pátek 21. února 2020

Nesplnitelná mise pro Šest vran

Několik let uplynulo od doby, kdy knížka, o které dnes budu psát, zaplnila spoustu knižních blogů. Já jsem o ní dlouho věděl, ale přečetl jsem si ji až teď. Mluvím o knize z pera úspěšné spisovatelky Leigh Bardugo Šest vran. Zkrátka si nemůžu odpustit přidat k těm kupám recenzí také tu svou, takže pokud vás to ještě zajímá (a doufám, že zajímá), zde je článek věnovaný Šesti vranám!


V podsvětí přístavu Ketterdam v části zvané Barrel vládnou gangy, kterým nejde o nic jiného než oškubat co nejvíce lidí. Kaz Brekker je v tomto oboru na vrcholu, coby dokonalý podvodník a zloděj. Peníze pro něho znamenají vše. 
Přesto zaváhá, když se objeví nová zakázka slibující obrovskou odměnu. Má se totiž vloupat do nejstřeženějšího místa na světě s názvem Ledový palác. Šance na úspěch jsou takřka nulové. Touha po odměně je však silnější. Jenže i Kaz Brekker nedokáže takový úkol zvládnout sám. Po jeho boku se postaví dalších pět nebezpečných psanců, jejichž vzájemná důvěra je velice tenká. Aby byla jejich mise úspěšná, musí se rychle naučit spolupracovat. Do Ledového paláce totiž nemíří jen oni.


(...) Jak člověk přežije v Barrelu? Když mu seberou úplně všechno, musí najít způsob, jak nic proměnit v něco. (...)


Hodnocení


První díl duologie od Leigh Bardugo Šest vran mě úplně poprvé neohromilo obsahem, nýbrž obálkou. Vnějšek téhle knížky je bez debat nádherný a mě si okamžitě získal. Dosud mě nepřestává fascinovat, je to ozdoba mé knihovny. Vizuálně je to tedy plný počet! Dobrá kniha by však neměla jen dobře vypadat. Jak je na tom obsah? 
Ten za obálkou rozhodně nepokulhává. Téma kniha by vás ihned nemuselo přesvědčit, jenže postavy už to dokážou. Šestice psanců je (jak už napovídá samotný název) obrovským tahounem příběhu, kterému díky nim odpustíte i drobné nedokonalosti. 
Když jsem knížku začínal číst, nemohl jsem se dlouho začíst. Pořád to nějak neodsýpalo, dokud jsem si konečně nezvykl na autorčin styl psaní. Potom už to byla skvělá jízda. Děj vás, byť jen na chvilku, nenechává vydechnout, což je pro mě velké plus, protože jsem se do četby nemusel nutit. Šest vran si mě tak získalo, že jsem jen četl a četl.

Události sledujete očima hlavních postav v jednotlivých kapitolách a získáváte jejich úhel pohledu. Moc se mi líbily přidané flashbacky. Ty jsou v průběhu knihy nakouskované a postupně se o vranách dozvídáte více. Z lidí, kteří mi zpočátku skoro nic neříkali, se nakonec vyklubali mí oblíbenci. Jak děj plyne, začnete se o ně strachovat a fandit jim. Nebudu tvrdit, že mi někteří jedinci nepřirostli k srdci.

Také oceňuji naprosto skvělé hlášky, kterých za celou knihu zazní nepočítaně. Aby také ne, když dáte do kupy takovouhle partičku! V některých knihách se autoři snaží vypotit něco vtipného a do daných situací se to ne vždy hodí, nebo se zcela neshodujete na stylu humoru. Tady mi to sedlo. Bylo to na místě a nenucené, takže když už nic, alespoň si vám trochu přizdvihnou koutky.


(...) Kaz sklonil hlavu na stranu a nepřítomně se zahleděl do prázdna.
"Přemýšlivý výraz," pošeptal Jesper Inej.
Přikývla. "Rozhodně." (...)


Leigh Bardugo děj této knihy zasadila do stejného světa, jako svou předchozí trilogii Griša. Jelikož jsem ji nečetl, byl pro mě tento svět úplně nový. Už je to docela dlouhá doba, kdy jsem naposledy objevoval nějaký nový svět. Nějakou dobu vám zabere, než se zorientujete ve všech názvech, jménech a máte přehled, co jak s čím souvisí. Jelikož jsem docela dlouho po fantasy knize nesáhl, Šest vran mi připomnělo, že mě tohle poznávání vážně baví. Nutilo mě to číst, abych se mohl dozvídat více a ani po dočtení tohoto světa nemám dost. Inspirace carským Ruskem je v knize hodně znatelná, nicméně jména jsou díky tomu více neotřelá a originální. 
Celé je to doslova napěchované akcí, která vždy přichází v ten správný okamžik. Je také výborně popsaná, díky čemuž stránky běží pod rukama. 
Co mi nějakou dobu dělalo problém, byl věk hlavních postav. Všem je kolem sedmnácti, osmnácti. Přesto jsem si je dlouho představoval mnohem starší. Z těchto představ jsem nakonec vybruslil, protože jsem sám sobě podal vysvětlení, že když člověk vyrůstá v podobném prostředí a na ulici, nezbývá mu než dospět o něco rychleji. To už musí přesvědčit každého, ne snad?

Ohledně zakončení knihy jsem zaregistroval pár výhrad. Uznávám, že konec se dal tak trochu očekávat, na kvalitě to ale neubírá. Vyvrcholení zápletky je skvělé a poslední řádky přímo nutí k přečtení druhého dílu.  Do toho jsem se už pustil, takže doufám, že brzy přidám recenzi i na Prohnilé město. Uvidíme, jestli splní má vysoká očekávání. 

Dávám Šesti vranám téměř plný počet, i když to bylo hodně těsné - 9/10. Bohužel jeden bod strhlo to delší začtení a delší adaptace na nové prostředí. Desítku si tedy (doufejme) schovám pro dvojku. 
Jestli jsem vás alespoň trochu nalákal, běžte do toho, protože to stojí za to!

Znáte Šest vran? Četli jste něco dalšího od Leigh Bardugo?

pátek 24. ledna 2020

Děti zůstaly Bez šance

Konečně tu pro vás mám první článek v tomto roce. Asi už jsem se smířil s tím, že je leden. Jak bych mohl lépe začít nový rok, než restem z loňského roku! Mám tu jednu přečtenou knihu, na kterou jsem ještě nenapsal recenzi, a tak se dnes podíváme na ni.
Na mém Instagramu jste si mohli všimnout mého nového přírůstku do knihovny v podobě knihy Smrtka od Neala Shustermana. Ještě před ní jsem se ale stihl vrhnout na jeho předchozí výtvor Bez šance. Téhle sérii už u nás nejspíš nebudou vycházet další díly, a to mě od ní také hodně odrazovalo. Nakonec jsem si nemohl pomoct a teď jsem za to rád. Bez šance rozhodně stojí za přečtení!


Příběh se odehrává v budoucnosti, v době kdy, má za sebou naše planeta občanskou válku. Novodobá společnost zavedla zákon, který dělá dětský život nedotknutelný po dobu třinácti let. Po dovršení tohoto věku se mohou rodiče rozhodnout, zda si dítě ponechat, nebo ho poslat na rozpojení. Díky tomuto zákonu končí problémové, nadbytečné či osiřelé děti v tzv. sklizňových táborech, kde jsou následně rozebrány a jejich orgány použity pro lidi, co je potřebují. Život dítěte však dle zákona nesmí být ukončen. Dětem se proto tvrdí, že technicky vzato žijí dál, pouze v jiné formě. 
Connor, Risa a Lev jsou rozpojenci na cestě do sklizňového tábora. Každý má být rozpojen z jiného důvodu. Jejich jediná možnost, jak přežít, je dočkat se svých osmnáctých narozenin. A ty jsou v tomto novém zvráceném světě znepokojivě daleko.


(...) Potřebují chránit před sebou samotnými. Potřebují... potřebují... potřebují rozpojit. Ano. To je nejlepší řešení. V současném stavu nejsou nikomu k ničemu dobří, a sobě ze všeho nejmíň. Nejspíš by jim to přineslo úlevu, protože momentálně jsou uvnitř celí rozlámaní. Lepší bude, když budou rozlámáni zvenčí. Jejich rozpolcený duch tak najde pokoj ve vědomí, že jejich živá tkáň je roztroušena po světě, kde zachraňuje životy, pomáhá jiným lidem být kompletní. (...)


Hodnocení 


Tahle knížka se zdánlivě tváří jako literatura pro děti. Ale neměli by raději nejprve rozhodnout rodiče, zda chtějí, aby si jejich děti tuhle knihu přečetly? Kdovíjaký drasťák to není, přesto by mohla mít na někoho silný dopad. 
Během celé četby nad vámi stále visí ona otázka: Jak by mohli rodiče nechat rozpojit svoje vlastní děti? Jakkoli se vám to ze začátku může zdát absurdní a nesmyslné, možná po dočtení příběhu Connora, Risy a Leva změníte názor. Do doby, kdy budeme rozhodovat o životě a smrti našich potomků, může zbývat méně času, než si myslíme. Neal Shusterman tuto myšlenku rozvadí v knize Bez šance velice poutavě, až všechny své čtenáře donutí doopravdy se nad ní zamyslet. Ukazuje nám, kam bychom mohli všichni jednou dospět a jak hrozivé by to mohlo být. Otázka života a smrti je tu doopravdy hodně znatelná a příběh proto obsahuje vícero emotivních pasáží. 
Námět tohoto díla je bezesporu jeho nejsilnější stránkou. Je neotřelý, zajímavý a naprosto pohlcující. Tím však klady nekončí, protože samotný děj tento námět fantasticky rozvíjí. Velmi se mi líbila jeho nepředvídatelnost a skvělá gradace veškerých událostí, přestože zpočátku jsem byl v tomto ohledu skeptický. Po pár prvních kapitolách jsem měl pocit, že Shusterman sklouzává do zajetých kolejí a děj mi přišel stejný jako v hromadě jiných knížek. O to příjemnější bylo zjištění, že tomu tak není. Už po konci první části jsem byl nadšený z toho, jak se do sebe jednotlivé příběhové linie zaplétají. 


(...) Connor ve škole znal jiné děti, které v posledních několika letech zmizely. Prostě jednoho dne nepřišly. Učitelé řekli, že jsou "pryč", nebo "přestaly školu navštěvovat". Ale byly to jen kódové výrazy. Všichni věděli, co znamenají. Spolužáci, kteří je znali, mluvili o tom, jak je to hrozné, a den nebo dva brblali, a pak už to byla stará věc. Rozpojenci neodcházeli ve velkém stylu  neodcházeli ani s brekem. Odcházeli s tichem plamene svíčky zamáčknutého mezi prsty. (...)


Při čtení vás čekají tři dějové linky. Každá patří jedné z hlavních postav  Connorovi, Rise a Levovi. Občas můžete narazit na náhodné postavy, podle toho, co se zrovna v příběhu odehrává. Toto doplnění o jiné nezávislé pozorovatele je dle mého názoru příjemným zpestřením. Problém je v tom, jak kapitoly přeskakují z postavy na postavu, které se nemusí vždy nacházet na stejném místě. Někdy mi proto dělalo problémy se začíst a více se napojit na myšlenkové pochody hlavních hrdinů. Vztahy mezi ústřední trojící byly uvěřitelné, ale rozhodně si nemyslím, že by nešly zlepšit. 
Hodně subjektivní záležitost jsou podle mě hluchá místa v knize. Někomu může připadat, že děj není obohacen zbytečnými vycpávkami, místy, kde se nic neděje. Na můj vkus se objevilo vcelku dost pasáží, které mi takový pocit navozovaly  zdály se mi zbytečné. Na tohle si pravděpodobně budete muset udělat vlastní názor. 

Abych si odpověděl na svou otázku: Asi by bylo nejlepší, kdyby si Bez šance přečetli děti i jejich rodiče. Po dočtení si můžou obě strany popovídat o svých dojmech a případně si některé věci vyříkat. Jedním ze způsobů, jak odvrátit takovouto děsivou budoucnost, může být komunikace. Nechceme přeci za pár let rozpojovat děti, kvůli tomu, že u nich doma došlo k nějakému nedorozumění...

Absence dalších dílů v češtině mě mrzí, ale určitě to není důvod k tomu se knize vyhýbat. Pokud jste ji ještě nečetli, moc vám ji doporučuju! A nejste-li stále ještě dostatečně nalákáni, pak vás možná přesvědčí moje nadprůměrně vysoké hodnocení  8/10.


Četli jste Bez šance? Jak na vás působí námět o rozpojování dětí? 

neděle 8. prosince 2019

Příběh Zlodějky knih

Spisovatel Markus Zusak se nejlépe zapsal do povědomí čtenářů díky své knize Zlodějka knih. Jde o silný příběh o tom, že hrozivé události druhé světové války dolehly na všechny, včetně obyvatel nacistického Německa. Přestože tato země konflikt vyvolala, neměli bychom zapomínat, že i tam žili obyčejní lidé jako kdekoli jinde.


Příběh malé Liesel Memingerové, která se ocitla v opatrovnictví nových rodičů v malém německém městě Molching poblíž Mnichova, je natolik mimořádný, že i samotná Smrt se nad ním musela pozastavit. Právě ona se stane vypravěčkou jejích osudů během dlouhé a ničivé války. 
Barvitě vám vylíčí Lieselin život, do kterého jí vstoupí mnoho nových lidí, událostí a také několik knih. Stanete se svědky dojemného příběhu ve velmi smutné a děsivé době, kdy se zdálo, že lidskost zmizela ze světa. 


(...) To, co někdo říká, a to, co se stalo, jsou obvykle dvě různé věci. (...)

Hodnocení


Zlodějce knih netrvalo zase tak dlouho, aby se stala bestsellerem. Lidé o ní básní a nemohou si ji vynachválit. Vyzdvihována je mimo jiné díky tomu, že se odlišuje od ostatní válečné literatury a podává další pohled na celou událost. Jsem rád, že jsem si ji konečně také přečetl, protože vychvalovaná je právem. 

Přesto bylo moje očekávání zprvu jiné. Celé jsem si to představoval v jiném světle. Také mi nejdříve trvalo se začíst, a tak mě první třetina poněkud brzdila. Někdy se mi zdálo, že se zkrátka neděje nic zajímavého. Vyprávění se zaměřuje na všední události v městečku na můj vkus až příliš podrobně. Přečíst tuhle první třetinu je však nezbytné, a tak to prosím nevzdávejte. 


Velice si vychvaluji Smrt, coby vypravěčku. Jednak jde o originální nápad, ale hlavně je skvěle vykreslená a některé z jejích postřehů jsem si musel číst víckrát. Třeba si i uvědomíte, že Smrt má kolikrát více citu než lidé. 


(...) Umírající kdovíproč vždycky kladou otázky, na které znají odpověď. Snad je to proto, že tak mohou umřít a nemýlit se. (...)


Čtenářsky zajímavé jsou i další postavy. Během plynutí děje si některé z nich oblíbíte, jiné budete nenávidět. Všechny před vámi vyvstanou jako by byly skutečné. Říkám vám, že je až neuvěřitelné, jak tento příběh působí reálně. V mnoha momentech na vás přímo dýchá lidskost. Třeba v pasážích, kde vystupuje Liesel a její otec. 
Zjistíte, že i v nešťastném období mohli být lidé alespoň trochu šťastní. Navíc vám Lieselina matka čas od času svým věčným nadáváním vykouzlí úsměv na rtech. Právě tím se může knížka lišit od jiných s tematikou války. 

Jazykové stránce nejde nic vytknout. Ba naopak. Celé je to vážně nádherně a poeticky napsané. Pokud vás na knize nezajímá jen obsah, ale také forma, pak je tohle pro vás to pravé ořechové. 

Jestli jste ale příznivci rychlých a akčních děl, pak přečtení Zlodějky knih ještě přeci jenom zvažte. Sice se děj odehrává za druhé světové války, avšak tady jde spíše o jiné věci než o samotný boj. Jde o pouty mezi lidmi. Celý svět viděl v tu dobu Němce jako hlavního nepřítele a původce všeho zla. To ale neznamená, že všichni byli se svým vůdcem ztotožněni, ačkoli navenek byli donuceni s ním ve všem souhlasit. Zasloužili si snad umírat o něco víc? 

Právě toto zamyšlení dělá knihu tak dobrou. Obsažené myšlenky a celá ta lidská stránka díla jsou nádherné. Pro mě byly absolutně nejlepší postavy v příběhu. Autor je dokázal mistrovsky a jedinečně vykreslit. 
Nezbývá mi než se k pochvalným ohlasům na knihu přidat. Je vážně krásná a vyvolala u mě spoustu emocí. 
8/10S lehkým srdcem vám ji mohu doporučit! 

Četli jste Zlodějku knih? Líbila se vám nebo se spíše řadíte mezi ty, které neohromila?

neděle 24. listopadu 2019

Kouzelný vliv Harryho Pottera

Je to už pár let od doby, kdy vyšel úplně první příběh o Harrym Potterovi. A pár let je to i od té doby, kdy byla tato skvělá série zakončena. Přesto dodnes najdete po celém světě stovky tisíc fanoušků, kteří na brýlatého chlapce s jizvou rozhodně nezapomněli. Tematika kouzelného světa od J. K. Rowlingové stále hýbe světem. Seženete s ní snad každou věc. Od nádobí počínaje u oblečení konče. Harry už se zkrátka stal notoricky známým a v podvědomí všech už pravděpodobně zůstane navždy. Ať už se nám líbí nebo nelíbí! V čem tkví jeho tajemství?


Moje generace s Harrym v podstatě vyrůstala. Není tedy divu, že je to převážně ona, kdo ho má v oblibě. Pokouším se vzpomenout na moje první setkání s ním. Možná si pamatujete, když jsem kdysi zmiňoval historku o jedné kazetě a Pánovi prstenů. (Mému seznámení s touto trilogií jsem už věnoval samostatný článek.) Stručnější verze: Díky (mně nepochopitelné) podobnosti Froda Pytlíka a Harryho Pottera se k nám dostala kazeta ne s Harrym, ale právě s Pánem prstenů. Můj objev kouzelnického světa byl proto o nějakou chvíli odložen.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé "viděl" Kámen mudrců. Správně jste si všimli uvozovek. Jelikož ho totiž dávali dost pozdě, nekontrolovatelně jsem odpadl. Já vím, určitě si říkáte, jak jsem proboha mohl usnout, ale berte prosím v potaz, že mi bylo hodně málo. 
Přeskočme trochu v čase. Nějakým způsobem (neptejte se mě jakým) už máme doma cédéčka s prvními dvěma filmy. A mánie začíná! 

To je však generace odrostlá spíše na filmech než na knihách. S těmi rostli ti, kteří už v té době uměli číst. Je tu někdo, kdo četl knihy, během jejich prvního vydávání? Já se totiž naučil číst až dva roky po vydání posledního dílu! :D
Právě na čtení knižní předlohy si pamatuju o něco lépe. První setkání s ní bylo v podobě audioknihy, namluvené Jiřím Lábusem. Na audioknihy zrovna nejsem, ale tuhle miluju a mohl bych ji poslouchat pořád dokola. Je úžasná! Znáte ji?

Čistě čtenářsky jsem se pustil trochu nechronologicky do Ohnivého poháru. Pravděpodobně jsem chtěl začít s mým nejoblíbenějším dílem. Líbí se mi, že se v něm potkáváme s novými kouzelnickými školami a taky to tam začne hodně vřít! Od čtyřky už to přestává být pohádka. 
Tímto způsobem jsem pokračoval až do posledního dílu a Tajemná komnata s Vězněm z Azkabanu mi zbyly na konec. 
Co se týče Prokletého dítěte, asi si ho nechám ujít. Lidé v mém okolí a hromada recenzí mě od něho velmi odrazují. Nechci si kazit dojem.


Jak je ale patrné, Harry má fanoušky i v mnoha dalších věkových kategoriích. Jako u všeho se však najdou i ti, kteří tomuto fenoménu nepropadli. Sám jich znám celkem hodně a možná k nim patříte i vy. Neodsuzuju to, jen mi přirozeně vždy vrtalo hlavou, co se komu na Harrym nelíbí. Vždyť má úplně všechno!

Po několikáté si tuhle otázku kladu a docházím k závěru, že ta stejná věc, co mě uchvacuje, může zároveň i někoho odrazovat. 
Proč se mi vlastně příběh o chlapci, který zůstal naživu, a kouzelnickém světě tolik líbí? Asi protože mi ukazuje svět, v němž nic není nemožné. Můžu díky němu více snít. Přemýšlím o věcech, na které bych třeba nikdy ani nepomyslel. To bude ten hlavní důvod. 
Jenže všichni takoví nejsou. Někdo v těchto snech vidí jen nesmysly a Harryho svět mu nic neříká. Někdo chce žít jen v realitě. 
Pro mě je však Harry Potter způsob, jak z ní na chvíli vyklouznout. A to je na něm to skvělé!

Tohle je taky nejspíš i příčina té nekončící popularity. Přestože je celá série u konce, pořád je všude kolem nás. Nezapomnělo se na ni. Lidé si plní knihovny stále novými a novými vydáními (asi bych to sem neměl psát, ale já mám jen tři díly...:) a kupují další a další suvenýry. (Sám jsem nejvíc pyšný na svou dlouhou nebelvírskou šálu, co jsem dostal loni k Vánocům.) Harry Potter už je dnes prostě legendární!

Někdy si představuji, až budeme nastupujícím generacím vyčítat ty jejich novoty a vzpomínat na starého dobrého Harryho. Jó, to bude něco! 

Jak jste na tom s Harrym vy? Co se vám na něm líbí nejvíc a jaký je váš oblíbený díl?

pátek 15. listopadu 2019

Střet Vikingů v knize Klan

Pokud se vám líbí severská kultura a máte rádi prostředí Vikingů, pak je pro vás jako dělaná kniha Klan od americké spisovatelky Adrienne Youngové. Příběh mladé Eelyn by se, ale mohl líbit i dalším, co mají rádi dobrodružství! Navíc je Klan pro tyhle hnusné a propršené podzimní večery naprosto ideální!


Osobně si myslím, že anotace ke knize až příliš prozrazuje děj. Celou první třetinu knihy v podstatě víte, co bude následovat. Proto zkusím děj nastínit trochu stručněji. 


Eelyn z klanu Aska je sedmnáct let. Své poslání však už dávno zná. Musí bojovat proti odvěkému nepříteli klanu Riki. Pro Eelyn je každý boj velká čest a je připravená v něm položit svůj život. 
Jenže vše se otočí naruby, když na bitevním poli spatří svého bratra, kterého dříve viděla zemřít. Teď bojuje na straně nepřítele, a proto se za ním Eelyn chce dostat a promluvit si s ním. Při tomto pokusu ji ale zajmou nepřátelé a jako otroka ji odvezou do své vesnice. 
Mladá Aska musí dělat všechno proto, aby přežila. Navíc přichází zima a šance na útěk se pomalu vytrácejí. Jedinou nadějí je tak její bratr, který nyní patří mezi Rikie. Otázkou je, zda k sobě opět dokážou najít cestu.


(...) Už to nebyl chlapec, kterého jsem si pamatovala, ale dospělý muž. I když starší, stále to byl můj bratr.
"Ty žiješ!" vydechla jsem. 
"Iri!" Hlas Rikie zněl varovně.
"Uteč," řekl Iri a odvrátil se ode mě. "Zapomeň, že jsi mě viděla."
Nerozuměla jsem proč mě odháněl. Tušila jsem ale, že to nevěstí nic dobrého. Opřela jsem se o strom a zavřela na moment oči, abych přemohla bolest a neztratila vědomí. To, že žil, znamenalo něco horšího než smrt. (...)

Hodnocení


Po téhle knížce jsem pokukoval už od jejího vydání někdy na začátku letošního roku. Nakonec jsem se k ní ale dostal až na podzim. Nejsem si teď úplně jistý, jestli to bylo dobře nebo ne. Pokud u mě po dočtení převládal jeden pocit, pak je to stoprocentně rozpolcenost. 

Autorka Adrienne Youngové ve své knize dokázala opravdu hezky vylíčit prostředí a život Vikingů. Dozvíte se něco o jejich tradicích a zvyklostech. V tomto směru mě kniha rozhodně obohatila, ale na druhou stranu si nemyslím, že někomu, kdo se o severskou kulturu zajímá, by přinesla něco nového. 
V souvislosti s povedeným popisem prostředí bych určitě vyzdvihl i popis bojových scén. Těch vás v Klanu čeká hned několik a za mě patří k nejlepším částem. 


(...) V duchu jsem spočítala, kolik kroků zbývá, než se střetneme, až prostor mezi námi vyplnil zvuk těžkého nárazu. Meč jsem držela za sebou, přikrčila se k zemi a ostrým výpadem zamířila na jeho břicho.
Včas ale stihl zvednout štít, vrhl se doleva a zasáhl mě jeho hranou. Plíce za bolavými žebry zasípaly, před očima mi naskočily černé skvrny a vyražený dech se odmítal vrátit. Zavrávorala jsem, ale rychle našla ztracenou rovnováhu a se sekerou v ruce se znovu vrhla do boje. Prudkou bolest v boku jsem nevnímala. Můj výpad odrazil těsně nad hlavou, ale přesně to jsem potřebovala.
Nechránil si tak bok.
Tam přesně byla zbroj slabší. Vrazila jsem do něj meč. Trhnul hlavou dozadu a zařval. (...)


Samotný příběh má na jedné straně jedno velké plus, avšak na druhé straně i jedno velké mínus. Děj je po celou dobu svižný, není nijak zdržován dlouhými popisy a celkově se hodně dobře čte. Problém je dle mého finální rozuzlení. To se totiž odehraje opravdu téměř na konci knihy a není mu věnován dostatečný prostor. Možná chci příliš, ale konec zkrátka nesplnil má očekávání. 

Na vážkách jsem především u postav. Pořád se nedokážu rozhodnout, zda byly uvěřitelné nebo ne. V některých pasážích jsem s nimi prožíval vše. Jenže pak se to vždy nějak obrátilo a já se do nich nedokázal vcítit. Nemluvě o tom, že hlavní postava mi byla čas od času neuvěřitelně protivná. 
Když se podívám z trochu jiného pohledu, musím autorce přiznat, že v relativně krátké knize se jí povedlo provést značný vývoj postav. Čtenář na konci cítí, že se hlavní postavy někam posunuli a ušli od začátku nějakou cestu. A to je klíčové. 
Ve zkrácené formě bych proto postavy okomentoval jako dobré, ale s potenciálem na zlepšení. 

Nesmím zapomenout zmínit, že knížka má (jak už jste si jistě všimli) skvělou obálku. 

Klan by určitě neměl zůstat opomenut, protože se výsledku jedná o povedené dílo. Bohužel má z mého pohledu několik nedostatků. Jste-li ochotni výše zmíněná negativa přehlédnout nebo si chcete na knížku udělat vlastní názor, směle se do ní pusťte! Jde o nenáročnou četbu, která vás alespoň na pár sychravých večerů zabaví. 
Vidím to na mírný nadprůměr - 6/10.

Dejte mi vědět, jestli už jste Klan četli nebo se do něj pustíte. Taky budu moc rád, když mi povíte, co právě čtete! 


Kam dál?

- Recenze na druhý díl Zloby.

čtvrtek 31. října 2019

Zloba podruhé: Královna všeho zlého

V roce 2014 se v kinech ukázala Angelina Jolie, coby zlá královna z pohádky O Šípkové Růžence. Až na to, že příběh byl poněkud jiný. Co když Zloba nebyla vždy jen zlá?
Disney nám naservírovalo známou pohádku v novém plášti, který nám ukázal, že svět není jen černobílý.
A teď, pět let po úspěchu tohoto filmu, se do kin dostává pokračování. Jak si stojí oproti jedničce a stojí za to ho vidět?


Od událostí z prvního dílu Zloby uběhlo pět let. Zloba i Růženka žijí v poklidu na Blatech. Jenže spory a nenávist mezi lidmi a kouzelným bytostmi z Blat stále nezmizely. 
Princ Filip požádá Růženku o ruku, a tak se doufá v konečné usmíření obou stran. Svatba se však příliš nezamlouvá Zlobě, která je vůči lidem i nadále nedůvěřivá. Souhrou několika okolností se Růženka a Zloba ocitají na opačných stranách a naděje na mír pomalu začínají mizet.


Od doby, kdy vyšel první trailer na pokračování Zloby, jsem vůči němu byl hodně skeptický. Druhé díly od úspěšných filmů obvykle nebývají moc dobré. Většinou už nemají nic moc co říct a vlastně jen ždímou z lepšího předchůdce. Upřímně jsem si tedy nemyslel, že tady to bude jiné. Světě div se, docela jsem se mýlil!

Ačkoliv byl druhý díl s největší pravděpodobností natočen opravdu jen kvůli výhledu na další úspěch, příběh nebyl odbytý. Naopak jsem s ním spokojený, protože si s ním tvůrci pohráli, a dokonce ještě dokáží překvapit. Možná to začíná trochu ospale, ale zbytek filmu to dohání. Máte-li proto obavy ze špatného děje nebo hloupé zápletky, nemusíte je mít. 

Do již známého hereckého osazenstva nám přibývají panovníci království Ulstead – Robert Lindsay a Michelle Pfeiffer. Tedy rodiče prince Filipa. Poprvé jsem z toho byl zmatený, protože v prvním díle vládl zemi lidí král Stephan. Vězte tedy, že Ulstead je jiné lidské království, které rovněž sousedí s Blaty. Zemi krále Stephana jsme opustili. 
V hlavních rolích opět uvidíte Elle Fanning jako Růženku, a především hvězdu celého filmu Angelinu Jolie coby Zlobu. Té nemůžete upřít, že je to hvězda a především to, že jí tato role neuvěřitelně sedne. Bez ní by to nemělo cenu. 

Celý snímek se ve velké míře opírá o efekty. A jinak by to ani nešlo. Svět plný kouzelných bytostí je prostě potřebuje a pokud je máte rádi, ve druhé Zlobě si jich užijete dostatek. 
Vizuální stránka vypadá velmi dobře a je povedeně doplňována hudbou, díky které bude váš zážitek se vším všudy. 
Na druhou stranu to v některých scénách je možná až moc přeplácané. Tvůrci vědí, jaký je jejich úkol, a to za každou cenu upoutat pozornost diváka. Příběhu, který jsem výše chválil, bych proto vytkl překombinovanost u linky, kde vystupoval národ Zloby. V jednoduchosti je někdy krása. 

Film Zloba: Královna všeho zlého je za mě důstojným pokračováním. Rozhodně si nepodmaní všechny, avšak jestliže jste fanoušky jedničky, dvojka vás nezklame, ba i potěší. Ve výsledku je to skvělý dobrodružný příběh napěchovaný akcí. 

Hodnocení  klady a zápory

+ poutavý děj, který dokáže překvapit
+ herecké obsazení, skvělá Angelina Jolie
+ efekty a hudba
- v některých pasážích překombinované

CELKOVÉ HODNOCENÍ - 8/10


Už jste byli v kině na nové Zlobě? Jak se líbila vám?

neděle 20. října 2019

Skotské listy #3 - Aberdeen

V severovýchodním Skotsku leží jeho třetí nejlidnatější město. Osídleno bylo už před 8 000 lety díky ústí řek Dee a Don. Na významu ale nabylo až v 70. letech 20. století, kdy byla v Severním moři objevena ropa.
To je stručná charakteristika přístavního města Aberdeen, kde jsme strávili zbytek našeho pobytu ve Skotsku.

Jaké byly naše první zážitky? Byla tma jako v pytli, v ulicích nikde nikdo a k tomu strašná zima, kterou ještě podpořila naše rozespalost z vyhřátého vlaku. Zkráceně u nás převládal pocit, že jsme dorazili za polární kruh. Mám ale dobrou zprávu. Přežili jsme!


Aberdeenu se někdy přezdívá granitové město, popřípadě trochu poetičtěji stříbrné město. Důvod není zase tolik těžké uhádnout. Každý návštěvník tohoto přístavního města ony názvy pochopí, jen co si projde alespoň jednu tamní uličku. Téměř všechny budovy jsou totiž postaveny z šedého kamene jménem granit (žula). 

Zatímco v létě se budovy Aberdeenu třpytí na slunci, začátkem podzimu, kdy se začíná velmi brzy stmívat, naopak vyvolávají ponurou atmosféru. Díky tomu si město vysloužilo přívlastek nejsmutnější město Británie. Lidé podle všeho dostanou jakousi sezonní depresi a naprosto se uzavřou do sebe.  Na druhou stranu je toto obyvatelstvo dle mnoha statistik jedno z nejbohatších v celém Spojeném království.
My jsme Aberdeen navštívil na jaře, takže starosti z podzimní deprese se nám vyhnuly. Díky dlouhým dnům jsme ale častokrát neodhadli, kdy by bylo dobré odebrat se do postele. Čilé hovory do půl jedné tedy nebyly výjimkou.

Tak to máme nejbohatší a nejdepresivnější obyvatelstvo. Co byste na jejich místě dělali, aby vás smutek přešel? Ti z vás, kteří odpověděli nakupování, se strefili do černého. Proč si neudělat radost trochou nových věcí?

Union Street je hlavní aberdeenská nákupní ulice. Zde a v jejím okolí nakoupíte prakticky vše, co potřebujete, od jídla po oblečení. Radost z nákupů jsme samozřejmě nemohli přenechat pouze místním. 

Náměstí Castlegate a pohled na Union Street
Domů se každý večer vracíme ověšeni nákupními taškami, ve kterých samozřejmě dominuje jídlo. Nákup potravin v Británii je tak nějak zajímavější než u nás. Z obchodů neseme různá jídla, která následně doma nadšeně ochutnáváme.
Na našem jídelníčku ovšem nechybí ani tradiční snídaně. A ta je (jak možná už víte z článku Mých 5 nejoblíbenějších nezdravých jídel) mnou milovaná!

Důkaz, že bůh existuje.
Nejde být ve Skotsku a neokusit jejich pravděpodobně nejslavnější jídlo. Někteří už možná tušíte, že na mysli mám Haggis. Dobře si vzpomínám, když jsem tento pokrm poprvé uviděl na obrázku ve škole. Vypadalo to děsivě a tenkrát bych se nebál to nazvat nechutné. Zkrátka by mě nikdy nenapadlo, že to budu jíst.
Haggis je namletina ovčích vnitřností, jimž dominují játra, plíce a srdce. K tomu všemu se ještě přidá trocha ovesných vloček a koření. Jestliže natrefíte opravdu na tradiční verzi tohoto jídla, bude všechno ještě zabalené do zvířecího žaludku, uvařeno a naservírováno se šťouchanými bramborami a s tuřínem. Naše verze měla vše jmenované až na žaludek.

Zděšení z obrázku, který jsem si ze školy pamatoval, opadlo, jen co jsem poprvé ucítil tu úžasnou vůni. Záhy poté jsem i poprvé ochutnal. Snad nikdy jsem se v žádném jídle tolik nemýlil. Skotové zkrátka vědí, co je dobré. Haggis, neeps and tatties musí každý návštěvník Skotska vyzkoušet! Jen když píšu tyhle řádky, mám na to neskutečnou chuť!

Haggis, neeps and tatties - Haggis, tuřín a brambory
S tradičním jídlem je spjato i tradiční pití. Skotská whisky je známá po celém světě. Na opěvování její chutí však nejspíš nejsem ta správná osoba. Byť jsem se přemáhal, moc jsem jí do sebe nedostal. Jediné štěstí bylo, že v okolí se nenacházel žádný Skot, aby viděl můj výraz po ochutnání. 

V porovnání s Edinburghem je Aberdeen mnohem ospalejší město. Krásné architektonické kousky tu ale jsou také. Kousek od náměstí Castlegate je působivá budova Marischal College, před kterou není nikdo jiný než sám Robert Bruce. Spolu s Williamem Wallacem tvoří nejvýznamnější dvojici osobností skotské historie. 

Marischal College 
Ze sbírky krásných stříbrných budov nelze opomenout aberdeenskou knihovnu. Před vstupem do ní se ještě můžete zastavit u sochy ochránce všech Skotů. (Ano, právě u Williama Wallace).
Šedé budovy mnozí hodnotí jako smutné a depresivní, ale mě se líbily. Rozhodně to má své kouzlo. Připadáte si jako kdyby kolem vás ožilo Minas Tirith z Pána prstenů. Aberdeen je díky tomu více jedinečný!

Aberdeenská knihovna
Při návštěva tohoto města nemusí zůstat jen u architektury. Chybí-li vám barvy, pak můžete navštívit rozsáhlé skleníky v Zimních zahradách u Duthie parku. Mimo tradičních květin tu mají i velký skleník plný kaktusů. Z chladného severu se na malou chvíli dostanete do horkých krajin.

Tropy severu
Parky ve Velké Británii si jsou všechny podobné a všechny jsou stejně skvělé. Místo, kde si můžete v klidu sednout nebo lehnout, jíst, číst si nebo jen přečkat dlouhou chvíli. Při takovém čekání jsme v jednom z aberdeenských parků hráli dámu doslova ve velkém.
Nepřipadá vám, že v našich městech taková místa chybí?


Ve městě s velkým a důležitým přístavem nesmí chybět námořní muzeum. Dozvíte se například o práci a životě na ropné plošině v Severním moři. (A taky ji uvidíte.) Těžba ropy je pro celý Aberdeen zásadní. Svou část expozice tu má i objevování hlubin moří. My jsme se dlouho zastavili u domečku, kterému je třeba vyrobit elektřinu, nebo u řízení malé ponorky.
Maritime museum je zcela jistě důležitá zastávka pro návštěvníky Aberdeenu a jelikož se do samotného přístavu nedostanete, je to dobrá alternativa.

Jestliže by vám i tak bylo líto, že přístav je pro veřejnost uzavřený, možná vám zvedne náladu procházka k moři. U něj jsme strávili jedno z našich posledních odpolední.
Nedělejte si iluze, Aberdeen leží u Severního moře a na teplotě vody to nějaké stopy zanechalo. Navíc na pláži fouká dost silný, a hlavně ledový vítr.


Na nás se zima nejvíc ukázala v momentě, kdy jsme se rozhodli sníst, co jsme si předtím koupili. Asi bych měl říct, že ono jídlo bylo zakoupeno v čínském obchodě Manchurian. A taky bych měl asi říct, že to byly malé kelímky s želatinou. Takže aby vaše představa byl autentická, vybavte si tři osoby sedící na vyplavené kládě na pláži, co se do sebe roztřesenýma rukama snaží dostat klepavou hmotu. Výsledkem je želé valící se všude okolo, a navíc divná chuť v puse, protože nebylo zrovna dobré. (Nebylo zrovna dobré = blé!)
Zima nás nakonec donutí otočit směr a pomalu se vracet zpátky. I tak je tu ale krásně a výhoda je, že pláž není přeplněná. Zážitek od moře se vším všudy! 

Na pláž jsme se dostali kolem ústí řeky Don. Cestu zpátky nám však překazil příliv. Malý průchod, co je na fotce, se zaplavil a projít už nešlo.

Původně průchozí "vstup" na pláž
Naštěstí existují i jiné cesty, a tak po kratším šplhu máme skvělý výhled. Dokonce i počasí nám přeje! Kdo nám však nepřeje je čas. Autobus bohužel nečeká. 


Tím se pomalu dostávám ke konci. Z Aberdeenu jsme později odjeli zpátky do Edinburghu a odtamtud na nás čekal jen let domů.

Konec Skotských listů to ale ještě není! Z Aberdeenu jsme totiž vyrazili do městečka Stonehaven a na hrad Dunnottar. Tato místa si rozhodně zaslouží samostatný díl. Věřte mi, o to nechcete přijít!

POKRAČUJEME PŘÍŠTĚ...

Děkuji za přečtení! Moc mě potěšíte, když mi tu necháte komentář a vrátíte se na příští díl. Mohu vám slíbit opravdu nádherné výhledy! 
Podívat se můžete i na mé další cestopisy a také na další články!

sobota 5. října 2019

Odoláte Volání kukačky?

Podzim s sebou přinesl i zbrusu nový případ oblíbeného detektiva Cormorana Strika s názvem Smrtící bílá. Patříte mezi věrné čtenáře této detektivní série nebo jste se do ní ještě nepustili? Možná váháte jako jsem váhal i já. A na to je nejlepší knihu dohodit někomu jinému a počkat, jak na ni zareaguje. Proto mám taky Volání kukačky přečtené. Stojí za to číst detektivky Roberta Galbraitha, nebo je lepší nechat je jejich opěvujícím fanouškům?

Image result for volání kukačky

Světově proslulá modelka Lula Landryová byla nalezena mrtvá pod svým balkonem v londýnské luxusní čtvrti Mayfair. Policejní vyšetřovatelé po krátkém šetření případ uzavřeli jako sebevraždu. Lulin bratr je však bytostně přesvědčen, že jeho sestru někdo zavraždil. 
Soukromý detektiv a také válečný veterán z Afghánistánu Cormoran Strike od něho dostane za úkol zjistit, jak to skutečně bylo. Na pomoc má novou sekretářku Robin Ellacottovou. Společně musí proniknout do zákulisí života zesnulé modelky a dobrat se pravdy. 


(...) "Omlouvám se, že jsem vás pořád oslovoval jako Sandru; tak se jmenovala ta poslední. Jak se ve skutečnosti jmenujete?" 

"Robin."

"Robin," opakoval po ní. "To si budu dobře pamatovat." 

Napadlo ho, že by mohl z legrace udělat narážku na Batmana a jeho spolehlivého parťáka, ale ubohý vtípek mu odumřel na jazyku v okamžiku, kdy si všiml, že celá zrudla. (...)


Hodnocení


V dnešní době jsme všichni zvyklí na detektivky, kde se v jednom kuse vraždí a všude stříká krev. Pokud jste už těmito typy detektivek unavení, pak je Volání kukačky přímo pro vás. Tato poměrně rozsáhlá kniha je důkazem, že řešení případu může být tajemné a poutavé, i když není na každé druhé stránce násilná vražda. 
Robert Galbraith alias J. K. Rowlingová se naopak drží šablon klasických detektivek, kde má vyšetřovatel záludné otázky a snaží se tak vše rozlousknout. To ale automaticky nemusí znamenat nudu. Vedle talentu na vymýšlení kouzelných světů má totiž Rowlingová i talent psát "povídací" detektivky. Dialogy jsou bez debat největší předností celé knihy. Občas to tedy je trochu zdlouhavé, ale jakmile dojde na některý z výslechů Cormorana Strika, ani se nadějete a je tu konec kapitoly. Tím je také skvěle budováno celkové napětí. Pokaždé, když začíná být rozhovor zajímavý a vypadá to, že se konečně dozvíme něco víc, skončí. 


(...) Toto byl jeho svět, ve kterém byl šťastný. Navzdory všem nesnázím a veškerému strádání vojenského života, navzdory tomu, že se z armády vrátil bez půlky jedné nohy, nelitoval jediného dne, který ve službě strávil. Ale přesto k těm lidem svým způsobem nepatřil, ani když mezi nimi žil. Napřed byl oficír a pak kancelářská krysa, obyčejní vojáci se ho obávali a zároveň ho nesnášeli. (...)


K postavám nemám vůbec žádné připomínky. Všechny byly skvěle uvěřitelné, skutečné. A hlavní duo Robin a Cormoran tomu vévodí. Slibuji, že pokud se do knížky pustíte, oba si je brzy oblíbíte. Postupné prohlubování jejich vtahu příjemně doplňuje řešení případu. 

Čímž se dostávám k samotné zápletce. Všichni asi víme, že bez dobré zápletky příběh za moc nestojí. Zvlášť ještě u detektivky. Nejspíš není příliš překvapující, že Volání kukačky má více než dobrou zápletku. Proč by taky jinak bylo tolik úspěšné? Takže se nemusíte bát nudného nebo dokonce předvídatelného rozluštění. Za těch několik set stran to stojí.
Mám-li mít výhrady, pak k na můj vkus pomalé gradaci děje. Do posledního třetiny je stavěno na získávání informací a žádný velký skok necítíte. Tedy aspoň já. Pěkně mě rozčilovalo, jak už si Strike skládal obrázek a já pořád nic. Asi jsem holt pomalejší. To je docela výzva pro vás, zkušené detektivkáře, no ne? 

Jsem však ochoten to přehlédnout, vzhledem k již zmíněným kladům knihy a také díky skvěle vykreslené atmosféře Londýna! 

Abych tedy vše shrnul a zodpověděl onu úvodní otázku: Ano, detektivky R. Galbraitha (tedy J. K. Rowlingové) stojí za to číst, pokud máte rádi ty klasické povídací a ke spokojenosti vám stačí minimum vražd. 
Hodnotím kladně, protože jsem si četbu příjemně užil - 7/10. 

Doufejme, že se mi brzy dostane do rukou pokračování. No a časem se snad k novince Smrtící bílá prokoušu (myšleno pročtu). 

Četli jste Volání kukačky? Máte přečtené všechny detektivky s Cormoranem Strikem? Nebo se teprve chystáte? 

  • Přečtěte si mé další knižní recenze ZDE
  • Nejen o letácích si můžete přečíst v článku Letákový král.

pátek 27. září 2019

Letákový král

Zkuste si představit následující situaci. Po týdnu jste se vrátili domů z dovolené. (Já vím, strašná to představa, ale snad to bude lepší.) Jdete kolem schránky, vytahujete svůj svazek klíčů a jeden z nich zasunujete do zámku. Jakmile schránku otevřete, ihned na vás vypadne stoh letáků. A teď přichází ona otázka. Naštve vás to, nebo rychle běžíte domů plni nadšení, že si přečtete, jaké akce si pro vás obchody připravily?


Téměř každá větší či menší firma začala ve velkém vyrábět vlastní papírové reklamní materiály. Díky tomu je potřeba stále více lidí, kteří je budou každému doručovat domů. A tak dnes můžete u svých schránek potkat především lidi v důchodu nebo naopak studenty. Pro ty je to snadný způsob, jak se dostat k výdělku. Ale o procházce růžovou zahradou bych zrovna nemluvil. A to držím v ruce poměrně dobrou kartu. Letáky, které nosím já, se nemusí před roznosem třídit. Tím jsem si na krátké období také prošel a ne, děkuji, znovu už je rovnat do kupiček nebudu. Co k tomu říct? Typ letáků, co roznáším je prostě mezi ostatními učiněný letákový král. 

Jestli jste na mou úvodní otázku odpověděli ne, pak musíte zákonitě patřit k menšině. Proč by jinak velké obchodní řetězce dávali peníze do tisku a distribuce tisíců letáků? Přesto jsem se jako někdo, kdo letáky roznáší, snad milionkrát setkal s lidmi, kteří je zásadně odmítají.

Lidé se tedy musí jakýmsi podivným způsobem dělit na dvě skupiny. Nazval jsem je letákomilní a letákoodmítaví. Problém je v tom, že na první pohled nikdy nepoznáte, do které skupiny se daný jedinec řadí. A z toho pramení další komplikace. 

Jak tedy na to? Existují dvě ideální možnosti. Buď se při doručování s nikým nepotkáte, nebo má dotyčný na schránce nálepku Nevhazovat reklamní materiály (v překladu: Vodprejskni!). Jelikož je první možnost celkem nepravděpodobná a s druhým případem se nesetkáte všude (pokud si nechcete ty nálepky nakoupit ve velkém a postupně je všude lepit), přichází čas na analýzu adresáta. 

Na malou chvíli si teď vsugerujte, že jste letákonoš. Nacházíte se u schránek, u nohou vám stojí vozík plný letáků. Na scénu přichází adresát. 

Situace č. 1: Pokud se jedná o letákomilného, odpoví vám na pozdrav. S trochou štěstí se bude i usmívat. Budete-li ho sledovat bedlivě, můžete si všimnout, že se mu malinko třesou ruce. To je od toho, jak moc se těší, až bude listovat tím, co mu nesete. Jedná-li se o extrémní případ, požádá vás o letáky navíc. 
Co dělat?: V klidu mu můžete vše předat, rozloučit se a odejít. Dejte si však pozor! Letákomilní mají i své mouchy. Může se totiž stát, že se s nimi osobně nesetkáte a zapomenete jim jejich výtisk dát. V takovém případě by si na vás mohli i stěžovat! 

Situace č. 2: Smůla vás nemilosrdně dostihla, stojí-li naproti vám člověk letákoodmítavý. Ten vám také odpoví na pozdrav, ale nejspíš jiným způsobem, než očekáváte. Mračí se, pleť mu pomalu začíná rudnout. Budete-li ho sledovat bedlivě, můžete si všimnout, že se mu malinko třesou ruce. To je od toho, jak chce popadnout nejbližší tupý nástroj a zbavit se vás jednou provždy. Nemějte mu to za zlé, vždyť to jste vy, kdo mu týden co týden plníte schránku těmi hloupými neužitečnostmi.
Co dělat?: Moc bych to neriskoval a zdekoval se. Jednu výhodu to má. Letákoodmítaví si na nedostatek reklamních tiskovin jen tak stěžovat nebudou. 

Naštěstí nebyla příroda tolik krutá a stvořila i třetí případ, který jsem vám prve zatajil. Jako všude jinde se i v souvislosti s roznášením letáků najde někdo, komu je to úplně jedno. Ten dělá, že neexistujete, hledí si svého a užívá si své blažené nevědomosti. Jakého lepšího adresáta si přát? 

Ať už patříme do jakékoli skupiny, nedá se nám lidem odepřít, že slevy a akce jsou naší vášní! Ušetřit přece chceme všichni a je jedno, jestli je to na jídle v marketu nebo na elektronice z internetu. Někoho z nás může napadnout otázka proč si teda lidé v dnešní době techniky neotevřou internet a nepročtou si leták tam? Tím pádem by se jich nemuselo tolik tisknout a posléze vyhazovat. Kolik z nás letáky ze schránky doopravdy čte? 

Nejspíš to budou lidé, kteří se ještě s moderní technikou moc nesžili a preferují tištěnou verzi. To dokážu pochopit. Koneckonců nebýt letáků, tak jsem bez svého skromného přivýdělku. I tak mi to ale nedá. Opravdu jsou letáky pro každou domácnost nezbytné? 
Jejich roznos se během několika posledních let dost rozmohl. Schránky jsou stále více a více napěchované, papíru přibývá. Letákomilní se radují, letákoodmítaví rudnou vzteky, ochránci lesů se hroutí a letákonoši jako já nad tím dumají. 

A jak jste na tom vy? 

pátek 13. září 2019

Tak trochu opožděně zkouknuté filmy

Po delší době vás zdravím a doufám, že si užíváte pátek stejně jako já. Koneckonců není nad to světu ukázat, že ne každý pátek třináctého musí být nešťastný. A jestli se vám dnes přeci jen moc nedařilo, existuje skvělý zlepšovač nálady jménem film. Já jsem jich nedávno několik zpožděně dokoukával a dnes bych vám je chtěl představit. Možná jste stejně jako zbytek světa se sledováním filmů rychlejší než já a všechny jste je už viděli. Ale pokud ne, tak dnes máte šanci zachytit pár dobrých tipů. Na co ještě čekáme? 

(Pokud jste některý z filmů neviděli, nemusíte se bát vyzrazení děje. Tento článek jsem napsal tak, aby neobsahoval spoilery.)


#4 Osm hrozných


Vysoce hodnocený osmý film režiséra Quentina Tarantina u mě skončil jako poslední. Měl jsem velké očekávání a opravdu jsem si myslel, že se mi bude líbit. Na konci tohoto skoro tříhodinového filmu jsem však byl dost zklamaný. 

Snímek vypráví příběh o osmi lidech, které pár let po občanské válce zastihla vánice. Společně musí sněhovou bouři přečkat v malém hostinci. John Ruth, známý jako kat, vezl na popravu Daisy Domergue, na kterou je vypsaná vysoká odměna. Teď musí zůstat a několik dní čekat pod jednou střechou s tlupou cizinců. A ti rozhodně nevypadají přátelsky. 

Tarantinovy filmy jsem ani zdaleka neviděl všechny, ale řekl bych, že má charakteristický rukopis, který mi zjevně úplně nesedí. Až do poslední půl hodiny jsem se dost nudil a pořád koukal na čas. V první polovině se takřka nic nestane, scény jsou na můj vkus hodně natahované a zaměřené na dialogy.
Na druhou stranu to oplývá spoustou skvělých herců (Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Jennifer Jason Leigh, ...) a jejich výkony. Nepopírám, že je film Osm hrozných profesionálně natočený, ale u mě zkrátka příliš nebodoval. Věrní fanoušci Tarantina se teď mohou spojit a virtuálně mě ukamenovat. 

#3 Zataženo občas trakaře


Jako další tu mám animovanou pohádku od studia Sony Pictures už z roku 2009. Dlouho, dlouho jsem o ní jen věděl, pak se najednou v kině objevil druhý díl a já stále nic. Takže si konečně, po deseti letech, můžu tento film odškrtnout! 

Hlavním hrdinou je mladý vědec a vynálezce Flint Lockwood. Smůla se mu lepí na paty po celý život, a když to vypadá s jeho kariérou velmi špatně, zničehonic se mu podaří vynalézt převratnou věc. Takovou, která může celé lidstvo dostat na vrchol blaha. Jenže nic by se nemělo přehánět! 

Toto je přesně takový typ filmu, kdy nemusíte příliš přemýšlet a občas si můžete někam poodejít. Ve zkratce poblázněná a odpočinková pohádka. Na druhý díl se moc nehrnu, ale až bude volná chvíle, proč ne. 

#2 Aladdin


Od pohádky k pohádce. 
Aladdina asi všichni známe jako kreslenou postavu od Disneyho a toto studio se v letošním roce vytasilo s hranou verzí o jeho příběhu, v němž hlavní úlohu sehrává kouzelná lampa. 

Studio Disney teď hodně přetáčí své pohádky do hrané verze. Naposledy jsem, tuším, viděl Krásku a zvíře s Emmou Watson. S takovou bylo tedy jen otázkou času, kdy přijde řada na Aladdina. Tahle pohádka se mi vždycky líbila. Kdo by si nepřál mít vlastní létající koberec a lampu s džinem? 

A právě džin, kterého ztvárnil skvělý Will Smith, byl kořením celého filmu. Aladdinův představitel mi nejdříve moc nesedl a zrovna tak to bylo u princezny Jasmíny. Jenže jakmile se poprvé objevil džin, celé to dostalo náboj a vtip. 
Velké plus je, že i když vlastně víte, jak to dopadne, chcete se dívat dál. 
Na páteční večer ideální volba! 

#1 Bohemian Rhapsody


Už od listopadu loňského roku, kdy měl snímek Bohemian Rhapsody premiéru, o něm každý básní. Já ho nakonec zhlédnul až v letním kině (, které bylo vlivem počasí nakonec uvnitř). A od té doby o něm básním i já. 

Film popisuje příběh světově proslulé kapely Queen v čele s Freddiem Mercurym. A že je ten příběh dlouhý a barvitý! Ve filmu nejsou opomenuty jejich největší hity a to, jak vznikly. Na dnes již notoricky známé písně se teď dívám trochu z jiného pohledu a o to víc se mi líbí! 
Skuteční členové kapely si výtvor též nemohou vynachválit, až tak věrně se povedlo vše zachytit. 

Patříte-li snad ještě k těm, co dosud Bohemian Rhapsody neviděli, nemám pro vás lepší radu, než: Co nejdříve to napravte! 

Tím bych protentokrát výčet ukončil. A protože mám takových filmů ještě několik, pravděpodobně se tu někdy objeví další žebříček. 

Budu rád, když mi napíšete, jestli jste tyto filmy už viděli nebo s nimi otálíte tak, jako jsem s nimi otálel já. Dokoukávali jste teď nějaké další filmy?