co je tobě vůbec do toho?!"

"Každý správný katolík by přeci chtěl pomstít smrt Thomase Morea. Došlo k obrovské nespravedlnosti."

"Co ty o tom tak víš? Každej, kdo je ještě katolík, drží hubu a krok," zašeptal Arthur a začal si cizince prohlížet. " Co si vůbec zač?"

"Nejde o to, kdo jsem. Chceš ublížit králi, který ho poslal ke špalku. Vidím ti to na očích. Já k tomu mám prostředky!"

"Možná si to tak úplně nepochopil. Já nechci králi ublížit. Ne. Já chci toho bastarda zabít!"

Muž se pousmál a zašmátral ve své tašce. Vytáhl z ní pergamen, inkoust a brko.
"Stačí jeden podpis a dostaneš, co chceš! Tady se podepiš a já se postarám o zbytek."

Arthur se zasmál. "Ještě nejsem tolik opilej, abych byl takovej blázen a podepisoval něčí papíry! Jak bych ti asi tak moh věřit?!"

"A co tohle?" řekl cizinec a vyndal z kapsy bílý kapesník. Přesně takový, jaký měla matka.

"Kde si to vzal?" procedil Arthur mezi zuby, pěsti zaťaté.

"Dala mi ho vaše matka. To ona mě sem poslala. Objednala mě a zaplatila mi. Od vás chci jediné. Podpis."

Arthur vytrhl muži kapesník z rukou. Skutečně byl její. Na rohu se leskly její iniciály, vyšité zlatou nití. Takže nájemný vrah. Matka má možná víc rozumu než oni.
Stačí jeden podpis a pomstí se. Vrátí se s Williamem domů. Thomas bude moci odpočívat v pokoji a oni budou šťastně žít. Tak jak si to přál. Stačilo by jen podepsat.

...

"Narovnejte to! Hej, ty tam! Neflákej se a postav tu kulisu rovně!"

Williamovi na čele vyskakovaly kapky potu. Táhl velkou věž hradu a děkoval Bohu, že je to jen pouhá kulisa. I tak se vyrovnala váze povyrostlého telete.

Ze sympatické, usměvavého, plešatého mužíka se vyklubal nevrlý, protivný a zlý muž.
"Co si myslíte? Tohle představení má navštívit sám král. A co uvidí? Bandu blbců, motajících se kolem něčeho, co vypadá jako stádo pošlejch ovcí! KOUKEJTE TO NAROVNAT!!!"

Vtom do Willa kdosi strčil a on upustil kulisu. Ta se s velkým rámusem sesypala na podlahu a způsobila na ní velkou prasklinu. Sama se nerozbila.

"Idiote!" řval Powlick a vypadal, že se co nevidět zlostí rozplyne.

"Vypadni odsud! A buď sakra rád, že tě nepředhodím královským strážím!"

"Pane, omlouvám se... Já to hned spravím..."

"Říkám ti naposledy! Okamžitě vypadni! Sbal svoje špinavý věci a zmiz!"

Nemělo cenu ho dál pokoušet. A přítomnost stráží Will nehodlal riskovat.
Odebral se tedy do malé komory, kde měla skupina herců uložené svoje věci. Většinou šlo jen o malé plátěné vaky. Nikdo z nich nebyl nijak majetný.
Mezi lněnými pytli přímo zářil ten Williamův kožený. Hodil si ho přes rameno a nasměroval svoje kroky pryč z Whitehallského paláce.
Když se však chtěl vydat dolů po úzkých dřevěných schodech, uviděl zástup dam v honosných sukních. Vlasy měly pečlivě učesané a svázané do drdolů, ve vlasech perly a drahé šperky. Will je okamžitě poznal. Královniny dvorní dámy. Uhl jim z cesty a hluboce se uklonil před přicházejícím veličenstvem. Jakmile vstoupila do patra, zadýchaně se chytla za své břicho. Tak to byla pravda. Je znovu v očekávání. Dlouhé havraní vlasy měla rozpuštěné a na hlavě pyšně seděla korunka. Černý vodopád jí splýval po ramenech a zářivé perly v nich svítily, jako hvězdy uprostřed temné noci. Červené rty vynikali uprostřed bílého obličeje, široké a smyslné. Kolem krku hrdě nosila odznak svého rodu. Velké písmeno B. Vypadala úchvatně. Navzdory tomu, že jí rostoucí břicho přidělávalo starosti.
Zprvu uchvácený William nyní dostal vztek. To ona je zdrojem všeho toho zla. Thomas zemřel kvůli ní. Je to čarodějnice. Nikdo nemůžu dokázat takové zlo. Její krása byla její zbraň. Zbraň, která zdolávala krále.

Pohled královny dopadl na něj. Will sklopil oči a přinutil svou páteř se sklonit ještě více k zemi. Přišlo mu to jako hodiny. Nakonec se ale od něho její oči odtrhly. Pokračovala dál do místnosti, kde se připravoval divadelní soubor mistra Powlicka. Poslední dvorní dáma zmizela za svou paní, a to byl signál k tomu, aby William odešel. Vztek, který měl předtím sám na sebe se vypařil. Trnem v oku se stala ona.

...

Našel bratra, jak sedí u stolu a hledí do prázdna. Přisedl se naproti němu a všiml si, že korbel s pivem je stále plný.

"Měl jsem o tebe starost," přerušil Arthur ticho mezi nimi.

"Omlouvám se. Musel jsem to udělat. V tu chvíli mě natolik rozzuřila tvoje reakce, že jsem prostě musel."

Arthur mu věnoval prázdný pohled. Nebyla v nich zloba, vztek, ale ani radost z jeho příchodu.

"Musím ti něco říct," začal William.

"Wille, prosím slib mi, že mi budeš o takových zásadních tazích říkat. Jsme v tom přece spolu!"

"Ano, ano, ano! Teď se ti něco chystám říct! Mám plán. Takový, který pomstí Thomase Morea jednou provždy!"

Arthur nedůvěřivě natočil hlavu a narovnal si záda. Hospoda byla poloprázdná. Jistotu o tom, že je nikdo neposlouchá neměli. Pak Arthur kývl a čekal na Williamova slova. Bál se jich.

"Zabijeme královnu!"

...KONEC PRVNÍ ČÁSTI...

Druhá část vychází už příští týden! Nezapomeňte se vrátit! Jistotu, že finále nezmeškáte, získáte sledováním mé facebookové stránky! Pořád je vás tam málo!

neděle 30. září 2018

Patrick Melrose - minisérie plná hereckých výkonů

Po tolika týdnech opět píšu článek. Září bylo ve znamení hrozného šoku ze začátku školy, ale také podivných událostí na Blog.cz. To mi nějak sebralo chuť psát. Dlouho jsem i dumal nad tím, jestli to tu nemám opustit a přestěhovat se jinam. Pořád se mi v hlavě honí otázky, jak to udělat. Na blogspotu doslova válčím s designem a nechce se mi tam psát, když s ním nejsem spokojený. (Na druhou stranu se mi ani moc nechce psát tady, když vím, že se článek nebo komentáře nemusí ukázat.)
Asi o tom budu dál přemýšlet a pokračovat v boji s Blogger.com. Mezitím však nechci upustit od psaní. Takže prozatím zůstávám tady a pokud se cokoli změní, budu vás dozajista informovat...

Už ne tolik aktuální, ale i tak celkem nová minisérie Patrick Melrose bude tématem dnešního článku. Ta byla natočena podle řady autobiografických romanů Edwarda St. Aubyna. Na programu je životní příběh titulního hrdiny Patricka Melrose i návštěva zákulisí britské smetánky. To vše je i s excelentními hereckými výkony napěchované do pěti hodinových epizod.


Děj začíná smrtí. Drogově závislému Patrickovi zavolají a poví mu o smrti jeho otce Davida Melrose. Patricka sledujeme na jeho cestě i během pobytu v New Yorku, při vyzvedávání ostatků.
Ač by každý očekával, že bude truchlit, on by naopak raději slavil. Má na něj totiž mnoho špatných vzpomínek z dětství, které nám je průběžně odhalováno. Skrze titulní postavu se dostaneme jak do temných drogových zákoutí, tak i k té nejvyšší britské smetánce. Avšak jeho hlavním nepřítelem teď nejsou ani drogy ani žádný anglický lord. Je jím on sám. Boj v Patrickově hlavě můžeme prakticky pozorovat v každém dílu série. Otázkou tedy je, zda s tím vším dokáže Patrick vypořádat.

Se spousty dalšími, co PM viděli se jistě shodneme, že celý seriál táhne kupředu Benedict Cumberbatch. Nad tímto hercem bych se mohl rozplývat donekonečna a stejně by to bylo málo. Úvodní epizodě skutečně dominuje právě on. Rozhodně ale nejde pohrdnout i dalšími herci, kteří na plátně září vedle něho. Takový Hugo Weaving mi jako David Melrose naháněl mráz po zádech. Na postavy okolo něj působil zrovna tak. Především v druhém díle vládne pevnou rukou. Doteď z něj mám nepopsatelně nepříjemný pocit.
V každém jednotlivém dílu panuje trochu jiná atmosféra. Každý díl je něčím specifický. Ať už je to velkými časovými skoky mezi nimi, nebo jiným prostředím či postavami.
Chvíli se smějete, jindy máte slzy na krajíčku. Zhodnotil bych seriál, jako velmi psychicky náročný na sledování. Nic pro pohodové sobotní večery. Přesto by byla škoda o toto dílo přijít. Koneckonců v životě není všechno jen pohoda a klídek. Patrick Melrose je toho důkazem.


Herci o svých postavách

Hugo Weaving: Patrick Melrose je 9letý chlapec, který je zničený svými rodiči a my sledujeme jeho cestu skrze pěti epizod. David Melrose je neuvěřitelně zničená lidská bytost a nemá tu schopnost si pomoct. To se mi zdá zajímavé - člověk, který nemůže sám sebe vyléčit.
Jennifer Jason Leigh je úžasná herečka. Máme spolu jednu scénu, jen my dva. Je poměrně krátká, ale úžasná. Je to ta, kde David hraje na piano a Eleanor se pokouší kolem něho proplížit. Jenže on přestane hrát, protože slyší kroky. Pak začne znovu hrát a ona jde dál. To už ale David vstane a stojí hned za ní.

Jennifer Jason Leigh: Mám Eleanor ráda, protože vím jaký člověk mohla být a jakou matkou chtěla být. Nachází se v hrůzostrašném vztahu s mužem, jenž je...hrubý.
Je to neuvěřitelně silné, protože tam je taková působivá vtipnost, že to není jen těžké a smutné.
Myslím, že lidé budou tuto sérii milovat. Nemohou se dočkat až tento příběh přijde k životu.

(Přeloženo z živého rozhovoru s herci. Zdroj: YouTube)

Hodnocení

+ brilantní herecké výkony (B. Cumberbatch, H. Weaving, ...)
+ dobrá kamera i střih
+ skvěle pasující hudba
- někdy zbytečně táhlý děj
- málo zvratů
CELKOVÉ HODNOCENÍ 8/10

(Titulky lze zapnout ve videu.)

Pokud jste sérii viděli, tak mě určitě zajímají vaše názory. Ztotožňujete se s mou recenzí? Jaké jste měli během sledování pocity?

středa 8. srpna 2018

Sněhulák - filmová recenze

Uvědomuju si, že film, který hodlám recenzovat, je už asi tři čtvrtě roku starý, ale jelikož jsem ho nedávno viděl... No zkrátka k tomu mám hodně připomínek. Budeme se bavit o thrilleru Sněhulák.


Obsah filmu

Když elitní detektiv pátrá po ženě, která zmizela s prvním napadaným sněhem, má zlé tušení, že se opět ozval nepolapitelný sériový vrah z minulosti. S pomocí geniální mladé vyšetřovatelky musí najít spojitost mezi desítky let starými případy a čerstvou událostí v naději, že přelstí nepředstavitelné zlo dřív, než napadne další sníh.
(Popis obsahu: Bontonfilm)


Chcete příklad paradoxu? To je přesně to, když vás upoutá trailer k filmu, vy si předtím přečtete knižní předlohu, jež vás naprosto uchvátí, a potom vás onen film neskutečně zklame. To je můj případ. Slovo "zklame" je ještě mírné. Mě totiž snímek Sněhulák neuvěřitelně naštval!
I když jsem si četl spoustu špatných recenzí, stejně jsem se na filmovou podobu knihy těšil. Kniha od Joa Nesbøho se mi tolik líbila. (Recenzi najdete zde.) Tak jsem se rozhodli jet na film do letního kina. Co jsme si odnesli?
1. Letní kino je bezva.
2. Film Sněhulák ani náhodou.
Proč jsem tedy zůstal u titulků sedět s otevřenou pusou a reakcí: "Co to proboha bylo?!"?
Důvodu je několik. Jako jeden z hlavních můžu jmenovat odklon od knižní předlohy. Chápu. Žádný film nemůže být stejný jako kniha. Ale sázím na to, že ani Jo Nesbø by nepoznal svoje vlastní dílo. Filmaři snad knihu ani nečetli. Celý příběh překopaný, jen jména zůstala stejná. Působí to šíleně zamotaně a zmateně. Kdybych Sněhuláka nečetl, vůbec nic nepochopím. Už tak jsem byl mimo asi v polovině. Konec nevysvětlil proč se všechny vraždy vůbec staly. Vrahův motiv je najednou fuč!
Nejnapínavější části se nakonec ani nevyskytly. Tvůrci ořezali skvělý příběh se skvělou zápletkou jako maso na kebab. (Óóó, jak působivý slovní obrat!) Zůstala jen laciná americká lekačka, co ve výsledku skoro nefunguje. HRŮZA!!! Byl bych tady hodiny a jmenoval nesrovnalosti. Všechno by mohlo dopadnout lépe, kdyby alespoň jeden člen štábu znal předlohu. Pak mi mohl říct: " Hele rejžo, tady něco nesedí!" a bylo by! Pořád se z toho moc nemůžu vzpamatovat! Uff!

Jestli jsou nějaká pozitiva, tak jedině krásná severská krajina a dobře obsazený herec Michael Fassbender alias Harry Hole. Je to promarněný potenciál! Škoda ho...

V recenzi na knihu jste mi psali, že jste film neviděli. Radím vám dobře, abyste to ani nedělali. Nestojí to za to. Jestliže je tu někdo, kdo se chce nejdřív podívat na film, tak nápodobně. Akorát si pokazíte případný zážitek z knihy. Rychle pryč od toho!

Hodnocení

+ dobře obsazený Michael Fassbender
+ severská krajina
- velký odklon od předlohy
- nevysvětlený motiv vraha
- zmatená zápletka
- po chvíli začíná nudit
CELKOVÉ HODNOCENÍ - 1/10


Nenechte se zmást. Trailer působí celkem dobře. Opak je pravdou!




P.S. Na konci si filmaři nakročili k pokračování. Jestli to bude stejná katastrofa...doufám, že se toho chopí někdo schopnější.

(Zdroj obrázku zde.)

čtvrtek 26. července 2018

První knížka

Čtete často a rádi? A už jste někdy přemýšleli nad tím, kterou knížku jste vlastně přečetli jako úplně první? Od začátku do konce?
Já jsem nedávno procházel knížky v mojí knihovně a objevil jsem můj čtenářský začátek. Málem už jsem na něj zapomněl!


Moje úplní první knížka se jmenuje...chvilka napětí...tradá: Klub tygrů: Netvor z hlubin.
Jde o knihu ze série. Stejně jako všechny jiné díly je tento o třech kamarádech, kteří spolu zažívají různá dobrodružství a řeší podivuhodné případy. A jak už název napovídá, říkají si Klub tygrů.
Trojku tvoří Patrik, Biggi a Luk. Společně jsou skvěle sehraným týmem.
Knihu napsal Rakušan Thomas C. Brezina. Ten má na kontě hromady a hromady knih. Ani nevím jestli mu je někdo už spočítal.
Ano, stále intenzivně píše. A popravdě řečeno tolik, že právě to mě na jeho tvorbě omrzelo. Je to totiž pořád skoro to samé. Ale i tak bylo prvotní nadšení z jeho série velmi velké. Napjatě jsem očekával na vydání dalšího dílu. Doma jich mám šest. Dokonce jsem si napsal i o autogram. Pamatuju si, že přišel téměř okamžitě. Asi za týden. (Což je u autogramů poměrně krátká doba.) V obálce bylo přiloženo i spoustu dárků i s dopisem. Zkrátka jsem byl nadšenec!
Nebyly to jen příběhy, co mě pohltilo. Svou zásluhu v tom má i magická detektivní lupa. Pokud nevíte o co se jedná, tak jde o takovou malou plastovou kartičku. Tu když přiložíte na určité místo, objeví se řešení dané hádanky. Zkrátka skvělá věc! :D


Postupem času jsem ale začal vyrůstat a parta kamarádů mě nebavila tolik jako dřív. A teď jsou všechny díly zapomenuté v knihovně a sedá na ně prach. Některé jsem dokonce ani nedočetl. A tak jsem tady a píšu tento článek. Knížky jsem vytáhl ven, oprášil je a zjistil, jak hezké vzpomínky na ně mám.

Teď se ale pojďme více věnovat onomu jednomu dílu. Mému prvnímu. (Omlouvám se za tu sentimentalitu.)
Tenkrát do školy přišli katalogy nakladatelství Fragment. Za každou objednávku nabízeli pero s ultrafialovým světlem. Tím když jste něco napsali, tak nápis nebyl vidět. Ale jakmile jste posvítili světýlkem, řádky se se z čista jasna objevily. Jako kouzlem! A teď mi to prosím nemějte za zlé, ale já jsem chtěl jenom ono pero a na nějakých knížkách mi moc nezáleželo. Sice jsem si trochu vybíral, avšak stejně byla konečná volba vcelku náhodná. (Promiň mami...)
A tak jsem se dostal k titulu Netvor z hlubin.
Co je ale na tom všem to nejlepší? To, že onu knihu mám hned vedle sebe, zato svítící pero je teď někde (nemám tušení kde, ale já ho nevyhazoval) vypsané a nejspíš ani nesvítí. :D


Tak jsem si tu hezky nostalgicky zavzpomínal. Jsem za to rád, protože za nějakou delší dobu bych si možná už ani nevzpomněl.

Schválně se ukažte! Vzpomínáte si na svou první knížku? Jak se jmenovala a o čem byla?

čtvrtek 19. července 2018

Jo Nesbø - Sněhulák

Když začne na konci listopadu padat v Norsku sníh, měl by raději každý zůstat doma. Jakmile se totiž v tuto dobu objeví sněhulák, znamená to smrt.


Na komisaře Harryho Holea tentokrát čeká velmi obtížný a děsivý případ. Ze svého domu zmizela vdaná žena Birte Beckerová. Doma zůstal jen její malý syn Jonas a na zahradě stojí sněhulák s její šálou. Nikdo neví o ničem. O pár dní později zmizí další žena. Děti i manžel nemají tušení, kde by mohla být.
Harry, který k sobě dostal novou posilu v podobě mladé vyšetřovatelky z Bergenu, se snaží najít spojitosti. Jakoukoli souvislost mezi zmizeními. Jenže tady jde o něco víc. Případ se pomalu začíná vtírat do jeho soukromého života. Harry musí najít pachatele, co nejrychleji, protože mu běží čas. A brzy začne znovu sněžit.

Hodnocení 9/10

Už od té doby, co byl v říjnu v kinech film Sněhulák, mám jeho knižní předlohu v hledáčku. Všichni totiž tvrdí, že je kniha lepší, a že film se nepovedl. Nevím, jak je na tom film, ale vím, jak skvělý thriller mám za sebou. Upřímně lituji, že jsem ho nesfoukl už dřív.
Dlouho jsem se neodpoutal od svého milovaného fantasy, a tak jsem šel do něčeho jiného. Thriller byl dobrá volba. Zbožňuju tu jeho napjatou atmosféru, tu nejistotu.
Je velmi těžké napsat knihu tak, aby se u ní čtenář doopravdy bál či mu alespoň běhal mráz po zádech. To zvládá Nesbø fantasticky. Vážně jsem u některých pasáží trnul. Obzvlášť u konce. Mám pro vás tip. Jestli se chcete při čtení Sněhuláka bát, stačí ho číst někde v tichu a tmě. Pak zaručuju vážně děsivou atmosféru.
Celou knihu nevyzdvihuje jen toto. Velkou zásluhu má i geniální zápletka. Ta je přesně taková, jaká by měla být - nepředvídatelná.
Jednotlivé scény působí živě, skutečně. Jo Nesbø je rozený vypravěč.
Hlavního vyšetřovatele jsem si oblíbil, navzdory tomu, že je pro mě Sněhulák Harryho první případ.
Hole má povahu, která mě neskutečně baví. V budoucnu se rád pustím do dalšího příběhu, neboť (jak by řekl Anton Ego) mám chuť na přídavek.

Za toto všechno, co jsem zmínil, přičítám body. Bod odečítám za absolutně šílené severské názvy. Norsky zatím neumím. (A pochybuji, že se to vůbec někdy naučím.)
Mé hodnocení je 9/10. Doporučuju všem, koho baví thrillery.

A jako obvykle bych se chtěl zeptat vás, co už Sněhuláka četli, jaké máte z knihy pocity vy? Chcete něco podotknout? Pište do komentářů!

Portál Srovname.cz vám poradí, kde koupíte knihu SNĚHULÁK nejlevněji!

pondělí 9. července 2018

Michaela Burdová - Dcera hvězd

Krásná a mocná válečnice bohů Arinala září v nové knize české spisovatelky M. Burdové. Tato novinka se může pyšnit skvělým prostředím, postavami a také promyšlenou zápletkou.


Po Válce bohů se vlády nad zpustošenou zemí ujal krutý národ gronů.
Dcery hvězd byly kdysi mocné válečnice, ale všechny je pobili. Přežila jen Arinala, která se ukryla v malé osadě v lesích. Zcela zapomenutá žije život obyčejné smrtelnice . Uvnitř hvozdu je však ukryto něco velmi prastarého a zlého, co Arinalu volá každou noc. Ať chce nebo ne, musí se znovu stát Dcerou hvězd, aby se tomuto zlu dokázala postavit...

Hodnocení 9/10

Chtěl bych hodnocení začít tím, že vám povím, jak moc jsem nadšený. Už dlouho jsem si takhle pěkně nepočetl. Děj byl plynulý a události na sebe logicky navazovaly. Nejvíce si pochvaluji zápletku. Bravurně odvedená práce. Až do samotného konce jste napjatí, jak se vše rozuzlí.
Příběh je plný dobrodružství, ale také silně převažují temné prvky. Smrt číhá na každém rohu, a to na každičkou postavu. Četl jsem se zatajeným dechem a bál se o životy svých oblíbenců. To samo o sobě něco vypovídá.
Neobjevují se jen pasáže, kde stříká krev a vzduchem létají životně důležité orgány, nýbrž i takové části, kde se jen bojíte. Může za to samotná atmosféra příběhu. Autorka má směle nakročeno k psaní thrillerů.
Abych tu všechny nevyděsil, tak například jedna z hlavních postav, Enita, ponurou náladu rozsvětluje svými poznámkami.
Objevuje se paralelní kompozice, což je dle mého názoru pro knížku velké plus.Na vše se tak dá pohlížet z různých směrů. Více vás nutí se do postav vžít a někdy i porozumět jejich chování. Získáváte nadhled.


Když to shrnu: Parádní knížka. Ať už pro ukrácení dlouhé chvíle nebo prostě jen pro pěkné čtení. S napětím čekám na druhý díl a doufám ve stejně dobré, ba i lepší dobrodružství s Dcerou hvězd!
Mám-li něco vytknout, pak je to měkká vazba. Pokud nechcete mít ohnuté rohy a poničenou celou vazbu, musíte s výtiskem zacházet na nejvýš opatrně. A já, ač to říkám nerad, nejsem tolik opatrný, jak bych si přál. Knihy s sebou častokrát beru do tašky a měkká vazba trpí. Za mě bod dolů.
Na druhou stranu dávám body za vyvedenou obálku.
Celkově to je 9/10. Být vámi, tak po této nádheře skáču všema deseti.

Portál Srovname.cz vám poradí, kde koupíte knihu DCERA HVĚZD nejlevněji!



- Sledujte mě i na FB, kde se spolehlivě dozvíte o nových článcích a jiných novinkách -

pondělí 4. června 2018

Londýn #3 - Asijský oběd, Borough Market a kolem Toweru

Po dvou dobrodružných dnech v britské metropoli je tu den třetí. A stejně jako v oněch dvou předchozích dnech budeme mít napilno! Jste připraveni opět vyrazit?

Třetí den začal u Waterloo Bridge nedaleko London Eye. Doprava proběhla londýnským metrem.


Na rozdíl od předchozího dne bylo krásně. Slunce nás oslnilo, jakmile jsme vylezli ven z podzemí. Na Southbank Market je několik stánků, kde si můžete koupit různé jídlo. Mají tam indické, asijské a další a další. Ale pozor na peníze. Může se snadno stát, že jich tu spoustu necháte. :) My jsme si na Rádino doporučení koupili tohle skvělé ovocné pití.



(Stánky na Southbank Market)

Přímo pod mostem Waterloo (poznáte ho lehce - je totiž spojený s železnicí) mají vystavené hromady a hromady knih, časopisů, cédéček, komiksů, atd. Za celkem příznivou cenu tu najdete super knížky. Některé jsou sice trošku opotřebované, ale nemusí být.
BTW: Ceny knih jsou v Anglii poměrně dost nízké. Nevíte někdo proč u nás ne? Zvyšuje cenu překlad do češtiny?

Celé mě to tak pohltilo, že jsem skoro nic nevyfotil. Mám jen tuhle fotku. Pokud byste chtěli vidět více obrázků, klikněte sem.


Při cestě podél Temže, se nám naskytl krásný pohled na podzimní Londýn.


U lodi slavného piráta z 16. století, sira Francise Drakea, jsme si dali oběd v restauraci Wagamama. Sice si připlatíte, ale stojí to za to. Restaurace nabízí výborné asijské jídlo. Často je to hlavně japonská kuchyně. My jsme si dali výtečné nudle s krevetami a kousky zázvoru. Posuďte sami, nevypadá to výborně? Já na to tedy mám hroznou chuť!


Najedení a napití, zkrátka plní energie, jsme pokračovali dál podle toku mohutné Temže. Pak už jsme se dostali přímo do ruchu tržnice. Borough Market je nejstarší tržiště s jídlem v Londýně. A musím potvrdit, že i tak to tam stále žije! Všude velké zástupy lidí, stánky se vším možným. Na jedné straně se něco smaží, na druhé je zelenina, naproti koření...
Ještěže už jsem na tržnice zvyklý ze Soluně. Tady jsme ale nic nekoupili. Jen jsme se zájmem pozorovali a snažili se neztratit orientaci.



Nakonec jsme se ze všech těch vůní vymotali na London Bridge. Z něj byla krásně vidět nejvyšší stavba Londýna - The Shard neboli Střep.


Jedna z nejstarších staveb v Londýně, vybudovaná králem Vilémem Dobyvatelem, je Londýnský Tower. A právě k němu jsme došli. (Asi vás moc nezajímá, že jsme tam šli všichni na záchod, ale byly tak hnusné...prostě jsem vám to musel říct. Raději si odskočte někde jinde.)
V kavárně naproti hradu jsem si já a Ráďa dali cookie s kousky čokolády. Mňami! (Mamka pro změnu zůstala u kávy.)

(O návštěvě Toweru vám ještě povím v samostatném článku.)



Blížil se sice večer, ale na programu byl stále ještě jeden bod. Návštěva pana Holmese!!!



U Sherlocka byla pěkná tma, takže tady jsou jen dveře. Jen upozorňuji, že se jedná o byt ze seriálu SHERLOCK. Baker Street z knihy je někde jinde.
U dveří vůbec nikdo nebyl. Někdo vešel dovnitř, ale Sherlock, John Watson ani paní Hudsonová to nebyli. Asi zrovna vyšetřovali případ...


Návštěvou dveří 221B skončil třetí den. Příště nás čeká již poslední část cestopisu, a to Greenwich. Těšte se na plavbu lodí, Greenwich College i na nultý poledník...







středa 30. května 2018

Mých 5 nejoblíbenějších nezdravých jídel

Žijeme v době, kdy je v módě zdravý životní styl. Ale nesnažte se mi namluvit, že kdybych sem teď dal obrázek nějakého pořádného hamburgeru, tak by na něj většina nedostala chuť! Nebo fotku nějakého křupavého grilovaného kuřete. Či skvělé pečené slaninky! Aaah... Možná už jste pochopili, že dnes to bude o jídle! Konkrétně o pětce mých nejoblíbenějších nezdravých jídel, ke kterým čas od času sklouznu.

(Tak se přiznejte! Už vám tečou sliny? :D)

# 5 Tatarák

Syrovému masu jsem nikdy moc neholdoval. Tatarák jsem hodně dlouho vůbec neměl rád. A teď? Nechápu, jak jsem bez něj mohl někdy vůbec žít! Topinka s tatarákem a strouhanou ředkví je sice extrémně nezdravá kombinace, ale já tomu zkrátka a dobře neodolám...

# 4 Kuřecí stripsy

Začnu jediným slovem - KFC. Kdo proboha vymyslel podnik, kde si můžete koupit tolik dobrého a zároveň nezdravého jídla? Stavíme se tam sice jen výjimečně, ale i tak jsem si za těch pár návštěv oblíbil jejich kuřecí stripsy. Křupavé a jemně pikantní... mňam!...Ach jo! Proč já tohle vůbec píšu! Teď akorát tak dostanu na všechno chuť!

# 3 Jídlo z grilu

Nedokážu si představit léto bez večerního grilování. Opékání nad ohněm mám sice taky rád, ale není nad hermelín z grilu. Nebo třeba maso a dobrou klobásu.
Když však tohle všechno jím uvnitř a ne venku, tak mi to tolik nechutná. Kladu si tu tedy podmínku přílohy v podobě letního teplého večera a své rodiny! :)

# 2 Čokoláda

Upřímně nemůžu pochopit lidi, kteří dobrovolně nejedí něco tak fantastického, jako je čokoláda. Já bych bez čokolády nemohl existovat. Nejradši mám hořkou s ořechy. Takže třeba Studentská pečeť, je pro mě ráj na zemi.
Slyším snad od vás něco typu: "A to jíš i ty rozinky?"
Ano! ZBOŽŇUJU rozinky! Jsem schopný sníst celý pytlík za večer místo chipsů nebo křupek.

Čokoládo, máš u mě pomyslné druhé místo!

# 1 Anglická snídaně

A teď nemyslím opečený toast s marmeládou. (I když tím taky nepohrdnu.) Myslím tu druhou anglickou snídani. Slaninu, vajíčka (nejlepší jsou míchaná), fazole, atd. To je prostě ta nejlepší snídaně na světě. Snídat ji každé ráno v sedm bych asi nezvládl, ale někdy o víkendu, kdy si trochu přispím... to bych dokázal! Je pravda, že black pudding (jelito), rád nemám. Co vy? Přesto má u mě english breakfast první místo!

Tak to je můj list nezdravých jídel.
Určitě mi nezapomeňte napsat, jak to máte s nezdravým jídlem vy! Jste na sebe přísní, nebo si ho občas taky dopřejete?


(Zdroje obrázku: hamburger, anglická snídaně)