čtvrtek 31. října 2019

Zloba podruhé: Královna všeho zlého

V roce 2014 se v kinech ukázala Angelina Jolie, coby zlá královna z pohádky O Šípkové Růžence. Až na to, že příběh byl poněkud jiný. Co když Zloba nebyla vždy jen zlá?
Disney nám naservírovalo známou pohádku v novém plášti, který nám ukázal, že svět není jen černobílý.
A teď, pět let po úspěchu tohoto filmu, se do kin dostává pokračování. Jak si stojí oproti jedničce a stojí za to ho vidět?


Od událostí z prvního dílu Zloby uběhlo pět let. Zloba i Růženka žijí v poklidu na Blatech. Jenže spory a nenávist mezi lidmi a kouzelným bytostmi z Blat stále nezmizely. 
Princ Filip požádá Růženku o ruku, a tak se doufá v konečné usmíření obou stran. Svatba se však příliš nezamlouvá Zlobě, která je vůči lidem i nadále nedůvěřivá. Souhrou několika okolností se Růženka a Zloba ocitají na opačných stranách a naděje na mír pomalu začínají mizet.


Od doby, kdy vyšel první trailer na pokračování Zloby, jsem vůči němu byl hodně skeptický. Druhé díly od úspěšných filmů obvykle nebývají moc dobré. Většinou už nemají nic moc co říct a vlastně jen ždímou z lepšího předchůdce. Upřímně jsem si tedy nemyslel, že tady to bude jiné. Světě div se, docela jsem se mýlil!

Ačkoliv byl druhý díl s největší pravděpodobností natočen opravdu jen kvůli výhledu na další úspěch, příběh nebyl odbytý. Naopak jsem s ním spokojený, protože si s ním tvůrci pohráli, a dokonce ještě dokáží překvapit. Možná to začíná trochu ospale, ale zbytek filmu to dohání. Máte-li proto obavy ze špatného děje nebo hloupé zápletky, nemusíte je mít. 

Do již známého hereckého osazenstva nám přibývají panovníci království Ulstead – Robert Lindsay a Michelle Pfeiffer. Tedy rodiče prince Filipa. Poprvé jsem z toho byl zmatený, protože v prvním díle vládl zemi lidí král Stephan. Vězte tedy, že Ulstead je jiné lidské království, které rovněž sousedí s Blaty. Zemi krále Stephana jsme opustili. 
V hlavních rolích opět uvidíte Elle Fanning jako Růženku, a především hvězdu celého filmu Angelinu Jolie coby Zlobu. Té nemůžete upřít, že je to hvězda a především to, že jí tato role neuvěřitelně sedne. Bez ní by to nemělo cenu. 

Celý snímek se ve velké míře opírá o efekty. A jinak by to ani nešlo. Svět plný kouzelných bytostí je prostě potřebuje a pokud je máte rádi, ve druhé Zlobě si jich užijete dostatek. 
Vizuální stránka vypadá velmi dobře a je povedeně doplňována hudbou, díky které bude váš zážitek se vším všudy. 
Na druhou stranu to v některých scénách je možná až moc přeplácané. Tvůrci vědí, jaký je jejich úkol, a to za každou cenu upoutat pozornost diváka. Příběhu, který jsem výše chválil, bych proto vytkl překombinovanost u linky, kde vystupoval národ Zloby. V jednoduchosti je někdy krása. 

Film Zloba: Královna všeho zlého je za mě důstojným pokračováním. Rozhodně si nepodmaní všechny, avšak jestliže jste fanoušky jedničky, dvojka vás nezklame, ba i potěší. Ve výsledku je to skvělý dobrodružný příběh napěchovaný akcí. 

Hodnocení  klady a zápory

+ poutavý děj, který dokáže překvapit
+ herecké obsazení, skvělá Angelina Jolie
+ efekty a hudba
- v některých pasážích překombinované

CELKOVÉ HODNOCENÍ - 8/10


Už jste byli v kině na nové Zlobě? Jak se líbila vám?

neděle 20. října 2019

Skotské listy #3 - Aberdeen

V severovýchodním Skotsku leží jeho třetí nejlidnatější město. Osídleno bylo už před 8 000 lety díky ústí řek Dee a Don. Na významu ale nabylo až v 70. letech 20. století, kdy byla v Severním moři objevena ropa.
To je stručná charakteristika přístavního města Aberdeen, kde jsme strávili zbytek našeho pobytu ve Skotsku.

Jaké byly naše první zážitky? Byla tma jako v pytli, v ulicích nikde nikdo a k tomu strašná zima, kterou ještě podpořila naše rozespalost z vyhřátého vlaku. Zkráceně u nás převládal pocit, že jsme dorazili za polární kruh. Mám ale dobrou zprávu. Přežili jsme!


Aberdeenu se někdy přezdívá granitové město, popřípadě trochu poetičtěji stříbrné město. Důvod není zase tolik těžké uhádnout. Každý návštěvník tohoto přístavního města ony názvy pochopí, jen co si projde alespoň jednu tamní uličku. Téměř všechny budovy jsou totiž postaveny z šedého kamene jménem granit (žula). 

Zatímco v létě se budovy Aberdeenu třpytí na slunci, začátkem podzimu, kdy se začíná velmi brzy stmívat, naopak vyvolávají ponurou atmosféru. Díky tomu si město vysloužilo přívlastek nejsmutnější město Británie. Lidé podle všeho dostanou jakousi sezonní depresi a naprosto se uzavřou do sebe.  Na druhou stranu je toto obyvatelstvo dle mnoha statistik jedno z nejbohatších v celém Spojeném království.
My jsme Aberdeen navštívil na jaře, takže starosti z podzimní deprese se nám vyhnuly. Díky dlouhým dnům jsme ale častokrát neodhadli, kdy by bylo dobré odebrat se do postele. Čilé hovory do půl jedné tedy nebyly výjimkou.

Tak to máme nejbohatší a nejdepresivnější obyvatelstvo. Co byste na jejich místě dělali, aby vás smutek přešel? Ti z vás, kteří odpověděli nakupování, se strefili do černého. Proč si neudělat radost trochou nových věcí?

Union Street je hlavní aberdeenská nákupní ulice. Zde a v jejím okolí nakoupíte prakticky vše, co potřebujete, od jídla po oblečení. Radost z nákupů jsme samozřejmě nemohli přenechat pouze místním. 

Náměstí Castlegate a pohled na Union Street
Domů se každý večer vracíme ověšeni nákupními taškami, ve kterých samozřejmě dominuje jídlo. Nákup potravin v Británii je tak nějak zajímavější než u nás. Z obchodů neseme různá jídla, která následně doma nadšeně ochutnáváme.
Na našem jídelníčku ovšem nechybí ani tradiční snídaně. A ta je (jak možná už víte z článku Mých 5 nejoblíbenějších nezdravých jídel) mnou milovaná!

Důkaz, že bůh existuje.
Nejde být ve Skotsku a neokusit jejich pravděpodobně nejslavnější jídlo. Někteří už možná tušíte, že na mysli mám Haggis. Dobře si vzpomínám, když jsem tento pokrm poprvé uviděl na obrázku ve škole. Vypadalo to děsivě a tenkrát bych se nebál to nazvat nechutné. Zkrátka by mě nikdy nenapadlo, že to budu jíst.
Haggis je namletina ovčích vnitřností, jimž dominují játra, plíce a srdce. K tomu všemu se ještě přidá trocha ovesných vloček a koření. Jestliže natrefíte opravdu na tradiční verzi tohoto jídla, bude všechno ještě zabalené do zvířecího žaludku, uvařeno a naservírováno se šťouchanými bramborami a s tuřínem. Naše verze měla vše jmenované až na žaludek.

Zděšení z obrázku, který jsem si ze školy pamatoval, opadlo, jen co jsem poprvé ucítil tu úžasnou vůni. Záhy poté jsem i poprvé ochutnal. Snad nikdy jsem se v žádném jídle tolik nemýlil. Skotové zkrátka vědí, co je dobré. Haggis, neeps and tatties musí každý návštěvník Skotska vyzkoušet! Jen když píšu tyhle řádky, mám na to neskutečnou chuť!

Haggis, neeps and tatties - Haggis, tuřín a brambory
S tradičním jídlem je spjato i tradiční pití. Skotská whisky je známá po celém světě. Na opěvování její chutí však nejspíš nejsem ta správná osoba. Byť jsem se přemáhal, moc jsem jí do sebe nedostal. Jediné štěstí bylo, že v okolí se nenacházel žádný Skot, aby viděl můj výraz po ochutnání. 

V porovnání s Edinburghem je Aberdeen mnohem ospalejší město. Krásné architektonické kousky tu ale jsou také. Kousek od náměstí Castlegate je působivá budova Marischal College, před kterou není nikdo jiný než sám Robert Bruce. Spolu s Williamem Wallacem tvoří nejvýznamnější dvojici osobností skotské historie. 

Marischal College 
Ze sbírky krásných stříbrných budov nelze opomenout aberdeenskou knihovnu. Před vstupem do ní se ještě můžete zastavit u sochy ochránce všech Skotů. (Ano, právě u Williama Wallace).
Šedé budovy mnozí hodnotí jako smutné a depresivní, ale mě se líbily. Rozhodně to má své kouzlo. Připadáte si jako kdyby kolem vás ožilo Minas Tirith z Pána prstenů. Aberdeen je díky tomu více jedinečný!

Aberdeenská knihovna
Při návštěva tohoto města nemusí zůstat jen u architektury. Chybí-li vám barvy, pak můžete navštívit rozsáhlé skleníky v Zimních zahradách u Duthie parku. Mimo tradičních květin tu mají i velký skleník plný kaktusů. Z chladného severu se na malou chvíli dostanete do horkých krajin.

Tropy severu
Parky ve Velké Británii si jsou všechny podobné a všechny jsou stejně skvělé. Místo, kde si můžete v klidu sednout nebo lehnout, jíst, číst si nebo jen přečkat dlouhou chvíli. Při takovém čekání jsme v jednom z aberdeenských parků hráli dámu doslova ve velkém.
Nepřipadá vám, že v našich městech taková místa chybí?


Ve městě s velkým a důležitým přístavem nesmí chybět námořní muzeum. Dozvíte se například o práci a životě na ropné plošině v Severním moři. (A taky ji uvidíte.) Těžba ropy je pro celý Aberdeen zásadní. Svou část expozice tu má i objevování hlubin moří. My jsme se dlouho zastavili u domečku, kterému je třeba vyrobit elektřinu, nebo u řízení malé ponorky.
Maritime museum je zcela jistě důležitá zastávka pro návštěvníky Aberdeenu a jelikož se do samotného přístavu nedostanete, je to dobrá alternativa.

Jestliže by vám i tak bylo líto, že přístav je pro veřejnost uzavřený, možná vám zvedne náladu procházka k moři. U něj jsme strávili jedno z našich posledních odpolední.
Nedělejte si iluze, Aberdeen leží u Severního moře a na teplotě vody to nějaké stopy zanechalo. Navíc na pláži fouká dost silný, a hlavně ledový vítr.


Na nás se zima nejvíc ukázala v momentě, kdy jsme se rozhodli sníst, co jsme si předtím koupili. Asi bych měl říct, že ono jídlo bylo zakoupeno v čínském obchodě Manchurian. A taky bych měl asi říct, že to byly malé kelímky s želatinou. Takže aby vaše představa byl autentická, vybavte si tři osoby sedící na vyplavené kládě na pláži, co se do sebe roztřesenýma rukama snaží dostat klepavou hmotu. Výsledkem je želé valící se všude okolo, a navíc divná chuť v puse, protože nebylo zrovna dobré. (Nebylo zrovna dobré = blé!)
Zima nás nakonec donutí otočit směr a pomalu se vracet zpátky. I tak je tu ale krásně a výhoda je, že pláž není přeplněná. Zážitek od moře se vším všudy! 

Na pláž jsme se dostali kolem ústí řeky Don. Cestu zpátky nám však překazil příliv. Malý průchod, co je na fotce, se zaplavil a projít už nešlo.

Původně průchozí "vstup" na pláž
Naštěstí existují i jiné cesty, a tak po kratším šplhu máme skvělý výhled. Dokonce i počasí nám přeje! Kdo nám však nepřeje je čas. Autobus bohužel nečeká. 


Tím se pomalu dostávám ke konci. Z Aberdeenu jsme později odjeli zpátky do Edinburghu a odtamtud na nás čekal jen let domů.

Konec Skotských listů to ale ještě není! Z Aberdeenu jsme totiž vyrazili do městečka Stonehaven a na hrad Dunnottar. Tato místa si rozhodně zaslouží samostatný díl. Věřte mi, o to nechcete přijít!

POKRAČUJEME PŘÍŠTĚ...

Děkuji za přečtení! Moc mě potěšíte, když mi tu necháte komentář a vrátíte se na příští díl. Mohu vám slíbit opravdu nádherné výhledy! 
Podívat se můžete i na mé další cestopisy a také na další články!

sobota 5. října 2019

Odoláte Volání kukačky?

Podzim s sebou přinesl i zbrusu nový případ oblíbeného detektiva Cormorana Strika s názvem Smrtící bílá. Patříte mezi věrné čtenáře této detektivní série nebo jste se do ní ještě nepustili? Možná váháte jako jsem váhal i já. A na to je nejlepší knihu dohodit někomu jinému a počkat, jak na ni zareaguje. Proto mám taky Volání kukačky přečtené. Stojí za to číst detektivky Roberta Galbraitha, nebo je lepší nechat je jejich opěvujícím fanouškům?

Image result for volání kukačky

Světově proslulá modelka Lula Landryová byla nalezena mrtvá pod svým balkonem v londýnské luxusní čtvrti Mayfair. Policejní vyšetřovatelé po krátkém šetření případ uzavřeli jako sebevraždu. Lulin bratr je však bytostně přesvědčen, že jeho sestru někdo zavraždil. 
Soukromý detektiv a také válečný veterán z Afghánistánu Cormoran Strike od něho dostane za úkol zjistit, jak to skutečně bylo. Na pomoc má novou sekretářku Robin Ellacottovou. Společně musí proniknout do zákulisí života zesnulé modelky a dobrat se pravdy. 


(...) "Omlouvám se, že jsem vás pořád oslovoval jako Sandru; tak se jmenovala ta poslední. Jak se ve skutečnosti jmenujete?" 

"Robin."

"Robin," opakoval po ní. "To si budu dobře pamatovat." 

Napadlo ho, že by mohl z legrace udělat narážku na Batmana a jeho spolehlivého parťáka, ale ubohý vtípek mu odumřel na jazyku v okamžiku, kdy si všiml, že celá zrudla. (...)


Hodnocení


V dnešní době jsme všichni zvyklí na detektivky, kde se v jednom kuse vraždí a všude stříká krev. Pokud jste už těmito typy detektivek unavení, pak je Volání kukačky přímo pro vás. Tato poměrně rozsáhlá kniha je důkazem, že řešení případu může být tajemné a poutavé, i když není na každé druhé stránce násilná vražda. 
Robert Galbraith alias J. K. Rowlingová se naopak drží šablon klasických detektivek, kde má vyšetřovatel záludné otázky a snaží se tak vše rozlousknout. To ale automaticky nemusí znamenat nudu. Vedle talentu na vymýšlení kouzelných světů má totiž Rowlingová i talent psát "povídací" detektivky. Dialogy jsou bez debat největší předností celé knihy. Občas to tedy je trochu zdlouhavé, ale jakmile dojde na některý z výslechů Cormorana Strika, ani se nadějete a je tu konec kapitoly. Tím je také skvěle budováno celkové napětí. Pokaždé, když začíná být rozhovor zajímavý a vypadá to, že se konečně dozvíme něco víc, skončí. 


(...) Toto byl jeho svět, ve kterém byl šťastný. Navzdory všem nesnázím a veškerému strádání vojenského života, navzdory tomu, že se z armády vrátil bez půlky jedné nohy, nelitoval jediného dne, který ve službě strávil. Ale přesto k těm lidem svým způsobem nepatřil, ani když mezi nimi žil. Napřed byl oficír a pak kancelářská krysa, obyčejní vojáci se ho obávali a zároveň ho nesnášeli. (...)


K postavám nemám vůbec žádné připomínky. Všechny byly skvěle uvěřitelné, skutečné. A hlavní duo Robin a Cormoran tomu vévodí. Slibuji, že pokud se do knížky pustíte, oba si je brzy oblíbíte. Postupné prohlubování jejich vtahu příjemně doplňuje řešení případu. 

Čímž se dostávám k samotné zápletce. Všichni asi víme, že bez dobré zápletky příběh za moc nestojí. Zvlášť ještě u detektivky. Nejspíš není příliš překvapující, že Volání kukačky má více než dobrou zápletku. Proč by taky jinak bylo tolik úspěšné? Takže se nemusíte bát nudného nebo dokonce předvídatelného rozluštění. Za těch několik set stran to stojí.
Mám-li mít výhrady, pak k na můj vkus pomalé gradaci děje. Do posledního třetiny je stavěno na získávání informací a žádný velký skok necítíte. Tedy aspoň já. Pěkně mě rozčilovalo, jak už si Strike skládal obrázek a já pořád nic. Asi jsem holt pomalejší. To je docela výzva pro vás, zkušené detektivkáře, no ne? 

Jsem však ochoten to přehlédnout, vzhledem k již zmíněným kladům knihy a také díky skvěle vykreslené atmosféře Londýna! 

Abych tedy vše shrnul a zodpověděl onu úvodní otázku: Ano, detektivky R. Galbraitha (tedy J. K. Rowlingové) stojí za to číst, pokud máte rádi ty klasické povídací a ke spokojenosti vám stačí minimum vražd. 
Hodnotím kladně, protože jsem si četbu příjemně užil - 7/10. 

Doufejme, že se mi brzy dostane do rukou pokračování. No a časem se snad k novince Smrtící bílá prokoušu (myšleno pročtu). 

Četli jste Volání kukačky? Máte přečtené všechny detektivky s Cormoranem Strikem? Nebo se teprve chystáte? 

  • Přečtěte si mé další knižní recenze ZDE
  • Nejen o letácích si můžete přečíst v článku Letákový král.

pátek 27. září 2019

Letákový král

Zkuste si představit následující situaci. Po týdnu jste se vrátili domů z dovolené. (Já vím, strašná to představa, ale snad to bude lepší.) Jdete kolem schránky, vytahujete svůj svazek klíčů a jeden z nich zasunujete do zámku. Jakmile schránku otevřete, ihned na vás vypadne stoh letáků. A teď přichází ona otázka. Naštve vás to, nebo rychle běžíte domů plni nadšení, že si přečtete, jaké akce si pro vás obchody připravily?


Téměř každá větší či menší firma začala ve velkém vyrábět vlastní papírové reklamní materiály. Díky tomu je potřeba stále více lidí, kteří je budou každému doručovat domů. A tak dnes můžete u svých schránek potkat především lidi v důchodu nebo naopak studenty. Pro ty je to snadný způsob, jak se dostat k výdělku. Ale o procházce růžovou zahradou bych zrovna nemluvil. A to držím v ruce poměrně dobrou kartu. Letáky, které nosím já, se nemusí před roznosem třídit. Tím jsem si na krátké období také prošel a ne, děkuji, znovu už je rovnat do kupiček nebudu. Co k tomu říct? Typ letáků, co roznáším je prostě mezi ostatními učiněný letákový král. 

Jestli jste na mou úvodní otázku odpověděli ne, pak musíte zákonitě patřit k menšině. Proč by jinak velké obchodní řetězce dávali peníze do tisku a distribuce tisíců letáků? Přesto jsem se jako někdo, kdo letáky roznáší, snad milionkrát setkal s lidmi, kteří je zásadně odmítají.

Lidé se tedy musí jakýmsi podivným způsobem dělit na dvě skupiny. Nazval jsem je letákomilní a letákoodmítaví. Problém je v tom, že na první pohled nikdy nepoznáte, do které skupiny se daný jedinec řadí. A z toho pramení další komplikace. 

Jak tedy na to? Existují dvě ideální možnosti. Buď se při doručování s nikým nepotkáte, nebo má dotyčný na schránce nálepku Nevhazovat reklamní materiály (v překladu: Vodprejskni!). Jelikož je první možnost celkem nepravděpodobná a s druhým případem se nesetkáte všude (pokud si nechcete ty nálepky nakoupit ve velkém a postupně je všude lepit), přichází čas na analýzu adresáta. 

Na malou chvíli si teď vsugerujte, že jste letákonoš. Nacházíte se u schránek, u nohou vám stojí vozík plný letáků. Na scénu přichází adresát. 

Situace č. 1: Pokud se jedná o letákomilného, odpoví vám na pozdrav. S trochou štěstí se bude i usmívat. Budete-li ho sledovat bedlivě, můžete si všimnout, že se mu malinko třesou ruce. To je od toho, jak moc se těší, až bude listovat tím, co mu nesete. Jedná-li se o extrémní případ, požádá vás o letáky navíc. 
Co dělat?: V klidu mu můžete vše předat, rozloučit se a odejít. Dejte si však pozor! Letákomilní mají i své mouchy. Může se totiž stát, že se s nimi osobně nesetkáte a zapomenete jim jejich výtisk dát. V takovém případě by si na vás mohli i stěžovat! 

Situace č. 2: Smůla vás nemilosrdně dostihla, stojí-li naproti vám člověk letákoodmítavý. Ten vám také odpoví na pozdrav, ale nejspíš jiným způsobem, než očekáváte. Mračí se, pleť mu pomalu začíná rudnout. Budete-li ho sledovat bedlivě, můžete si všimnout, že se mu malinko třesou ruce. To je od toho, jak chce popadnout nejbližší tupý nástroj a zbavit se vás jednou provždy. Nemějte mu to za zlé, vždyť to jste vy, kdo mu týden co týden plníte schránku těmi hloupými neužitečnostmi.
Co dělat?: Moc bych to neriskoval a zdekoval se. Jednu výhodu to má. Letákoodmítaví si na nedostatek reklamních tiskovin jen tak stěžovat nebudou. 

Naštěstí nebyla příroda tolik krutá a stvořila i třetí případ, který jsem vám prve zatajil. Jako všude jinde se i v souvislosti s roznášením letáků najde někdo, komu je to úplně jedno. Ten dělá, že neexistujete, hledí si svého a užívá si své blažené nevědomosti. Jakého lepšího adresáta si přát? 

Ať už patříme do jakékoli skupiny, nedá se nám lidem odepřít, že slevy a akce jsou naší vášní! Ušetřit přece chceme všichni a je jedno, jestli je to na jídle v marketu nebo na elektronice z internetu. Někoho z nás může napadnout otázka proč si teda lidé v dnešní době techniky neotevřou internet a nepročtou si leták tam? Tím pádem by se jich nemuselo tolik tisknout a posléze vyhazovat. Kolik z nás letáky ze schránky doopravdy čte? 

Nejspíš to budou lidé, kteří se ještě s moderní technikou moc nesžili a preferují tištěnou verzi. To dokážu pochopit. Koneckonců nebýt letáků, tak jsem bez svého skromného přivýdělku. I tak mi to ale nedá. Opravdu jsou letáky pro každou domácnost nezbytné? 
Jejich roznos se během několika posledních let dost rozmohl. Schránky jsou stále více a více napěchované, papíru přibývá. Letákomilní se radují, letákoodmítaví rudnou vzteky, ochránci lesů se hroutí a letákonoši jako já nad tím dumají. 

A jak jste na tom vy? 

pátek 13. září 2019

Tak trochu opožděně zkouknuté filmy

Po delší době vás zdravím a doufám, že si užíváte pátek stejně jako já. Koneckonců není nad to světu ukázat, že ne každý pátek třináctého musí být nešťastný. A jestli se vám dnes přeci jen moc nedařilo, existuje skvělý zlepšovač nálady jménem film. Já jsem jich nedávno několik zpožděně dokoukával a dnes bych vám je chtěl představit. Možná jste stejně jako zbytek světa se sledováním filmů rychlejší než já a všechny jste je už viděli. Ale pokud ne, tak dnes máte šanci zachytit pár dobrých tipů. Na co ještě čekáme? 

(Pokud jste některý z filmů neviděli, nemusíte se bát vyzrazení děje. Tento článek jsem napsal tak, aby neobsahoval spoilery.)


#4 Osm hrozných


Vysoce hodnocený osmý film režiséra Quentina Tarantina u mě skončil jako poslední. Měl jsem velké očekávání a opravdu jsem si myslel, že se mi bude líbit. Na konci tohoto skoro tříhodinového filmu jsem však byl dost zklamaný. 

Snímek vypráví příběh o osmi lidech, které pár let po občanské válce zastihla vánice. Společně musí sněhovou bouři přečkat v malém hostinci. John Ruth, známý jako kat, vezl na popravu Daisy Domergue, na kterou je vypsaná vysoká odměna. Teď musí zůstat a několik dní čekat pod jednou střechou s tlupou cizinců. A ti rozhodně nevypadají přátelsky. 

Tarantinovy filmy jsem ani zdaleka neviděl všechny, ale řekl bych, že má charakteristický rukopis, který mi zjevně úplně nesedí. Až do poslední půl hodiny jsem se dost nudil a pořád koukal na čas. V první polovině se takřka nic nestane, scény jsou na můj vkus hodně natahované a zaměřené na dialogy.
Na druhou stranu to oplývá spoustou skvělých herců (Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Jennifer Jason Leigh, ...) a jejich výkony. Nepopírám, že je film Osm hrozných profesionálně natočený, ale u mě zkrátka příliš nebodoval. Věrní fanoušci Tarantina se teď mohou spojit a virtuálně mě ukamenovat. 

#3 Zataženo občas trakaře


Jako další tu mám animovanou pohádku od studia Sony Pictures už z roku 2009. Dlouho, dlouho jsem o ní jen věděl, pak se najednou v kině objevil druhý díl a já stále nic. Takže si konečně, po deseti letech, můžu tento film odškrtnout! 

Hlavním hrdinou je mladý vědec a vynálezce Flint Lockwood. Smůla se mu lepí na paty po celý život, a když to vypadá s jeho kariérou velmi špatně, zničehonic se mu podaří vynalézt převratnou věc. Takovou, která může celé lidstvo dostat na vrchol blaha. Jenže nic by se nemělo přehánět! 

Toto je přesně takový typ filmu, kdy nemusíte příliš přemýšlet a občas si můžete někam poodejít. Ve zkratce poblázněná a odpočinková pohádka. Na druhý díl se moc nehrnu, ale až bude volná chvíle, proč ne. 

#2 Aladdin


Od pohádky k pohádce. 
Aladdina asi všichni známe jako kreslenou postavu od Disneyho a toto studio se v letošním roce vytasilo s hranou verzí o jeho příběhu, v němž hlavní úlohu sehrává kouzelná lampa. 

Studio Disney teď hodně přetáčí své pohádky do hrané verze. Naposledy jsem, tuším, viděl Krásku a zvíře s Emmou Watson. S takovou bylo tedy jen otázkou času, kdy přijde řada na Aladdina. Tahle pohádka se mi vždycky líbila. Kdo by si nepřál mít vlastní létající koberec a lampu s džinem? 

A právě džin, kterého ztvárnil skvělý Will Smith, byl kořením celého filmu. Aladdinův představitel mi nejdříve moc nesedl a zrovna tak to bylo u princezny Jasmíny. Jenže jakmile se poprvé objevil džin, celé to dostalo náboj a vtip. 
Velké plus je, že i když vlastně víte, jak to dopadne, chcete se dívat dál. 
Na páteční večer ideální volba! 

#1 Bohemian Rhapsody


Už od listopadu loňského roku, kdy měl snímek Bohemian Rhapsody premiéru, o něm každý básní. Já ho nakonec zhlédnul až v letním kině (, které bylo vlivem počasí nakonec uvnitř). A od té doby o něm básním i já. 

Film popisuje příběh světově proslulé kapely Queen v čele s Freddiem Mercurym. A že je ten příběh dlouhý a barvitý! Ve filmu nejsou opomenuty jejich největší hity a to, jak vznikly. Na dnes již notoricky známé písně se teď dívám trochu z jiného pohledu a o to víc se mi líbí! 
Skuteční členové kapely si výtvor též nemohou vynachválit, až tak věrně se povedlo vše zachytit. 

Patříte-li snad ještě k těm, co dosud Bohemian Rhapsody neviděli, nemám pro vás lepší radu, než: Co nejdříve to napravte! 

Tím bych protentokrát výčet ukončil. A protože mám takových filmů ještě několik, pravděpodobně se tu někdy objeví další žebříček. 

Budu rád, když mi napíšete, jestli jste tyto filmy už viděli nebo s nimi otálíte tak, jako jsem s nimi otálel já. Dokoukávali jste teď nějaké další filmy? 

pátek 30. srpna 2019

Došlo ke Zmizení Sáry Lindertové

Nakladatelství Fragment už letos počtvrté vyhlásilo literární soutěž Hvězda inkoustu. Já se v této recenzi podívám na knihu, která zvítězila v druhém ročníku na téma young adult fantasy s detektivní zápletkou. Její autorkou je Kateřina Šardická. Jak se mi líbil tajemný příběh o Zmizení Sáry Lindertové?


Přemýšleli jste někdy, co je v té tmě za sklem metra? Kateřina Šardická ano. Dokonce natolik, že na základě této myšlenky dokázala vystavět celý příběh.
Je podzim a studentka jménem Sára Lindertová se večer vrací domu metrem. Z podzemních chodeb se však zpět na povrch nevrátí. Nikdo nemá nejmenší tušení, co se jí mohlo stát. Případ je svěřen majorovi Richardu Ehlerovi, který už se v minulosti s podobným případem setkal, a dosud ho neustále provází.
Do vyšetřování se pustí na vlastní pěst i Sářin přítel Oliver a její sestra Klaudie. Po zmizelé se ale slehla zem. Brzy vychází na povrch, že Sára není zdaleka jediná, kdo zničehonic zmizel v útrobách metra. Tam dole číhá nevysvětlitelné zlo, které touží ukojit svou žízeň po další oběti. Je proto třeba si pospíšit, neboť tou může být kdokoli. Možná právě Klaudie.


(...) Zpočátku byl přesvědčený, že řešení bude snadné. Holka, co se zapomněla někde na večírku. Možná to přehnala s alkoholem nebo jinými omamnými látkami. Obvykle se do pár hodin zase objeví. Možná prostě jen utekla s nějakým klukem. Nic neobvyklého. Čím víc se však toho o ní dozvídal, tím víc začínal pochybovat. Dívky, jako byla ona, jen tak samy nezmizí. Dívkám tohohle typu se většinou stane něco zlého. Kolem vyvstalo příliš otazníků. (...)


Hodnocení 


Kniha Zmizení Sáry Lindertové se mi dostala do hledáčku hned, jak Fragment oznámil, že zvítězila. Už tenkrát mě to zaujalo, ale nezbylo mi, než napjatě rok čekat.
Asi to první a nejdůležitější, co na tento titul láká je velice pěkná obálka. Říká se nesuď knihu podle obalu, ale to u mě moc neplatí. Vždy to tak samozřejmě není, avšak jsem typ, co pěknou obálku ocení. Ta se tady moc vyvedla!
Když už jsme nalákaní, tak přichází otázka, zda je obsah srovnatelně dobrý.

Jako největší pozitivum celé knížky bych vypíchnul tajemnou až děsivou atmosféru. Tou příběh překypuje a tu jsem si také nejvíce vychutnával. Je to takové napjaté a nejisté!
Kombinaci detektivních prvků a těch fantastických nelze než pochválit. Funguje to dobře i když se dějová linka odehrává ve skutečném a současném světě. Možná je to dokonce díky tomu více strašidelnější a uvěřitelnější. První polovina působí jako obyčejná detektivka dokud se nám příběh nezačne překlápět do druhé části, kde to začíná být temnější.
Nejste-li zrovna nadšenci fantasy a nelíbí se vám ony zmíněné fantasy prvky, tak nezoufejte. Nejsou zase tolik citelné a nemusely by vám vůbec vadit. Autorka je totiž opřela do židovských legend.


(...) Říká se, že dělat chyby je lidské. Ještě lidštější je však svou pravdu zevrubně bránit. Bít se o ni i v okamžiku, kdy se nám začne rozpadat pod rukama. Lidé rádi věří tomu, co si přejí, aby byla pravda. Nikdo není rád, když zjistí, že se mýlil. (...)


Samotné hlavní postavy byly dobře vykreslené a během několika kapitol jsem se s nimi sžil. Jejich osudy jsem o to víc prožíval.
Celý příběh působí komplexně a je kvalitně promyšlený. Všechny linky se do sebe slušně motaly a vytvořily minimálně zajímavou zápletku. Gradace nebyla zbytečná, na konci vás čeká uspokojivý závěr.
I tak byl na můj vkus trochu uspěchaný. Uvítal bych prostor navíc, kde by se to trochu víc dořešilo, vysvětlilo. Zmatený z toho nejsem, ale měl jsem pocit rychlého ukončení v tom nejlepším, což je docela škoda. Přesto se to nedá nazvat zklamáním.
Nechce se mi přidávat k pravopisným hnidopichům odsuzujícím jedinou chybku či překlep. Jenže ono toho vážně bylo docela dost. Někdy mě to vážně až vyrušovalo z jinak velmi čtivého příběhu.

Vrátím-li se k té původní otázce, zda je obsah srovnatelně dobrý, mohu s lehkým srdcem a klidem v duši říct ano. Stálo mi to za ten rok čekání.

Přistupme k bodování. Moje pocity jsou převážně kladné. Po dočtení jsem si řekl, že tomu tu desítku dám. Nakonec jsem si to ještě rozmyslel, protože přišel na řadu Mrchožrout od Jacka Heatha.
Zmizení Sáry Lindertové je skvělá kniha a můžeme být pyšní, že vzešla z hlavy Češky. Za přečtení to zkrátka stojí! Hodnotím 9/10! 

Četli jste tuto knihu? Líbila se vám? Co jiného zrovna čtete? 

pondělí 5. srpna 2019

Mezi námi je Mrchožrout

Australský spisovatel Jack Heath je známý díky svým úspěšným knihám pro děti a mládež. Svůj první román napsal už ve 13 letech. Nyní však pro jednou změnil žánr a napsal knihu pro dospělé. Napínavý thriller Mrchožrout dokazuje, že autor umí skvěle chodit i v tomto žánru.


Timtohy Blake je konzultant FBI. Má pozoruhodný talent na řešení hádanek, a právě proto je pro ředitele oblastní pobočky Petera Luzhina tolik užitečný. Timothy však není typ hlavní postavy, na který jsme zvyklí. Za každý vyřešený případ si žádá odměnu k ukojení svého hladu, který sotva drží pod kontrolou.
Tentokrát je mu přidělen únos čtrnáctiletého chlapce Camerona. Jeho matka obdržela požadavek na výkupné. Zdánlivě obyčejný případ se vyvine v ten nejtěžší, jakému kdy Timothy musel čelit. Únosce je velmi prohnaný a on si proto musí dát pozor, aby jeho temné tajemství nebylo odhaleno. To mu ale neulehčuje zvláštní agentka Reese Thistleová. Byla mu totiž přidělena a už kvůli ní by si jí měl držet dál od těla.


(...) Rozbalím si svůj oběd  – tlustý plátek rozmrazeného masa. Nic jiného. 
"Co to je, šunka?" zeptá se Thistleová.
"Jo." (...)


Hodnocení


Zbožňuju thrillery, a to hlavně ty hodně děsivé. Čím větší psycho to je, tím jsem radši. Mrchožrouta jsem si tedy nemohl nechat ujít. Dle různých recenzí je kniha v mnohých částech opravdu nechutná. Páni, že by něco pro mě?!
Po dočtení konstatuji, že jsem asi nestvůra. Našly se pasáže, kdy mi trnulo, ale na zvracení mi rozhodně nebylo. Prý knihovna zrcadlí osobnost člověka stejně jako jeho šatník. Zeptejte se tedy i vy sami sebe, zda nejste nebezpečný psychopat. 

Jelikož knihu táhne především skvělý antihrdina Timothy, měl bych nejdřív mluvit o něm. Hned obálka nás láká nápisem Pro fanoušky Dextera a Hannibala Lectera. Toto přirovnání napoprvé sedí, jenže během čtení jsem začal na Timothyho nahlížet jinak. Navzdory své závislosti na lidském mase není vyloženě zlý člověk. Při řešení případu se několikrát projeví jeho dobrá stránka. Oblíbit si kanibala se zdá nemožné, ale Jack Heath mě přesvědčil, že i to jde. Timothy je skvělá hlavní postava a vážně mě bavilo ji poznávat hlouběji. Navíc mě bavily vtipné narážky na jeho kanibalismus. (Jestli tedy byly myšleny jako vtip.) Dnes jsou asi padouši oblíbení!


(...) Anette Hallová má na sobě podprsenku bez ramínek, s plnými košíčky, a k tomu černé elastické kalhotky. Vystavuje na odiv spoustu kůže. Prosvítají jí měkoučké svaly, propletence žil, jemné obrysy kostí. Je k sežrání. (...)


Spolu s Blakem táhne celý román zápletka. Můžete si myslet, že na první pohled všechno stojí na temném hrdinovi. Kniha by nebyla, čím je bez něho, avšak není to jediný důvod, proč se jedná o úspěšný thriller. Případ je nanejvýš zajímavý a jeho vyústění překvapivé. Příběh neobsahuje žádná zbytečná hluchá místa. Vždy, když to vypadá, že se voda uklidnila, něco ji opět rozbouří. Je tam mnoho zlomových momentů, a to mám rád. Palec nahoru!
Jako další bod k dobrému vidím formu textu. Ten je psán ich-formou, a ještě k tomu v přítomném čase. Chvíli jsem si na to zvykal. Po pár kapitolách se mi to začalo líbit. Tato forma k tomu pasuje a nejde se od toho odtrhnout! 
Kapitoly mají pokaždé v názvu nějakou hádanku. Procvičit si mozek můžete tedy i díky nim. Správné odpovědi jsou k nalezení na autorových stránkách. (Odkaz ZDE.)

Každá správná recenze by měla uvést i zápory. Pokud nějaké jsou. Jakkoli se snažím nějaké najít, nejde to. Tahle knížka mi prostě sedla! Proto historicky poprvé hodnotím známkou 10/10! Nemůžu než doporučit. Zkrátka thriller, jak má být! 

Četli jste Mrchožrouta? Taky se vám tak líbil? 

KAM DÁL?


- cestopis ze Skotska: Highlands a Edinburgh
- povídka ze Skotska

- Sledujte mě na Instagramu a Facebooku!

pátek 19. července 2019

Skotské listy #2 - Edinburgh

Když je venku zima, zataženo a stručně řečeno vlezlo, hádám, že se nikomu z nás nechce z postele. Ale jakmile k tomu přidáte fakt, že jste v Edinburghu, a navíc v ubytování, které byste měli do oběda opustit, vstávat prostě musíte. Po nějaké době přeci jen únava zmizí, obzvlášť po dávce lahodných sandwichů a toho nejodpornějšího anglického čaje, jaký jsem kdy pil. Jsem však ochoten to přehlédnout, neboť nejsme v Anglii, ale ve Skotsku. A ať si lidé říkají, co chtějí, Skotsko zkrátka není Anglie! 


Za vskutku nepříliš příznivého počasí opouštíme ubytování a míříme na autobusové nádraží. Díky našemu skvělému panu hostiteli víme, že si tam můžeme uložit zavazadla. Vláčet kufry po městě by zřejmě nebylo moc příjemné. Na nádraží si jednoduše vyberete velikost skříňky a určíte, jak dlouho zde chcete zavazadla nechat. Asi za pět liber máme na celý den volné ruce a konečně můžeme vyrazit k našemu prvnímu cíli.
Při čekání na autobus se člověk může nudit. A pak vznikají fotky tohoto typu – skrz škvíru ve stěně zastávky. V pozadí Edinburský hrad.


Zůstáváme stát uprostřed prázdné uličky a je až k neuvěření, že nedaleko odsud stojí rozbořený hrad Craigmillar. Jdeme skrz malý lesík, dokud nevycházíme na rozlehlou louku, po které míříme dál a dál. Zčistajasna se před námi objevuje rozlehlý hrad.
Craigmillar Castle se začal stavět na konci 14. století a práce na něm dále pokračovaly i v 15. a 16. století. Jde o jeden z nejlépe zachovalých středověkých hradů.


Kvůli špatnému počasí tu téměř nikdo není a my se tak v klidu vydáváme prozkoumávat tajemná zákoutí hradu. Tohle místo jen překypuje skotskou atmosférou, která alespoň trochu dýchne na každého návštěvníka!

Tyto dva zajímavě rostlé stromy najdete hned při vstupu do hradu.
Většina místností je bez střechy, ale najdou se i uzavřené. Například hlavní sál s velkolepým kamenným krbem. Na ten jen tak nezapomenete. Po točitém schodišti šplháme na samý vrchol stavby.


Poprchávání a mlha zničehonic začínají ustupovat jasným slunečním paprskům. Nestačíme se divit, protože počasí typické pro zemi, v níž se nacházíme, je pryč. Máme úžasný výhled na celé město. Vidět je i bývalá sopka, dnes nejvyšší vrchol Edinburghu – Arthur's Seat (Artušovo sedlo). Ale o něm až později.


Nejde mluvit o Skotsku, aniž by byla vynechána královna Marie Stuartovna (Mary Queen of Scots - recenze na film ZDE).  Spoustu míst je v zemi spojeno s ní, a právě její pobyt na tomto hradu je velice důležitý. V roce 1566 se sem uchýlila s úmyslem si odpočinout a uzdravit se, neboť kvůli porodu syna Jakuba měla v tu dobu velmi chatrné zdraví. Ještě před jejím odchodem tu došlo k naplánování vraždy jejího manžela lorda Darnleyho. Dodnes není jisté, zda o tom Marie věděla. Nicméně její úmysl zbavit se manžela nikdy nebyl prokázán.


Ještě než budeme pokračovat – věděli jste, že všichni skotští panovníci si říkali král/královna Skotů a ne král/královna Skotska? Jde o starou tradici. První vladaři se tak začali nazývat, protože věřili, že nelze vládnout zemi, nýbrž pouze lidem, kteří v ní žijí.

Vpravo Arthur's Seat, v dáli Edinburgh Castle


Craigmillar Castle je nádherné místo, co určitě stojí za navštívení během pobytu v Edinburghu. Velké plus je, že o něm spoustu turistů neví, a tak se setkáte s mnohem menším množstvím lidí.


Autobusem se vracíme do centra města. Královskou mílí jdeme až k nejznámější dominantě. Edinburský hrad čeká!
Cestou k němu musíte nejdříve přejít velké prostranství. Teď je takřka prázdné, ale při slavnostech The Royal Edinburgh Military Tattoo je tu živo. Každý rok se při této příležitosti sejdou interpreti a muzikanti z celého světa. 

Počasí se opět začíná kazit. Naštěstí ještě neprší...
Edinburgh Castle se vám zprvu může zdát jako drahá záležitost, ale po srovnání s jinými hrady a zámky je vstupenka nakonec levná. Koupit ji lze na místě i on-line. Cena se pohybuje okolo dvaceti liber.
Nenavštívit toto místo je jako kdybyste při pobytu v Londýně neviděli Big Ben. U brány projdete okolo soch dvou významných skotských osobností - Roberta Bruce a Williama Wallace. 
Pozastavit se musíte nad každým výhledem na Edinburgh. Hledáte-li typický středověký hrad, jste na správné adrese. 

Stojíme u děla, ze kterého každý den v jednu hodinu odpoledne zaznívá výstřel. Tuto tradici, sahající až do roku 1861, jsme však nestihli. Nějak dobu se nemůžeme nabažit výhledu a pak jdeme dál ke Skotskému národnímu válečnému památníku (Scottish National War Memorial), který má připomínat vojáky padlé ve světových válkách. Oficiálně byl zde, v samém srdci hradu, otevřen roku 1927.

Dále si procházíme muzeum válečných zajatců. K vidění tu jsou zajímavé exponáty, které vězni během svého pobytu vytvořili. Například ručně vyřezávané a lepené modely lodí.

Vpravo - One o'clock gun, dělo odkud se vždy v jednu odpoledne střílí
Na Crown Square, které dostalo své jméno v roce 1818, kdy zde byly objeveny korunovační klenoty, se nachází Královský palác. Obdivujeme nádherný hlavní sál s dřevěným stropem a pak se řadíme do fronty ke skotským korunovačním klenotům. Zástup je o dost menší než v Londýnském Toweru, ale pravděpodobně jsme jen měli štěstí. 
Klenoty, známé spíše pod názvem Honours of Scotland, jsou nejstarší na celých Britských ostrovech. Uvnitř je přísný zákaz focení. O tom se přesvědčili školáci před námi, když rychle jeden z nich vytáhl telefon a udělal fotku. Hned u východu na ně naběhla ostraha. Budiž to příkladem všem, co by se snad o něco pokusili!

Tak alespoň pohled na budovu, ve které se klenoty nacházejí.
Jestliže jsem se minule chvástal namočením vlastní ruky v Loch Ness, teď můžu hrdě prohlásit, že jsem stál v místnosti, kde Marie Stuartovna porodila budoucího krále Anglie a Skotska Jakuba. Je to taková malá místnůstka, ale nejspíš ji neminete. Velký nápis u dveří vás upozorní. Nelze popřít, že v celém Edinburghu, a především pak v hradu, je historie všude kolem vás. 


Ještě před odchodem navštěvujeme krámky se suvenýry (ty nelze opomenout), kde jsem opět prohloubil svou závislost na čajích. Do mé sbírky přibyl černý čaj s vřesem!
Ačkoli se nám nechce hrad opouštět, máme ještě pořád v plánu vyšplhat na Arthur's Seat. Časově je dobré si na hrad vyhradit (také vám teď došlo, že ve slově vyhradit je schované slovo hrad? :D) nejméně dvě hodiny. Tedy pokud si ho chcete stihnout projít celý.


Poslední rozloučení a vyrážíme. Znovu si procházíme ulici Královská míle a jdeme k autobusu kolem katedrály St Giles a sochy Waltera Scotta. 


Přijíždíme na zastávku Holyrood. Kousek se nachází oficiální rezidence královny ve Skotsku. Palác Holyroodhouse. Skotští monarchové tu sídlili od 16. století. U Buckinghamského paláce se kvůli bráně okolo nedostanete přímo k němu a u Holyroodu je to stejné. Podařilo se mi však prostrčit ruku skrz plot a ukořistit jeden z nejtypičtějších pohledů na palác.


Veřejnosti je stavba přípustná do šesti večer. To znamená, že my už jdeme dál směrem ke skotskému parlamentu, kolem kterého vede cesta k 257 m vysoké vyhaslé sopce.  

Arthur's Seat (Artušovo sedlo) vzniklo téměř před 335 miliony let. Podle některých se v těchto místech nacházel legendární hrad krále Artuše Kamelot. Také existuje teorie, že název má kořeny ve skotské gaelštině. Arthur's Seat má tak pocházet ze slov Ard-na-Said. Ať tak či onak, je to místo, co se v hlavním městě Skotska musí navštívit.

Z ulic se zčistajasna ocitáme uprostřed dlouhých zelených kopců plných vřesu a žlutých keřů s názvem Hlodáš. Dlouho jsme pátrali po zdroji kokosové vůně, než nás napadlo si přičichnout k jeho květům. Tento keř nás doprovázel všude při našem pobytu ve Skotsku.


Dereme se dál k nejvyššímu vrcholku a cesta je stále více strmější. Rozhodně nejde o výstup, který byste nezvládli. Nedejte se proto odradit, nahoře vás čeká odměna v podobě toho nejlepší výhledu do okolí. 


Podle starých tradic by si měly mladé dívky na prvního Máje umýt obličej ranní rosou, sesbíranou zde, na Artušově sedle. Rosa by měla mít magické účinky a udržet dívku mladou a krásnou.
Hmm…U nás stačí pusa pod rozkvetlým stromem a ve Skotsku musí holky lítat po kopcích. Těžko říct, co z toho doopravdy zabírá. 

Nedokážu vám zpětně povědět, jak dlouho nám výstup trval, ale řekl bych, že do tři čtvrtě hodiny byste měli být nahoře. Výhled je skutečně…jaké se nejlépe hodí slovo? ...dechberoucí! To bude ono!


Nějakou dobu sedíme na vrcholu a užíváme si vítěznou chvilku. I když to ráno vypadalo, že nám počasí nepřeje, teď máme nádherně. 

Dlouho jsem hledal ten správný keříček vřesu. Nakonec jsem ho našel! 
Čas se neúprosně krátí a my musíme sestoupit zpátky na zem. Před cestou na zastávku zastavujeme u trosek kostela. 


Nezbývá než vyrazit. Večer nám z hlavního nádraží Waverley jede vlak severně do Aberdeenu. Edinburgh se postupně začíná oblékat do černého šálu tmy. (Jak poetická věta!)
Jdeme se podívat ke Scott Monument, kde sedí (jak už název napovídá) významný skotský spisovatel Walter Scott. No...on tam vlastně nesedí. Spíš jeho socha. Ale jsem si jistý, že jste mě pochopili! 

Stanice Waverley
Scott Monument
Prozatím se s Edinburghem loučíme. Před námi je Aberdeen! 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Děkuji Vám, že jste dočetli až sem!  Opravdu mě potěší, když tento cestopis okomentujete a třeba o něm řeknete dalším! A hlavně se nezapomeňte vrátit na pokračování! 


- Sledujte mě na FACEBOOKU a nově jsem i na INSTAGRAMU!

pátek 12. července 2019

Apollón hledá Temné proroctví

Pamatujete si ještě na mou recenzi na Apollónův pád: Utajené Orákulum? Já vím...nějaká ta doba už uplynula, ale přesto jsem teď tady s recenzí na druhý díl této série.
Příběh Apollóna začal Rick Riordan psát jako pokračování úspěšných knih Percy Jackson a Bohové Olympu. Minule jsem konstatoval, že má nový příběh slušně nakročeno, tak se teď přesvědčme, jestli v tom dobře pokračuje i druhý díl, Temné proroctví! 


Apollón je i nadále smrtelníkem Lesterem Papadopoulosem, stále nemá všechny své božské schopnosti, a i nadále si jen a jen stěžuje. Spolu s Leem Valdezem a Kalypsó pokračuje v plnění úkolu, kterým ho pověřil jeho otec Zeus. Jedině když najde všechny zdroje dávných proroctví, bude se smět zase vrátit na Olymp.
Výprava vede na Středozápad, kde se má podle všeho ukrývat starodávné Temné Orákulum. Apollón potřebuje vyslechnout proroctví, aby věděl, kam se vydat dál. V cestě však stojí druhý císař triumvirátu, se kterým má bůh společnou minulost. A ta ho pomalu začíná dohánět.

(...) Být užitečný. Uff. Taková lidská záležitost. Naznačuje to, že máte omezený život (CHA) a musíte dřít, abyste něčeho dosáhli (CHA CHA). Neřeknu, kdybyste se třeba pár let snažili napsat operu o Apollónových úspěších, to bych pochopil, v čem je kouzlo užitečnosti. Ale jak můžete cítit uspokojení a vyrovnanost z přípravy jídla? Z toho mi jde hlava kolem. (...)

Hodnocení


Po všech knihách, co jsem mezi prvním a druhým dílem přečetl, je návrat k Riordanovi jako návrat domů po hodně dlouhé dovolené. Percy Jackson patřil k mým prvním knížkám, a tak je čtení Apollónova pádu plné nostalgie. Ať si každý říká, co chce, mě to pořád baví. Sice už nepatrně cítím, že z knih začínám vyrůstat, ale zatím zůstávám věrný. Riordan pro mě zkrátka představuje zábavnou, dobrodružnou, a i odpočinkovou četbu. A tu někdy po těch Annách Kareninách potřebuji.

Temné proroctví se stejně jako všechny Riordanovy knihy nijak "necrcá" s úvodem. Hned na prvních stránkách jste vhozeni přímo do děje, který je opět dost nabitý nestvůrami, souboji a nesplnitelnými úkoly. Na Středozápadě je nám odhaleno úplně nové místo. Není to žádný tábor pro polobohy, ale útočiště pro všechny, kteří potřebují pomoc  Odpočívadlo. Seznámíte se i s novými postavami. Pokud tedy máte strach, že už vás v knize nic nepřekvapí, ošklivě se mýlíte. Stále je co objevovat. 

Jako jindy nesmím opomenout skvělé hlášky. Apollón je sice někdy opravdu otravný, avšak padají z něho opravdové perly. Nehledě na to, že za svou ješitnost neustále dostává za vyučenou. Svým vtipem přispěl i starý známý Leo Valdez.


(...) Ten způsob dopravy vymyslel Leo. Dorazili jsme ke kanálu a on objevil půjčovnu na mole, na zimu zavřenou. Rozhodl se osvobodit plastovou šlapací loď v podobě kachničky a chtěl po nás, ať mu říkáme Strašný pirát Valdez. (...)

(...) Na třetí pokus mu kůže zaprskala, zasyčela a konečně zaplála. "Pojďte k ohýnku, děcka." Jeho škleb vypadal ďábelsky, ověnčený tím oranžovým ohněm. "Nic tak nezahřeje jako rozžhavenej Leo!"
Chtěl jsem mu říct, že je idiot, ale zuby mi tak drkotaly, že jsem ze sebe vypravil jenom "Id-id-id-id-id-" (...)


Příběh se tentokrát na můj vkus celkem vlekl. Akce je stále dost, jenže někdy neposouvala děj kupředu. Věci se daly pořádně do pohybu až v druhé polovině knihy. Kladně hodnotím Apollónův vývoj postavy. Navzdory tomu, že neztrácí svou nadutost, se pomalu začíná projevovat jeho dobré srdce. 
Závěr byl asi nejlepší a určitě se na něj vyplatí počkat. Není překvapením, že v nejlepším kniha skončila. Tento díl vnímám, jako přípravu pro to, co přijde příště. Proto dávám lehký nadprůměr, jako u minulého dílu a vyšší známku si schovám pro pokračování - 7/10. To nejspíš nebude číst hned, ale ze svého listu knih k přečtení ho nevynechám. 

Četli jste Temné proroctví? Líbí se vám série Apollónův pád? 
Co momentálně čtete vy?


Kam dál?


- Přečtěte si mou povídku ze skotského prostředí ZDE.

- Vydejte se se mnou do Skotska ZDE.

- Čtěte mé další recenze na knížky ZDE.


neděle 7. července 2019

Marneet

Do Skotska se nepodíváme jen v mém cestopisu, ale i v mé nové povídce. O čem bude?

Skotský systém klanů už po desetiletí sdružuje lidi se stejnými předky. Klan Cumming je jedním z nejváženějších a nejstarších a přesto má problémy v samém srdci. Panují v něm neshody mezi otcem a synem. Mladý Marneet se celý svůj život snaží otci zavděčit a bez výsledku. Spor vrcholí, když se po dlouhých patnácti letech objeví Marneetův strýc Fergus.
Klan se proto brzy ocitá na samém pokraji existence, když se k vnitřním rozporům přidávají vnější. K boji se připravuje soupeřící klan Brodie.

Po přečtení nezapomeňte povídku okomentovat a pokud se vám líbila, tak i sdílet se svými přáteli! Přeji příjemné čtení!


Poslouchal svůj dech a bystřil smysly. Od úst se mu vyvaloval kouř, rty měl ošklivě fialové s krvavou skvrnou. Tady v divokých krajinách byla zima krutá. On se ale snažil ze všech sil nevnímat chlad, a pouze se soustředit na protivníka, který stál pár metrů od něho. Ještě před několika vteřinami mu právě on uštědřil ránu. S mečem v ruce byl připravený mu ránu oplatit i s úroky. Koneckonců žádný Cumming by nenechal toho troufalce odejít s hlavou na krku.


„Vzdej to a možná tě nechám žít, hochu!“ řekl výhružně nepřítel.

Marneet se usmál a vyrazil, až mu kilt zavlál ve větru. Provedl rychlý výpad, ale protivník se stihl vyhnout. Udělal otočku a zaútočil na něj z boku. Mladík se skrčil k zemi a ucítil nad sebou ostrý svist meče. Čepel ho minula jen o kousek. Využil situace a hruškou meče udeřil nepřítele do holeně. Ten se skácel k zemi a on mu tak mohl vyrazit zbraň z ruky. Připravil se k poslední ráně, avšak sok po něm skočil a svalil ho dolů. Rukama svíral jeho krk. Marneet se snažil zbavit nepřítele, seč mohl, jenže pomalu začal přicházet o zbytky vzduchu. Cítil, jak mu rudnou tváře. Neměl moc času. Na poslední chvíli se mu podařilo nahmatat kus kamene. Udeřil vší silou. Povedlo se. Stisk povolil. Lapal po čerstvém vzduchu a sípaje, se plazil ke svému meči.

„Zabiju tě, ty malej parchante!“ Nepřítel se stačil vzpamatovat a blížil se k mladíkovi, aby mu zasadil smrtelnou ránu. Už napřahoval paže a tehdy si Marneet uvědomil, že to nestihne. Zbraň byla moc daleko.

Krajinou se rozlehl výkřik. Mladý Cumming otřeseně upínal zrak na útočníka. Z jeho prsou totiž čouhal zkrvavený hrot šípu. Upustil meč a s hustou krví v ústech se skácel. Byl mrtvý.

„Měl jsem takovej dojem, že by se ti hodila menší výpomoc.“

Naproti němu seděl na koni mohutný muž s kostkovaným baretem na hlavě a lukem v ruce. Pod hustými šedými vousy šel rozeznat úsměv. Bylo to tak dávno, že Marneet zprvu váhal. Nakonec přeci jen poznal, s kým má tu čest.

„Strýc Fergus? Kde ty se tady bereš?“ řekl Marneet a pomalu se zvedl.

„To je na dlouhý vyprávění,“ odpověděl muž. Pak se oba dva začali smát.

„Vítej doma, strýčku! Rád tě zase vidím!“ 

„Já tebe taky, hochu. Když jsme se setkali naposled, byl jsi ještě batole. Ale svýho tátu nezapřeš, protože ty vlasy bych poznal na míle daleko. O co tu šlo?“ řekl muž na koni a pohodil pohledem k mrtvému tělu.

„Zaútočil na mě první,“ vysvětlil mladík.

„Myslel jsem, že táta žije s klanem Brodie v míru,“ prohodil strýc.

„Ano. Škoda, že to nevěděl tenhle,“ odvětil mu Marneet s očima upřenýma na mrtvé tělo.

„Tak či tak bychom ho tu neměli nechat. Víš, co by se mohlo stát. Najde ho někdo od nich a nařkne náš klan z vraždy.“

„To by nebyl daleko od pravdy. Ti prašiví Brodiové si stejně nic jinýho nezasloužej.“

„Říkal si, že na tebe zaútočil první,“ svraštil strýc čelo.

„Taky, že jo!“ ohradil se Marneet. Přidřepl si k mrtvému Brodiovi a sundal mu kilt se zářivě červeným tartanem klanu. Polonahé tělo nechal být. „Teď už ho nikdo nepozná,“ ušklíbl se.

„Jen jeho blízcí,“ poznamenal strýc pod vousy.

„Strýčku Fergusi, sice na tebe nemám moc vzpomínek, ale vsadil bych se, že jsi byl více nebojácný!“

„To ano, hochu. Jen vím, čeho je schopný tvůj otec.“

„Otec se o tom nedozví,“ utnul Marneet diskusi a zastrčil nepřítelův tartan pod svůj. „Tak co? Budeme tu tlachat ještě dlouho?“

Fergus pomohl synovci na hřbet svého statného koně a pak společně vyrazili.
Hnali se skrz hustý les a uhýbali větvím, které se jim objevovaly před obličejem. Když minuli poslední strom, naskytl se jim pohled na cíl jejich cesty. Hrad Altyre byla poměrně rozlehlá a mohutná stavba. Tvrdé zdi stály na vrchu kopce a budily dojem neprostupnosti. V rozích pevnosti byly vysoké kamenné věže. Kůň přiklusal k bráně a Fergus ho zastavil prudkým zatáhnutím za otěže. Stráže poznali mladého Cumminga a spolu s jeho strýcem je pustily bránou na nádvoří hradu. Bílý hřebec si zamazal nohy ve vrstvě bahna, které tu bylo téměř všude. Marneet seskočil dolů z koně a bláto vystříklo do všech stran.

„Bude rád, že tě vidí,“ řekl strýci, když si všiml jeho pohledu. Ten se rozhlížel po hradu jako by měl každou chvíli spatřit nějaký přízrak.

„O tom dost pochybuju, chlapče. Po posledním rozhovoru s ním jsem odjel a skoro patnáct let se nevrátil,“ odvětil Fergus, vyvlékl se ze sedla a doskočil na zem vedle svého synovce. „S otevřenou náručí mě vítat nebude. Určitě tajně doufal v mou smrt,“ řekl pohrdavě a odplivl si.

„Bratři už mají takový úděl, strýčku. Však on to nějak zvládne. A ty taky,“ povzbudil ho Marneet a zamířil dovnitř hradu. Strýce nechal stát na nádvoří. Jen co vešel, oslovil ho jeden z otcových mužů. 

„Anabal s tebou chce mluvit. Hned teď.“

Mladík v duchu zaklel. Se svým otcem neměl nijak dobrý vztah. Právě naopak. Prakticky spolu nemluvili a vídali se jen na pravidelných schůzích klanu. Z dětství na něj však měl jiné vzpomínky. Z dob, kdy byla ještě naživu jeho matka. Její smrt byla tragédie pro celý klan. Marneet si nepamatoval, co se stalo a otec o tom nikdy nemluvil. Jediná jasná vzpomínka v jeho hlavě, byla ta, když se vrátil domů a matka byla pryč. Nenáviděl sám sebe za to, že si na to nevzpomínal. Byl ještě malé děcko.
Od té doby se Anabal uzavřel do sebe, do své tvrdé neprostupné schránky a klíč od ní zahodil do hluboké propasti. Marneet byl proto velice nesvůj z každého setkání s otcem. Stál před dveřmi z tvrdého, tmavého dřeva a odhodlával se. Už není žádný malý kluk. Nesmí se nechat vystrašit svým otcem. Přijdou i horší zkoušky. To všechno si Marneet v duchu říkal, ale sám věděl, že by se raději postavil tuctu nepřátel než čelit Anabalovi. Otevřel dveře a vstoupil.

Stál u okna a pozoroval dění na nádvoří. Ruce měl sepnuté za zády a dvěma prsty si klepal do dlaně. Neotočil se k příchozímu ani ho nepozdravil. „Kde jsi ho našel?“ zeptal se po chvíli mlčení.

Mladíkovi se roztlouklo srdce o něco víc, když promluvil. Měl hrubý, tvrdý hlas, který se mu s každou hláskou zařezával hluboko pod kůži. „Strýce Ferguse? To on našel mě.“

„Neměl jsi žádné právo ho sem dovést.“

„Otče, Fergus se tu narodil. Je tu doma. Nemyslíš, že má právo se sem vrátit?“

„Právo!? Ne, on nemá právo. Není tu vítaný. Řekni mu, ať se zase sbalí a odjede.“

Marneet zaváhal. „Vyženeš vlastního bratra? Začíná se stmívat. Sluší se poskytnout mu přístřeší alespoň na jednu noc.“

Anabal se prudce otočil a rázem byl u syna tváří v tvář. Marneet se ani nepohnul. Díval se otci do očí a neuhýbal pohledem. Od malička ho ten obličej děsil. Jeho otec přišel kdysi dávno ke zranění, které mu navěky připomínala dlouhá jizva táhnoucí se přes celý obličej. Ve zlých tmavých očích mu nenávistně cukalo. „Už nikdy mě nepoučuj o tom, co mám nebo nemám dělat, rozumíš? Dokud jsem tu pán, budu si dělat, co jen chci! A teď řekni tý kryse, ať vypadne z mýho domu, nebo ho dám popravit! Teď a tady!“

„Ne,“ řekl Marneet. Stálo ho veškeré úsilí to říct.

„Cože?“

„Říkám, že to neudělám. Ty jsi možná svou rodinu zavrhl, jenže já to neudělám.“

Anabal se rozmáchl a uštědřil synovi ránu do obličeje. Marneet spadl na podlahu a držel se za rozbitý nos. Potom se znovu zvedl. Po obličeji mu stékaly pramínky krve. „Ještě pořád je to Cumming.“

Otec byl přímo rozzuřený. Pěsti se mu klepaly a po rukách mu nabíhaly žíly. Marneetův argument se nedal zlomit. Přistoupil k němu a do tváře mu zašeptal: „To jméno už dlouho nosit nebude!“

Mladík opustil rychlým krokem místnost a vrátil se zpátky za Fergusem. Po cestě si snažil utřít krev, kterou měl všude na spodní straně obličeje. Byl na sebe pyšný, protože se mu konečně postavil. Každičký den o tom snil a teď se mu to splnilo. Co na tom, že má zamazanou tvář. Byla to malá cena, za to, co dokázal.

...

Ve velkém sále bylo hlučno. Hudba se spolu s hlasitým smíchem rozléhala po celém hradu. Muži i ženy tancovali, jedli, pili a bavili se. Velký sál mohl pojmout kolem stovky lidí. Ti všichni tam teď seděli u velkých dlouhých stolů nebo poskakovali ve volném prostoru uprostřed. Muži laškovali s ženami a vylévali u toho pití po zemi. Jeden zrovna plácl po zadku služku, až rozsypala tác s jídlem. Místnost naplnil mohutný řehot, jak se tomu všichni smáli.

U oken stál napříč stůl, který však nebyl ani zdaleka tak zaplněný jako stoly před ním. Velké vyřezávané křeslo uprostřed zelo prázdnotou. „Začínám mít pocit, žes ho zabil. Jak jinak by se ti podařilo mě sem dostat!“ prohodil Fergus. Seděl vedle Marneeta po pravém boku prázdného křesla. Hostina probíhala téměř dvě hodiny bez přítomnosti náčelníka klanu. Této nepřítomnosti si stačil všimnout pouze Marneet a jeho strýc. Ostatní byli příliš zaneprázdnění zábavou a jídlem.
„Měl bys jít tancovat! Bejt tak mladej jako ty, tancuju s holkama od rána do večera,“ řekl strýc s pusou plnou masa. Zakusoval se do pečínky a omastek mu tekl všude po vousech. Jakmile s ní byl hotov, spláchl to korbelem piva a polil se úplně.

„Bojím se Anabala, až sem nakráčí a zabije všechnu zábavu.“

„Anabal byl vždycky suchar. Teď tady ale není, takže být tebou, využiju toho!“

„Víš ty co? Máš pravdu.“ Marneet vyskočil, chytil nejbližší dívku za ruku a vstoupil s ní do víru hudby a tance. Po nějaké době vytvořili ostatní kolem páru kruh a tleskali do rytmu. Dívka se hlasitě smála a točila se kolem mladého Skota. Po doznění posledního tónu mu skončila v náručí. Tichý okamžik byl přerušen ostrým zavrzáním dveří. Všichni přítomní se otočili k nově příchozímu. Podlaha naříkala nad těžkými kroky pána hradu. Úsměv rázem opustil Marneetův obličej. Dívka od něho ustoupila a pohledem se za každou cenu snažila zabloudit pryč od Anabala.

„Chci s tebou mluvit, Marneete.“

„O co jde, otče?“ dostal ze sebe mladík. Členové jeho klanu mu dodávali odvahu.

„O samotě!“

Zprvu nabytá odvaha ho tak vzápětí opustila. Anabal byl ve zvlášť špatné náladě. Hned jak zůstali sami v jeho komnatě, spustil: „Bavíš se dobře?“
Nastalo ticho, když Marneet nechal otcovu otázku viset ve vzduchu.

„Sedíš tam vedle toho parchanta a připravuješ se, až z tebe bude pán.“

„Nechápu, o čem mluvíš.“

„Jistěže ne. Předstírej dál, že se nemůžeš dočkat mý smrti. Si stejnej jako tvůj strýc!“

„O co ti jde?“

„Myslíš, že jsem idiot?“

„Nemám tušení, co mi to tu říkáš!“

Anabal uštědřil synovi ránu. „Dneska jsi zlikvidoval Brodieho. Porušil jsi moje příkazy!“

Marneet se napřímil. Nemělo cenu to dál tajit: „Zaútočil na mě."

"Svoje lži si vykládej jiným! Zabil si člena klanu, se kterým žijeme v křehkým míru!"

"Nikdy s nimi nemůžeš žít v míru! Nevypořádáš se s nimi teď a přijde čas, kdy se oni vypořádají s tebou.“

„Ty hlupáku! My nikdy nesoupeříme s klany, které jsou nad naše síly. Příměří je jediná možnost!“

„Odkdy Cumming říká, že je něco nad jeho síly! Náš klan neuzavírá příměří s někým, kdo ho chce pokořit. Takový nepřítel se musí zničit!“

„Spratku jeden! jsem tady náčelník klanu! Ne ty! Do tý doby mě budeš poslouchat!“

„Chraň Bůh, aby stál v čele klanu Cumming zbabělec!“

To byla poslední kapka. Anabal se napřáhl k další ráně. Tentokrát mu však Marneet ruku zastavil.

„Celý svůj život jsem se ti snažil zavděčit. Dělal jsem pro to všechno. Ale tys to nikdy neocenil. Naopak. Myslel jsem si, že bráním náš klan, ale já to dělal kvůli tobě! Nechápeš?! Už nikdy se od tebe nenechám ponižovat!“

Pán hradu vytrhl svou ruku z jeho sevření. „Vypadni. Ať tě tu už nikdy nevidím,“ zašeptal.

„Altyre je můj domov. A já jsem tvůj jediný syn a dědic."

„Teď už ne. Vem si svýho strýčka a vypadněte. Jestli vás tu ráno ještě najdu, budou vaše hlavy zdobit cimbuří!“

Rozzuřený Marneet dlouho neotálel. Byl strašlivě rozčílený na to, aby si dokázal uvědomit, co se vlastně odehrálo. Za dveřmi čekal Fergus.

„Nějak takhle jsme se spolu nedohodli my. Ještě pořád máš ale šanci se otočit a odprosit ho.“

„Na to může zapomenout!“

„Své jméno nezapřeš, hochu.“

„Řekni mi popravdě. Kde jsi byl celou tu dobu? Kam jsi zmizel?“
Fergus se usmál, odvedl synovce pryč od dveří a pověděl mu svůj příběh.

Za vysokými kopci se na horizontu zračil první náznak nového dne. Noc pomalu ustupovala a nechávala volný prostor vycházejícímu slunci. Hrad Altyre byl stále ještě zahalený ve tmě. Světlo dopadalo jen na samé vrcholky vysokých věží. Dvě zahalené postavy na koních opouštěly sídlo Cummingů. U hranic lesa se jeden z jezdců zastavil.

„Neodjíždíš navždy.“

„To samé sis říkal? Namlouval sis, že se znovu vrátíš?“

„A neměl jsem snad pravdu?“

„Za patnáct let tu už žádný hrad nemusí být.“

Fergus otočil koně a přiklusal k mladému Skotovi. „Altyre má silné zdi. Počká tu na tebe.“

Altyre se nyní do poloviny koupal ve zlaté záři světla. Na tak monumentální pohled Marneet nikdy nezapomene. Jednou se sem vrátí. Vrátí se domů.
Popohnal koně a rychle zmizel v temném lese. Strýc nezůstal daleko za ním. Hrad nechali daleko za sebou i když věděli, že Anabalův hněv jim bude navždy v patách.


Vysoké hory se zasněženými vrcholky, louky s vřesem, husté lesy a zurčící řeky minuli Marneet a Fergus na své cestě. Zprvu koně hnali, posléze trochu zvolnili a nechali zvířata, aby si odpočinula. Druhého dne se dostali na místo. Počasí bylo deštivé a všude okolo se povalovaly velké a husté chomáče mlhy. Kamenný hrad z nich vyčníval jako z nebeských oblak. Marneet spolkl svou nervozitu a vydal se kupředu aniž by věděl, co ho čeká.


Místnost byla až na jednoho člověka prázdná a v pološeru. Tiché odkapávaní vody z oblečení návštěvníků a praskání ohně v mohutném krbu narušovalo hrobové ticho. Vůdce klanu Brodie seděl ve svém surově opracovaném křesle a rukou si prohrabával hnědý hustý plnovous. Prohlížel si Marneeta a mlčel. Nakonec vstal a začal je obcházet. Strýc Fergus stál vzadu a od doby, kdy přišli, nepromluvil.

„Když jsi před patnácti lety přišel na můj hrad, chtěl jsem tě zabít. A nejen já. Všichni z klanu chtěli vidět tvoji hlavu nabodnutou na kopí. Ale já se tenkrát rozhodl, že ti dám šanci. A teď jsi přijel znovu. Dokonce jsi mi do domu přivedl dalšího Cumminga. Musíš mě považovat za blázna, milý Fergusi,“ řekl náčelník a dál si prohlížel Marneeta.

„Nepovažuju tě za blázna. Vím, že jsi čestný člověk,“ odvětil strýc.

„Čest a bláznovství spolu často chodí ruku v ruce. Obávám se však, že tady bude muset mít ta moje takzvaná čest hranice.“

„Žádám tě, abys ho přijal. Je to můj synovec.“

„Právě proto nemůžu. Nemůžu jen tak přijmout mezi sebe nepřítele. Připomeň mi, Fergusi, jak jsi získal mou důvěru ty?“

Strýc se zarazil. Dlouho mlčel, než nakonec promluvil: „Moc dobře to víš.“

„Já ano. Jen nevím, jestli to ví i tvůj synovec, za kterého tady bojuješ.“

„Teď není vhodná doba.“

„A bude někdy?“

„Alexandře, známe se už dlouho. Sloužil jsem ti věrně po mnoho let. Za toho chlapce se mohu zaručit. Přísahám na všechnu svou čest, že tě to nebude mrzet. Prosím,“ řekl Fergus. Stál naproti náčelníkovi a čekal až se na něho podívá.

„Ručíš za něj svojí hlavou, Fergusi! Stačí jediný přešlap a půjdete dolů oba dva. Je ti to jasné?“ odvětil nakonec náčelník. Potom vstal a odešel. Marneet nechápal proč pro něho strýc tak riskuje. Obecně vzato se skoro neznali. Přesto byl schopný za něj nastavit vlastní krk.

„Já nevím, co říct,“ začal Marneet. „Děkuju.“

„Svůj vděk si schovej na později. Ještě jsi nevyhrál,“ odbyl ho Fergus a chystal se odejít.

„Jak jsi získal jeho důvěru?“ zeptal se mladík, když už stál strýc u dveří. Při té otázce se zarazil, jako kdyby mu někdo vrazil ostrý nůž do zad.
„Teď není vhodná doba," promluvil potichu Fergus a odešel.

Kamenné sídlo Brodiů bylo o něco menší než Altyre. Marneet se vzbudil brzy ráno a z okna pozoroval východ slunce. Na malý okamžik si připadal jako by byl zpátky doma. Čím víc se rozjasňovalo, tím víc mu docházelo, že realita je jiná. V hlavě se mu přemítaly vzpomínky na roztržku s otcem a také na včerejší rozhovor strýce s Alexandrem Brodiem. Napadlo ho jít do stájí, nasednout na koně a jet pryč od všeho. Protáhl se, vstal a začal se oblékat. Jeho myšlenku brzy znovu nahradil vztek. 

Ve velké síni seděli u dlouhého stolu zástupci klanu Brodiů a hodovali. Nebyli při tom tak hlasití, jako by byli při večerní hostině, avšak přesto byl v místnosti ruch. Když Marneet vešel, nikdo si ho ani nevšiml. To se však změnilo, jakmile chtěl zasednout. Místnost okamžitě ztichla. Jeden z přítomných se postavil a uhrančivým pohledem propaloval nezvaného hosta. Marneet byl dosud oblečen v barvách svého klanu. V záplavě stejných tartanů, byl ten jeho jako terč pro oko.

„Kam jsme došli, když u svého stolu hostíme našeho nepřítele,“ řekl Brodie a odplivl si. Jeho poznámka byla pravděpodobně mířená na náčelníka klanu, který seděl mezi nimi na židli s nejvyšším vyřezávaným opěradlem. Žádná odpověď však nepřišla. Alespoň ne od něho. Ostatní se brzy přidali. Vstávali od stolu a zahrnovali mladíka nenávistnými pohledy.

„Co jsi za vůdce klanu!? Necháš Cumminga, aby s námi jedl!“ ozývalo se odevšad.

„Jeho místo je teď po našem boku!“ To se ozval Fergus a vztekle vstal od stolu připraven synovce bránit.
Brodie, který vstal od jídla jako první přistoupil k Fergusovi. „Bodejť by ses ho nezastal. Je to tvůj druh.“ Pak se zarazil a otočil hlavu k Marneetovi. „Stejnej sráč jako ty.“
Na to se na něj Fergus vrhl a začali spolu zápasit. Strýc srazil Brodieho na zem mezi shluk odsunutých židlí.

„DOST!“ Náčelníkův rozkaz se roznesl celou síní tak hlasitě, až všem zalehlo v uších.

„Náčelníku, žádám tě o spravedlnost. Tento muž urazil mě i mého synovce.“

„Mlč už!“ Překvapivě ta slova nepronesl Alexandr Brodie. Byl to Marneet. „Doby, kdy za mě mluvili jiní jsou už pryč, drahý strýčku! On má pravdu,“ řekl mladík a pokynul hlavou směrem k Brodiemu, který měl teď ret rozražený do krve. „Kdyby mezi nás přišel někdo z vašeho klanu, hned bychom ho zabili. Chci, abyste všichni věděli, že tady nejsem, abych se stal jedním z vás. O to už se můj strýc pokoušel a zjevně mu to ani po patnácti letech nevyšlo. Nejsem zbabělec, co se krčí v rohu. Chci to, co mi patří!“ S těmito slovy tasil meč. Čepel zasvištěla a zazářila na denním světle. Marneet zvýšil hlas: „Je tady snad někdo, kdo by se chtěl pokusit mi bránit v tom zabít mýho prašivýho otce? Může vystoupit a utkat se mnou. Rád ho hned pošlu do pekla tímhle mečem!“

Všichni mlčeli. „Je tu snad někdo takový!? Jen se přihlaste! Váš klan mě nezajímá! Jsem tady, protože máme stejný cíl. Vidět hlavu Anabala Cumminga napíchnutou na kůlu!“
Brodie s roztrženým rtem vystoupil ze zástupu. „A co potom? Co uděláš, když toho cíle dosáhneš? Kdo pak nahradí tatínka?“

„Nemám zájem o vládu. Altyre si může ponechat klan Brodie jako válečnou kořist. Spolu s celým územím Cummingů.“

„Proč bys to dělal? Zradíš nás hned, jak bude tvůj táta mrtvej. Pokud ho vůbec chceš zabít. Mohl tě sem vyslat na výzvědy stejně jako jeho,“ odpověděl Brodie a ukázal na Ferguse.

„Zavři hubu, ty parchante!“ ozval se strýc.

Brodie před něj plivl krev na znamení odpovědi. Už by se do sebe znovu pustili, kdyby Marneet znovu nepromluvil. „Náčelníku, rozhodni ty!“
Alexandr Brodie se zamyslel a zjevně začal zvažovat možnosti.

„Přece mu nevěříš! Je prohnanej jako jeho táta. Sám dobře víš, čeho je schopnej!“

„Drž už hubu!“ zastavil ho Alexandr. „Nemusíš mi připomínat, jak se s námi v minulosti vypořádal Anabal Cumming. Vzpomínám si na to moc dobře!“

Alexandr obešel velký stůl a prošel davem, který se před ním poslušně uhýbal. Tak došel až k Marneetovi. „Dám ti šanci dokázat tvá slova, hochu. Za pár dní vytáhneme na Altyre. A až ho vypálíme do základů, přineseš mi jeho hlavu. Jestli ne, vezmu si tu tvoji.“
Marneet zaváhal jen malou chvíli. Pak přikývl.

„Až budu mít území Cummingů, možná ti dám za odměnu část ke správě. Musíš se ale zřeknout svého jména a nároku na země tvého klanu.“

Tentokrát mladík zaváhal déle. Byly to dlouhé vteřiny, než nakonec podruhé přikývl. Na znamení dohody si podali ruce.
„Teď se rozejděte. Připravte se na dlouhý pochod. Zabezpečte své rodiny a řádně se s nimi rozlučte. Půjdeme si vzít naši pomstu.“

Zástup opustil síně hradu Brodie a pomalu se začal rozcházet na malém bahnitém nádvoří. Fergus svému synovci neřekl ani slovo, než zmizel. Marneet zůstal stát u brány hradu sám, až na jednoho muže. Brodie natáhl ruku na znamení smíru. Mladík se po ní natáhl a pevně ji stiskl. Vyměnili si pohledy a vtom Marneet vycítil zradu. Brodie obrovskou rychlostí vytáhl dýku a namířil s ní přímo na krk svého protivníka. Ten ale stihl jeho paži zastavit. Zakroutil mu s ní, a dýka tak vypadla útočníkovi z ruky. Brodie zaúpěl a rychle sáhl po meči. Marneet mu nehodlal dát příležitost. Téměř ihned ho čapl za ruku, aby ho zpomalil. Hned na to byl poslán k zemi tvrdým úderem do hlavy. Brodie tasil a přikročil k ležícímu mladíkovi s úmyslem zasadit mu poslední ránu. Zastavil se těsně u něho s údivem ve tváři a ostrým mečem zabodnutým přímo v srdci. Z úst mu vyteklo několik rudých proudů a hned na to padl obličejem k zemi, mrtvý.
Marneet vstal a nespouštěl oči ze svého díla. Okolo něj se začali scházet lidé a vyděšeně si šeptali a ukazovali na mrtvolu.

„Výborně,“ promluvil hlas z okna nad nimi „teď je naše dohoda stvrzená krví.“

„Zaútočil na mě!“

„Ano, já vím. Nařídil jsem mu to,“ řekl Alexandr Brodie.

„Proč?! Měli jsme dohodu!“

„Ta stále platí. Teď se běž připravit.“

„Jak ti mám potom věřit?“

Alexandr se otočil a křikl dolů poslední slova. „Vem si jeho kilt a možná mě to bude příště míň pokoušet.“


Marneet neměl nejmenší tušení, že se domů vrátí tak brzy po svém odchodu. Rány, které měl zahojit čas, kdy byl pryč, byly stále čerstvé a možná až příliš bolavé. Pozoroval Altyre, jak se vypíná na vrcholu kopce. Kameny, ze kterých byl postaven, se třpytily jako stříbro v jasném měsíčním světle. Věže byly obsazené po třech mužích každá. Anabal byl šílený představou, že ho jeho nepřátelé chtějí napadnout už od dob, kdy byl Marneet dítě. Nikdy ale kolem hradu nerozestavil tolik lidí jako tu noc. Jako by tušil, co se chystá. Jak by mohl? Neví o ničem, jen je stále více paranoidní. Marneet tak v duchu ujistil sám sebe a vydal se zpět k oddílu, po celou cestu skrčený a schovaný ve stínu. Ostatní na něj čekaly dole v údolí. Oddíl vedl strýc Fergus.

„Stráží je víc než kdy jindy. Na přímý útok je nás moc málo, a i kdybychom se dostali dovnitř, je jich prostě moc.“

„Jen se na toho zbabělce podívejte. Stahuješ ocas, a ještě jsi nic nezkusil!“ ohradil se jeden z Brodiů.

Marneet vytáhl od pasu dýku. „Můžeš přijít ke mně a zopakovat mi to? Asi jsem tě přeslech.“ Fergus zastavil oba dva uprostřed jejich sváru. „To by stačilo. Marneet má pravdu, na přímý útok je nás moc málo. A právě proto žádný přímý útok nebude.“

Všichni se tvářili zmateně, zjevně nikdo nechápal, o co jde. Nezbylo jim než následovat svého velitele. Fergus bez mrknutí oka vedl ostatní pryč od hradu. Brodiové sice neřekli ani slovo, avšak soudě dle jejich výrazů, bylo jasné, co si myslí. Byly to výrazy plné vzteku. Mladý Marneet ucítil náhlý příval úzkosti a strachu. Strýcova jistota ho doslova vyváděla z míry. Něco bylo špatně.


Temnou noc rušilo nepříjemné a ostré světlo. Jasně žluté plameny se sápaly po černém rubáši tmy a na jejích koncích se objevovaly rudé stopy. Altyre pomalu a jistě sžíraly plameny, ale nebyly to ony, které se rozléhaly spícím krajem. Snad po celém Skotsku museli slyšet teskný nářek stovek hlasů. Hlasů, jež umírali.

Byl to mladý Cumming, kdo stál na nádvoří. V ruce držel meč, nezdálo se však, že by ho chtěl použít. Stál na místě, jako přimražený. V dalším okamžiku byl nucen se probrat. Zastavil zoufalý útok kováře, zkušeně se otočil okolo něho a hned na to ukončil jeho život jednou a přesně mířenou ránou. Viděl jeho mrtvolu, jak leží břichem dolů, obličej zabořený do bahna. Znal ho dobře. To on mu vykoval tento meč. Vykoval si tak vlastní smrt. Přiběhl další člověk. Svedl s ním krátký souboj a pak mu zabodl meč do břicha. Zadíval se na zbraň, co ho zabila a na něho. Byl to podkoní. Krvavými ústy pronesl s úlekem poslední slova. „Marneete?“

Mladík pustil rukojeť meče a nechal ho spadnout spolu s mrtvým. Udělalo se mu zle. Hlava se mu motala. Vrávoral po rozbahněném nádvoří plným krve a pozvracel se. Stál opřený o chladnou zeď a mumlal si: „Je to moje vina. Jsem zrádce, jsem zrádce…“

 Zčistajasna se po jeho boku objevila postava. Do očí mu svítil všudypřítomný oheň, a tak spatřil jen siluetu.
„Ještě není konec, chlapče. Musíš splnit svůj slib.“

„Tohle je ono? Takhle sis získal jeho důvěru? Řekl jsi jim o tajném vchodu do hradu?“

Fergus sebou ani nehnul. „Ano.“

„Tak se podívej na své dílo,“ hlesl Marneet a s hrůzou hleděl na zkázu okolo sebe. Lidé, které znal. Lidé, se kterými vyrůstal. Ti všichni se bezvládně povalovali okolo mrtví nebo teprve umírali. Brodiové neměli těžkou práci, neboť zasáhli Cummingy zezadu.

„Na mé dílo? Už si zapomněl? Sám jsi souhlasil s útokem na Altyre. Musel jsi vědět, co se stane.“

„Pak jsem byl hlupák. Nikdy jsem nechtěl tohle. Tebe to nedrásá? Je to přece i tvůj domov?“

„Kdepak. Tohle není můj domov od doby, co mě tvůj otec vyhnal!“ Fergus zvýšil hlas a přistoupil k synovci, tak blízko, že je od sebe dělila jen nepatrná vzdálenost.
„A teď mě poslouchej! Přísahal jsi, že Alexandru Brodiemu doneseš tátovu hlavu. Vzpomeň si, proč jsi to slíbil! Protože tvůj otec je tyran, který pro tebe nikdy nenašel alespoň kousek lásky nebo náklonosti! Celý tvůj život tě ponižoval a ubližoval ti! Ty nepácháš nic špatného! Ty konáš spravedlnost!“

Ta slova v Marneetovi začala probouzet spící nenávist, ale přesto se nemohl zbavit pocitu viny. „Máš pravdu. Ale podívej se na ně? Zaslouží si oni stejný osud? Ne! Je to moje chyba, já je zradil! Jsem zrádce!“

Fergus prudce chytil Marneeta za hlavu a nasměřoval jeho obličej ke svému. „Pomohli ti někdy? Vzepřeli se mu někdy? Nebo se tě někdo z nich zastal?“
Marneet zavrtěl hlavou.
„Tak proč by si zasloužili lepší osud? Jsou stejně špatný jako Anabal!“
Slova našla svůj cíl. Marneet se přestal třást a narovnal se. Přišel k mrtvole se zabodnutou sekerou v hrudi a jedním tahem jí prudce vytáhl, při čemž se z těla rozlétly kapky krve a přistály mu na obličeji. Mladík měl kamenný výraz a v očích se mu zračilo šílenství.

„Dnes už to skončí,“ řekl jen a vydal se směrem k hlavní věži, kde sídlil náčelník klanu. Strýc se díval za ním a pousmál se.



Uvnitř nesvítila jediná svíce. Veškeré světlo, co sem doléhalo, bylo z ohňů tam venku. Podlaha potichu skřípala a tiše tak upozorňovala na nově příchozího. Ve velkém sále stál u oken on a vše pozoroval.

„Vrátil ses. Myslel jsem, že když přijdeš, bude to s omluvou, ne s vraždícími muži za zády.“

„Ty bys stál o moji omluvu?“

„Nevím. Možná bych tě nechal zbičovat a pak ji přijal. Ale ty ses rozhodl jinak.“

„Překvapivá volba!“

„Ano, to je,“ Anabal k němu nepatrně otočil hlavu, oči však nadále pozorovali dění venku. „Každý z mých mužů by se nechal zbičovat desetkrát, než aby dovedl nepřítele k mému prahu. Nikdy jsem nevěřil, že se můžeš rovnat komukoli z klanu. Teď vidím, jak jsem se mýlil. Můj syn, má krev, mě zradila!“ Poslední slova zasyčel jako had.

Marneet se zasmál. „Ano, otče. Už od mého narození jsem jedno velké zklamání. Tvá největší chyba! Šrám na tvé dokonalé reputaci. Nemusíš mít dál obavy, protože po dnešku už nic z toho nebude.“

Anabal se pomalu otočil čelem k němu. „Hleďme! Jsi samé překvapení, synu. O tohle ti celou dobu šlo, viď? Zbavit se překážky v cestě za mocí.“

„A v tom se právě pleteš! Nikdy mi nešlo o moc. K čertu s mocí! Já chci spravedlnost!“ vykřikl Marneet a vrhl se proti otci. Sekera narazila na kov. Anabal bleskurychle tasil meč a udeřil mladíka do nechráněného obličeje. Marneet odskočil a držel se za krvácející nos.

„Ani zbraň si nedokážeš vybrat!“

Střetli se znovu. Zbraně do sebe prudce narážely. Vzniklé jiskry skákaly po okolí a rozsvětlovaly okolní tmu. Marneet chytil otce za předloktí otočil se kolem jeho boku a sekl. Anabal zařval bolestí. Odtáhl se od soupeře a rukou si sáhl na krvavý šrám na zádech. Nějakou dobu se jen díval na krev, co mu spočinula na dlani.

„Řekni mi jedno. Kdo ti k tomu dopomohl? Kdo je s tebou přivedl?“

„Víš dobře kdo!“

„Jistě. Copak ti strýc řekl? Povídal ti o mně?“

Marneet byl zmatený. „Nemusel mi o tobě nic říkat! Vím, co jsi zač!“

Anabal se zasmál. „A víš, co je zač on? Nemáš nejmenší tušení, Marneete. A jak bys taky mohl, když jsi byl tenkrát ještě dítě!“ Z ničeho nic vyrazil a máchal mečem po Marneetovi. Jeho pohyby už vůbec nebyly tak kontrolované jako předtím. Stáli naproti sobě, zbraně zkřížené.

„Lituju každý minuty, kdy jsem toho parchanta nechal žít!“

Marneet využil příležitosti, když otec povolil. Praštil ho do hlavy tvrdým topůrkem a Anabal spadl na zem. Zůstal ležet opřený o zeď, napůl v naprosté tmě. Nejdříve si myslel, že slyší smích. Pak pochopil, že to jsou tiché vzlyky.

„Nebylo to dlouho, co jsem se stal náčelníkem klanu. Říkal ti, že jsme se jen trochu pohádali a já ho hned vyhnal, ne snad?“ Tón Anabalova hlasu se naprosto změnil. Už to nebyl výhružný a zlý tón, tak jak ho vždy Marneet znal.

„Fergus byl o rok mladší a přesto si nárokoval stát se náčelníkem. Od malička byl vznětlivější, ve všem mě předčil. I tak byl mladší. Neměl právo prvorozeného. Nikdy se s tím nesmířil. Víš, proč jsem ho vyhnal?! Protože jsem věděl, že je jen otázkou času, kdy se mě zbaví.“

Mladík upřeně hleděl do tmy, kde byl otcův obličej. Neviděl však nic. Pouze ho slyšel.

„Věděl jsem, kam pojede. S klanem Brodie po boku měl šanci,“ pokračoval Anabal. Potom se opřel o svůj meč a pomalu vstal. Marneet začal couvat, sekeru v ruce připravenou.

„Musel ale nějak získat jejich důvěru. Jak jen získal jejich důvěru, Marneete?“

„Odpověď je tam venku. Nestáli bychom tu, kdyby jim neřekl o tajném vchodu do hradu. A já už mu odpustil. Udělal, co musel,“ odvětil mladík.

„Ach můj synu, jsi tak naivní! Vždycky jsi byl! Vážně věříš tomu, že mu stačilo vyzradit pár tajemství? Jen si vzpomeň, kdy jsi viděl Ferguse naposledy. Bylo to před nebo potom, co zemřela tvá matka?“

Marneetovi klesla ruka se zbraní. „Byl jsem batole,…já…nevím. Nevzpomínám si!“

„Tvá matka zmizela asi dva týdny po jeho odchodu.“

„Co tím chceš říct?“

Anabal měl v očích slzy.

„Chce tím říct, že jsem zabil tvou matku.“
Marneet se prudce otočil. Ve dveřích stál Fergus, v očích mu svítilo.

„A zabil?“

„Samozřejmě, že ne! Lže ti, aby si zachránil kůži,“ odpověděl strýc naštvaně. „Neposlouchej ho a dokonči to!“

„To není všechno, Marneete,“ ozval se znovu Anabal. „Tvá matka...zmizela i s naším novorozeným synem.“
V sále se rozhostilo hrobové ticho, které přerušil až zvuk padající sekery o podlahu.

„Cože? Já…já měl bratra?“ zeptal se Marneet. Hlava se mu točila. Připadal si jako by padal nekonečnou propastí a nemohl najít žádný úchyt, díky kterému by se zachránil. .

„Jmenoval se Broderic. Byl tak šťastný, pořád se jenom smál!“ Anabal zavzlykal. Ta vzpomínka ho neuvěřitelně bolela. Dokonce i po letech.

„Nemáš žádný důkaz, že jsem je zabil já!“

„Nepotřebuju důkaz! Já to vím! Byl jsi to ty! Odjakživa jsi to byl ty, kdo mi chtěl ublížit!“ zařval Anabal a jeho silný zvučný hlas se rozlehl po celé síni.
Fergus mlčel, než po chvíli znovu promluvil. „A kdyby ano, tak co? Kdybych to byl vážně já, kdo je zabil, co s tím?! Tvůj hrad bude do úsvitu ležet v troskách, tví lidé jsou mrtvý a ty je budeš brzo následovat! Co na tom záleží, jestli jsem je zabil?“

„Takže je to pravda?“ přerušil ho synovec. „Zabil jsi mou matku, bratra a jejich hlavy donesl Alexandru Brodiemu?! Tak sis získal jeho důvěru!“

„Přestaň se v tom tak vyžívat! Doteď jsi nevěděl, že si nějakého bratra měl!“

Marneet těžce dýchal a snažil se vzpamatovat. Na to se rozhodl odejít. Zamířil ke dveřím, ale strýc se mu postavil do cesty. „Kam si myslíš, že jdeš?! Koukej sebrat tu sekeru a už to udělej!“

Vyměnili si pohledy. „Zašel jsem příliš daleko. Zradil jsem svůj klan a nehodlám to završit vraždou svého otce,“ řekl mu Marneet chladně.

„Takže tady tvůj táta měl nakonec pravdu. Jsi jenom zbabělec. Moc měkkej na to, aby udělal, co je správný. Ty nejsi Skot, hochu.“

V další vteřině chtěl Fergus vykročit k Anabalovi, jenže Marneet stihl vytáhnout svou dýku u pasu a dříve než Fergus zjistil, co se stalo, bodl ho přímo do břicha. Látka se zbarvila do temně rudé barvy. Strýc se zakuckal a rukou sevřel dýku. Věnoval pohled Marneetovi a usmál se. „Nech mě hádat…za tvou matku?“

„Ne. Za naši rodinu,“ zašeptal mu Marneet do ucha a přitlačil na zbraň, aby se dostala ještě hlouběji. „Za náš klan.“ Vytrhl dýku zpět a nechal Fergusovo tělo spadnout na podlahu. Krev byla všude a nechávala za sebou svou děsivou stopu.
Mladík vykročil pryč ze sálu.

„Marneete!“ ozval se Anabal. „Jestli můžeš, prosím,... odpusť mi to.“

Jeho syn se k němu naposledy otočil: „Není co odpouštět. Dnes se nám účty vyrovnaly.“



Noc pomalu odcházela, oheň začínal pohasínat. Bloumal pryč z hradu a cítil na sobě pohledy ostatních. U brány se zastavil a prohlížel si mrtvé stráže. Sklonil se k jednomu z nich a sundal mu kilt. Zakrváceným tartanem Brodiů ho znovu zakryl. Opustil Altyre v barvách svého klanu.
Na hranici lesa se tak, jako kdysi otočil. Z hradu se valila oblaka kouře. Najednou uslyšel dudy. Z lesa kousek od něho se vynořily. Byly to bojovníci. Válečníci. Zuřivě se hnaly proti hradu za účelem odplaty. Dorazila posila.
Marneet si všiml postavy na cimbuří. Byl to on, o tom nebylo pochyb. Alexandr Brodie viděl, jak se proti němu žene porážka.


Bitva byla u konce. Na nádvoří stál zástup tvořený příslušníky klanu Cumming a díval se na poražené. Brodiové stály v řetězech u kamenné zdi s očima sklopenýma k zemi. Jen jediný se díval před sebe.

„Díky zradě jednoho z nás se tito muži mohli dostat tak daleko. Bylo jim umožněno pálit a zabíjet. Jen kvůli tomu, že je mezi námi zrádce!“ promluvil k lidem Anabal Cumming.
Všichni tušili, kdo tím zrádcem je, přesto byli nervózní. Kolovalo mezi nimi, že náčelníka zradil blízký člen jeho rodiny, a on se proto chystá ho zatratit.

„Zrádce musí být zlikvidován a být tak výstrahou pro všechny ostatní!“ zněl zvučný hlas náčelníka. „Pohleďte na zrádce!“

Vojáci vztyčili kopí s nabodnutou hlavou.
„Tento člověk nesl naše jméno a zradil nás! Kéž je jeho duše navždy zatracena!“

Dav si začal šuškat, když Anabal Cumming odcházel dovnitř hradu. Zbylé Brodie si podle všeho nechá ve vězení a rozhodne co s nimi. Lidé si přály, aby příště byla na kopí hlava Alexandra Brodieho. Člověka, který mohl za jejich utrpení. Prozatím se mohli dívat jen na hlavu Ferguse Cumminga.


Anabal šel se svými nejvěrnějšími a mluvil s nimi ohledně oprav hradu. Jeden z nich však náhle změnil téma.

„Co tvůj syn, Anabale? Kde je Marneet?“

Náčelník se zamračil a vstoupil do velkého sálu. Přešel velkou skvrnu od krve postavil se k oknu. Měl tohle místo rád, viděl odtud prakticky na celý hrad i na prostranství před ním.

„Anabale?“

„Marneet přišel na poslední chvíli a zachránil mě. Nebýt jeho, Fergus by mě zabil. Potom utekl.“

„Máme poslat muže, aby ho našli?“

„Není třeba. Už ho našli. Poslal jsem je hned, jak byli nějací nazbyt,“ Anabal se odmlčel. „Našli ho mrtvýho v lese kousek od hradu. Vzal si život.“

„To mě mrzí, Anabale.“

Vyslechl si jejich řeči o lítosti a pak je nechal jít. On i nadále stál u okna a díval se do dálky. „Odpusť mi,“ zašeptal.


Mladá dívka, dcera sedláka právě nesla džbán s vodou. Naplnila ho u studánky kousek od jejich domu a teď se vracela. Pořád myslela jen na něho. Už od prvního okamžiku, kdy ho uviděla se jí líbil.

Jakmile došla k domu, málem džbán upustila. Stál tam kůň připravený na cestu. To ne! On odjíždí! Nemůže přeci odjet! Uviděla ho, jak vychází ven a uvědomila si pravdu. Skutečně. Byl oblečený na cestu. Když ji spatřil usmál se a vykročil k ní. Beze slov mu podala džbán s vodou a pozorovala ho při pití. Chtěla vykřiknout a začít ho prosit, ať nejezdí, ale přišlo jí to hloupé. Znala ho sotva pár dnů. I tak jí lámalo srdce vidět ho nasedat na koně a odjíždět. Byl už hodně daleko a ona stále viděla jeho husté, nezaměnitelné vlasy a barvy kiltu.

„Hodně štěstí, Marneete!“ řekla sama pro sebe a vrátila se dovnitř.


Děkuji za přečtení! Líbila se vám povídka? Pak budu rád, když ji okomentujete a budete sdílet se svými přáteli! Stačí kliknout na ikonu hned pod článkem.