pondělí 5. srpna 2019

Mezi námi je Mrchožrout

Australský spisovatel Jack Heath je známý díky svým úspěšným knihám pro děti a mládež. Svůj první román napsal už ve 13 letech. Nyní však pro jednou změnil žánr a napsal knihu pro dospělé. Napínavý thriller Mrchožrout dokazuje, že autor umí skvěle chodit i v tomto žánru.


Timtohy Blake je konzultant FBI. Má pozoruhodný talent na řešení hádanek, a právě proto je pro ředitele oblastní pobočky Petera Luzhina tolik užitečný. Timothy však není typ hlavní postavy, na který jsme zvyklí. Za každý vyřešený případ si žádá odměnu k ukojení svého hladu, který sotva drží pod kontrolou.
Tentokrát je mu přidělen únos čtrnáctiletého chlapce Camerona. Jeho matka obdržela požadavek na výkupné. Zdánlivě obyčejný případ se vyvine v ten nejtěžší, jakému kdy Timothy musel čelit. Únosce je velmi prohnaný a on si proto musí dát pozor, aby jeho temné tajemství nebylo odhaleno. To mu ale neulehčuje zvláštní agentka Reese Thistleová. Byla mu totiž přidělena a už kvůli ní by si jí měl držet dál od těla.


(...) Rozbalím si svůj oběd  – tlustý plátek rozmrazeného masa. Nic jiného. 
"Co to je, šunka?" zeptá se Thistleová.
"Jo." (...)


Hodnocení


Zbožňuju thrillery, a to hlavně ty hodně děsivé. Čím větší psycho to je, tím jsem radši. Mrchožrouta jsem si tedy nemohl nechat ujít. Dle různých recenzí je kniha v mnohých částech opravdu nechutná. Páni, že by něco pro mě?!
Po dočtení konstatuji, že jsem asi nestvůra. Našly se pasáže, kdy mi trnulo, ale na zvracení mi rozhodně nebylo. Prý knihovna zrcadlí osobnost člověka stejně jako jeho šatník. Zeptejte se tedy i vy sami sebe, zda nejste nebezpečný psychopat. 

Jelikož knihu táhne především skvělý antihrdina Timothy, měl bych nejdřív mluvit o něm. Hned obálka nás láká nápisem Pro fanoušky Dextera a Hannibala Lectera. Toto přirovnání napoprvé sedí, jenže během čtení jsem začal na Timothyho nahlížet jinak. Navzdory své závislosti na lidském mase není vyloženě zlý člověk. Při řešení případu se několikrát projeví jeho dobrá stránka. Oblíbit si kanibala se zdá nemožné, ale Jack Heath mě přesvědčil, že i to jde. Timothy je skvělá hlavní postava a vážně mě bavilo ji poznávat hlouběji. Navíc mě bavily vtipné narážky na jeho kanibalismus. (Jestli tedy byly myšleny jako vtip.) Dnes jsou asi padouši oblíbení!


(...) Anette Hallová má na sobě podprsenku bez ramínek, s plnými košíčky, a k tomu černé elastické kalhotky. Vystavuje na odiv spoustu kůže. Prosvítají jí měkoučké svaly, propletence žil, jemné obrysy kostí. Je k sežrání. (...)


Spolu s Blakem táhne celý román zápletka. Můžete si myslet, že na první pohled všechno stojí na temném hrdinovi. Kniha by nebyla, čím je bez něho, avšak není to jediný důvod, proč se jedná o úspěšný thriller. Případ je nanejvýš zajímavý a jeho vyústění překvapivé. Příběh neobsahuje žádná zbytečná hluchá místa. Vždy, když to vypadá, že se voda uklidnila, něco ji opět rozbouří. Je tam mnoho zlomových momentů, a to mám rád. Palec nahoru!
Jako další bod k dobrému vidím formu textu. Ten je psán ich-formou, a ještě k tomu v přítomném čase. Chvíli jsem si na to zvykal. Po pár kapitolách se mi to začalo líbit. Tato forma k tomu pasuje a nejde se od toho odtrhnout! 
Kapitoly mají pokaždé v názvu nějakou hádanku. Procvičit si mozek můžete tedy i díky nim. Správné odpovědi jsou k nalezení na autorových stránkách. (Odkaz ZDE.)

Každá správná recenze by měla uvést i zápory. Pokud nějaké jsou. Jakkoli se snažím nějaké najít, nejde to. Tahle knížka mi prostě sedla! Proto historicky poprvé hodnotím známkou 10/10! Nemůžu než doporučit. Zkrátka thriller, jak má být! 

Četli jste Mrchožrouta? Taky se vám tak líbil? 

KAM DÁL?


- cestopis ze Skotska: Highlands a Edinburgh
- povídka ze Skotska

- Sledujte mě na Instagramu a Facebooku!

pátek 19. července 2019

Skotské listy #2 - Edinburgh

Když je venku zima, zataženo a stručně řečeno vlezlo, hádám, že se nikomu z nás nechce z postele. Ale jakmile k tomu přidáte fakt, že jste v Edinburghu, a navíc v ubytování, které byste měli do oběda opustit, vstávat prostě musíte. Po nějaké době přeci jen únava zmizí, obzvlášť po dávce lahodných sandwichů a toho nejodpornějšího anglického čaje, jaký jsem kdy pil. Jsem však ochoten to přehlédnout, neboť nejsme v Anglii, ale ve Skotsku. A ať si lidé říkají, co chtějí, Skotsko zkrátka není Anglie! 


Za vskutku nepříliš příznivého počasí opouštíme ubytování a míříme na autobusové nádraží. Díky našemu skvělému panu hostiteli víme, že si tam můžeme uložit zavazadla. Vláčet kufry po městě by zřejmě nebylo moc příjemné. Na nádraží si jednoduše vyberete velikost skříňky a určíte, jak dlouho zde chcete zavazadla nechat. Asi za pět liber máme na celý den volné ruce a konečně můžeme vyrazit k našemu prvnímu cíli.
Při čekání na autobus se člověk může nudit. A pak vznikají fotky tohoto typu – skrz škvíru ve stěně zastávky. V pozadí Edinburský hrad.


Zůstáváme stát uprostřed prázdné uličky a je až k neuvěření, že nedaleko odsud stojí rozbořený hrad Craigmillar. Jdeme skrz malý lesík, dokud nevycházíme na rozlehlou louku, po které míříme dál a dál. Zčistajasna se před námi objevuje rozlehlý hrad.
Craigmillar Castle se začal stavět na konci 14. století a práce na něm dále pokračovaly i v 15. a 16. století. Jde o jeden z nejlépe zachovalých středověkých hradů.


Kvůli špatnému počasí tu téměř nikdo není a my se tak v klidu vydáváme prozkoumávat tajemná zákoutí hradu. Tohle místo jen překypuje skotskou atmosférou, která alespoň trochu dýchne na každého návštěvníka!

Tyto dva zajímavě rostlé stromy najdete hned při vstupu do hradu.
Většina místností je bez střechy, ale najdou se i uzavřené. Například hlavní sál s velkolepým kamenným krbem. Na ten jen tak nezapomenete. Po točitém schodišti šplháme na samý vrchol stavby.


Poprchávání a mlha zničehonic začínají ustupovat jasným slunečním paprskům. Nestačíme se divit, protože počasí typické pro zemi, v níž se nacházíme, je pryč. Máme úžasný výhled na celé město. Vidět je i bývalá sopka, dnes nejvyšší vrchol Edinburghu – Arthur's Seat (Artušovo sedlo). Ale o něm až později.


Nejde mluvit o Skotsku, aniž by byla vynechána královna Marie Stuartovna (Mary Queen of Scots - recenze na film ZDE).  Spoustu míst je v zemi spojeno s ní, a právě její pobyt na tomto hradu je velice důležitý. V roce 1566 se sem uchýlila s úmyslem si odpočinout a uzdravit se, neboť kvůli porodu syna Jakuba měla v tu dobu velmi chatrné zdraví. Ještě před jejím odchodem tu došlo k naplánování vraždy jejího manžela lorda Darnleyho. Dodnes není jisté, zda o tom Marie věděla. Nicméně její úmysl zbavit se manžela nikdy nebyl prokázán.


Ještě než budeme pokračovat – věděli jste, že všichni skotští panovníci si říkali král/královna Skotů a ne král/královna Skotska? Jde o starou tradici. První vladaři se tak začali nazývat, protože věřili, že nelze vládnout zemi, nýbrž pouze lidem, kteří v ní žijí.

Vpravo Arthur's Seat, v dáli Edinburgh Castle


Craigmillar Castle je nádherné místo, co určitě stojí za navštívení během pobytu v Edinburghu. Velké plus je, že o něm spoustu turistů neví, a tak se setkáte s mnohem menším množstvím lidí.


Autobusem se vracíme do centra města. Královskou mílí jdeme až k nejznámější dominantě. Edinburský hrad čeká!
Cestou k němu musíte nejdříve přejít velké prostranství. Teď je takřka prázdné, ale při slavnostech The Royal Edinburgh Military Tattoo je tu živo. Každý rok se při této příležitosti sejdou interpreti a muzikanti z celého světa. 

Počasí se opět začíná kazit. Naštěstí ještě neprší...
Edinburgh Castle se vám zprvu může zdát jako drahá záležitost, ale po srovnání s jinými hrady a zámky je vstupenka nakonec levná. Koupit ji lze na místě i on-line. Cena se pohybuje okolo dvaceti liber.
Nenavštívit toto místo je jako kdybyste při pobytu v Londýně neviděli Big Ben. U brány projdete okolo soch dvou významných skotských osobností - Roberta Bruce a Williama Wallace. 
Pozastavit se musíte nad každým výhledem na Edinburgh. Hledáte-li typický středověký hrad, jste na správné adrese. 

Stojíme u děla, ze kterého každý den v jednu hodinu odpoledne zaznívá výstřel. Tuto tradici, sahající až do roku 1861, jsme však nestihli. Nějak dobu se nemůžeme nabažit výhledu a pak jdeme dál ke Skotskému národnímu válečnému památníku (Scottish National War Memorial), který má připomínat vojáky padlé ve světových válkách. Oficiálně byl zde, v samém srdci hradu, otevřen roku 1927.

Dále si procházíme muzeum válečných zajatců. K vidění tu jsou zajímavé exponáty, které vězni během svého pobytu vytvořili. Například ručně vyřezávané a lepené modely lodí.

Vpravo - One o'clock gun, dělo odkud se vždy v jednu odpoledne střílí
Na Crown Square, které dostalo své jméno v roce 1818, kdy zde byly objeveny korunovační klenoty, se nachází Královský palác. Obdivujeme nádherný hlavní sál s dřevěným stropem a pak se řadíme do fronty ke skotským korunovačním klenotům. Zástup je o dost menší než v Londýnském Toweru, ale pravděpodobně jsme jen měli štěstí. 
Klenoty, známé spíše pod názvem Honours of Scotland, jsou nejstarší na celých Britských ostrovech. Uvnitř je přísný zákaz focení. O tom se přesvědčili školáci před námi, když rychle jeden z nich vytáhl telefon a udělal fotku. Hned u východu na ně naběhla ostraha. Budiž to příkladem všem, co by se snad o něco pokusili!

Tak alespoň pohled na budovu, ve které se klenoty nacházejí.
Jestliže jsem se minule chvástal namočením vlastní ruky v Loch Ness, teď můžu hrdě prohlásit, že jsem stál v místnosti, kde Marie Stuartovna porodila budoucího krále Anglie a Skotska Jakuba. Je to taková malá místnůstka, ale nejspíš ji neminete. Velký nápis u dveří vás upozorní. Nelze popřít, že v celém Edinburghu, a především pak v hradu, je historie všude kolem vás. 


Ještě před odchodem navštěvujeme krámky se suvenýry (ty nelze opomenout), kde jsem opět prohloubil svou závislost na čajích. Do mé sbírky přibyl černý čaj s vřesem!
Ačkoli se nám nechce hrad opouštět, máme ještě pořád v plánu vyšplhat na Arthur's Seat. Časově je dobré si na hrad vyhradit (také vám teď došlo, že ve slově vyhradit je schované slovo hrad? :D) nejméně dvě hodiny. Tedy pokud si ho chcete stihnout projít celý.


Poslední rozloučení a vyrážíme. Znovu si procházíme ulici Královská míle a jdeme k autobusu kolem katedrály St Giles a sochy Waltera Scotta. 


Přijíždíme na zastávku Holyrood. Kousek se nachází oficiální rezidence královny ve Skotsku. Palác Holyroodhouse. Skotští monarchové tu sídlili od 16. století. U Buckinghamského paláce se kvůli bráně okolo nedostanete přímo k němu a u Holyroodu je to stejné. Podařilo se mi však prostrčit ruku skrz plot a ukořistit jeden z nejtypičtějších pohledů na palác.


Veřejnosti je stavba přípustná do šesti večer. To znamená, že my už jdeme dál směrem ke skotskému parlamentu, kolem kterého vede cesta k 257 m vysoké vyhaslé sopce.  

Arthur's Seat (Artušovo sedlo) vzniklo téměř před 335 miliony let. Podle některých se v těchto místech nacházel legendární hrad krále Artuše Kamelot. Také existuje teorie, že název má kořeny ve skotské gaelštině. Arthur's Seat má tak pocházet ze slov Ard-na-Said. Ať tak či onak, je to místo, co se v hlavním městě Skotska musí navštívit.

Z ulic se zčistajasna ocitáme uprostřed dlouhých zelených kopců plných vřesu a žlutých keřů s názvem Hlodáš. Dlouho jsme pátrali po zdroji kokosové vůně, než nás napadlo si přičichnout k jeho květům. Tento keř nás doprovázel všude při našem pobytu ve Skotsku.


Dereme se dál k nejvyššímu vrcholku a cesta je stále více strmější. Rozhodně nejde o výstup, který byste nezvládli. Nedejte se proto odradit, nahoře vás čeká odměna v podobě toho nejlepší výhledu do okolí. 


Podle starých tradic by si měly mladé dívky na prvního Máje umýt obličej ranní rosou, sesbíranou zde, na Artušově sedle. Rosa by měla mít magické účinky a udržet dívku mladou a krásnou.
Hmm…U nás stačí pusa pod rozkvetlým stromem a ve Skotsku musí holky lítat po kopcích. Těžko říct, co z toho doopravdy zabírá. 

Nedokážu vám zpětně povědět, jak dlouho nám výstup trval, ale řekl bych, že do tři čtvrtě hodiny byste měli být nahoře. Výhled je skutečně…jaké se nejlépe hodí slovo? ...dechberoucí! To bude ono!


Nějakou dobu sedíme na vrcholu a užíváme si vítěznou chvilku. I když to ráno vypadalo, že nám počasí nepřeje, teď máme nádherně. 

Dlouho jsem hledal ten správný keříček vřesu. Nakonec jsem ho našel! 
Čas se neúprosně krátí a my musíme sestoupit zpátky na zem. Před cestou na zastávku zastavujeme u trosek kostela. 


Nezbývá než vyrazit. Večer nám z hlavního nádraží Waverley jede vlak severně do Aberdeenu. Edinburgh se postupně začíná oblékat do černého šálu tmy. (Jak poetická věta!)
Jdeme se podívat ke Scott Monument, kde sedí (jak už název napovídá) významný skotský spisovatel Walter Scott. No...on tam vlastně nesedí. Spíš jeho socha. Ale jsem si jistý, že jste mě pochopili! 

Stanice Waverley
Scott Monument
Prozatím se s Edinburghem loučíme. Před námi je Aberdeen! 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Děkuji Vám, že jste dočetli až sem!  Opravdu mě potěší, když tento cestopis okomentujete a třeba o něm řeknete dalším! A hlavně se nezapomeňte vrátit na pokračování! 


- Sledujte mě na FACEBOOKU a nově jsem i na INSTAGRAMU!

pátek 12. července 2019

Apollón hledá Temné proroctví

Pamatujete si ještě na mou recenzi na Apollónův pád: Utajené Orákulum? Já vím...nějaká ta doba už uplynula, ale přesto jsem teď tady s recenzí na druhý díl této série.
Příběh Apollóna začal Rick Riordan psát jako pokračování úspěšných knih Percy Jackson a Bohové Olympu. Minule jsem konstatoval, že má nový příběh slušně nakročeno, tak se teď přesvědčme, jestli v tom dobře pokračuje i druhý díl, Temné proroctví! 


Apollón je i nadále smrtelníkem Lesterem Papadopoulosem, stále nemá všechny své božské schopnosti, a i nadále si jen a jen stěžuje. Spolu s Leem Valdezem a Kalypsó pokračuje v plnění úkolu, kterým ho pověřil jeho otec Zeus. Jedině když najde všechny zdroje dávných proroctví, bude se smět zase vrátit na Olymp.
Výprava vede na Středozápad, kde se má podle všeho ukrývat starodávné Temné Orákulum. Apollón potřebuje vyslechnout proroctví, aby věděl, kam se vydat dál. V cestě však stojí druhý císař triumvirátu, se kterým má bůh společnou minulost. A ta ho pomalu začíná dohánět.

(...) Být užitečný. Uff. Taková lidská záležitost. Naznačuje to, že máte omezený život (CHA) a musíte dřít, abyste něčeho dosáhli (CHA CHA). Neřeknu, kdybyste se třeba pár let snažili napsat operu o Apollónových úspěších, to bych pochopil, v čem je kouzlo užitečnosti. Ale jak můžete cítit uspokojení a vyrovnanost z přípravy jídla? Z toho mi jde hlava kolem. (...)

Hodnocení


Po všech knihách, co jsem mezi prvním a druhým dílem přečetl, je návrat k Riordanovi jako návrat domů po hodně dlouhé dovolené. Percy Jackson patřil k mým prvním knížkám, a tak je čtení Apollónova pádu plné nostalgie. Ať si každý říká, co chce, mě to pořád baví. Sice už nepatrně cítím, že z knih začínám vyrůstat, ale zatím zůstávám věrný. Riordan pro mě zkrátka představuje zábavnou, dobrodružnou, a i odpočinkovou četbu. A tu někdy po těch Annách Kareninách potřebuji.

Temné proroctví se stejně jako všechny Riordanovy knihy nijak "necrcá" s úvodem. Hned na prvních stránkách jste vhozeni přímo do děje, který je opět dost nabitý nestvůrami, souboji a nesplnitelnými úkoly. Na Středozápadě je nám odhaleno úplně nové místo. Není to žádný tábor pro polobohy, ale útočiště pro všechny, kteří potřebují pomoc  Odpočívadlo. Seznámíte se i s novými postavami. Pokud tedy máte strach, že už vás v knize nic nepřekvapí, ošklivě se mýlíte. Stále je co objevovat. 

Jako jindy nesmím opomenout skvělé hlášky. Apollón je sice někdy opravdu otravný, avšak padají z něho opravdové perly. Nehledě na to, že za svou ješitnost neustále dostává za vyučenou. Svým vtipem přispěl i starý známý Leo Valdez.


(...) Ten způsob dopravy vymyslel Leo. Dorazili jsme ke kanálu a on objevil půjčovnu na mole, na zimu zavřenou. Rozhodl se osvobodit plastovou šlapací loď v podobě kachničky a chtěl po nás, ať mu říkáme Strašný pirát Valdez. (...)

(...) Na třetí pokus mu kůže zaprskala, zasyčela a konečně zaplála. "Pojďte k ohýnku, děcka." Jeho škleb vypadal ďábelsky, ověnčený tím oranžovým ohněm. "Nic tak nezahřeje jako rozžhavenej Leo!"
Chtěl jsem mu říct, že je idiot, ale zuby mi tak drkotaly, že jsem ze sebe vypravil jenom "Id-id-id-id-id-" (...)


Příběh se tentokrát na můj vkus celkem vlekl. Akce je stále dost, jenže někdy neposouvala děj kupředu. Věci se daly pořádně do pohybu až v druhé polovině knihy. Kladně hodnotím Apollónův vývoj postavy. Navzdory tomu, že neztrácí svou nadutost, se pomalu začíná projevovat jeho dobré srdce. 
Závěr byl asi nejlepší a určitě se na něj vyplatí počkat. Není překvapením, že v nejlepším kniha skončila. Tento díl vnímám, jako přípravu pro to, co přijde příště. Proto dávám lehký nadprůměr, jako u minulého dílu a vyšší známku si schovám pro pokračování - 7/10. To nejspíš nebude číst hned, ale ze svého listu knih k přečtení ho nevynechám. 

Četli jste Temné proroctví? Líbí se vám série Apollónův pád? 
Co momentálně čtete vy?


Kam dál?


- Přečtěte si mou povídku ze skotského prostředí ZDE.

- Vydejte se se mnou do Skotska ZDE.

- Čtěte mé další recenze na knížky ZDE.


neděle 7. července 2019

Marneet

Do Skotska se nepodíváme jen v mém cestopisu, ale i v mé nové povídce. O čem bude?

Skotský systém klanů už po desetiletí sdružuje lidi se stejnými předky. Klan Cumming je jedním z nejváženějších a nejstarších a přesto má problémy v samém srdci. Panují v něm neshody mezi otcem a synem. Mladý Marneet se celý svůj život snaží otci zavděčit a bez výsledku. Spor vrcholí, když se po dlouhých patnácti letech objeví Marneetův strýc Fergus.
Klan se proto brzy ocitá na samém pokraji existence, když se k vnitřním rozporům přidávají vnější. K boji se připravuje soupeřící klan Brodie.

Po přečtení nezapomeňte povídku okomentovat a pokud se vám líbila, tak i sdílet se svými přáteli! Přeji příjemné čtení!


Poslouchal svůj dech a bystřil smysly. Od úst se mu vyvaloval kouř, rty měl ošklivě fialové s krvavou skvrnou. Tady v divokých krajinách byla zima krutá. On se ale snažil ze všech sil nevnímat chlad, a pouze se soustředit na protivníka, který stál pár metrů od něho. Ještě před několika vteřinami mu právě on uštědřil ránu. S mečem v ruce byl připravený mu ránu oplatit i s úroky. Koneckonců žádný Cumming by nenechal toho troufalce odejít s hlavou na krku.


„Vzdej to a možná tě nechám žít, hochu!“ řekl výhružně nepřítel.

Marneet se usmál a vyrazil, až mu kilt zavlál ve větru. Provedl rychlý výpad, ale protivník se stihl vyhnout. Udělal otočku a zaútočil na něj z boku. Mladík se skrčil k zemi a ucítil nad sebou ostrý svist meče. Čepel ho minula jen o kousek. Využil situace a hruškou meče udeřil nepřítele do holeně. Ten se skácel k zemi a on mu tak mohl vyrazit zbraň z ruky. Připravil se k poslední ráně, avšak sok po něm skočil a svalil ho dolů. Rukama svíral jeho krk. Marneet se snažil zbavit nepřítele, seč mohl, jenže pomalu začal přicházet o zbytky vzduchu. Cítil, jak mu rudnou tváře. Neměl moc času. Na poslední chvíli se mu podařilo nahmatat kus kamene. Udeřil vší silou. Povedlo se. Stisk povolil. Lapal po čerstvém vzduchu a sípaje, se plazil ke svému meči.

„Zabiju tě, ty malej parchante!“ Nepřítel se stačil vzpamatovat a blížil se k mladíkovi, aby mu zasadil smrtelnou ránu. Už napřahoval paže a tehdy si Marneet uvědomil, že to nestihne. Zbraň byla moc daleko.

Krajinou se rozlehl výkřik. Mladý Cumming otřeseně upínal zrak na útočníka. Z jeho prsou totiž čouhal zkrvavený hrot šípu. Upustil meč a s hustou krví v ústech se skácel. Byl mrtvý.

„Měl jsem takovej dojem, že by se ti hodila menší výpomoc.“

Naproti němu seděl na koni mohutný muž s kostkovaným baretem na hlavě a lukem v ruce. Pod hustými šedými vousy šel rozeznat úsměv. Bylo to tak dávno, že Marneet zprvu váhal. Nakonec přeci jen poznal, s kým má tu čest.

„Strýc Fergus? Kde ty se tady bereš?“ řekl Marneet a pomalu se zvedl.

„To je na dlouhý vyprávění,“ odpověděl muž. Pak se oba dva začali smát.

„Vítej doma, strýčku! Rád tě zase vidím!“ 

„Já tebe taky, hochu. Když jsme se setkali naposled, byl jsi ještě batole. Ale svýho tátu nezapřeš, protože ty vlasy bych poznal na míle daleko. O co tu šlo?“ řekl muž na koni a pohodil pohledem k mrtvému tělu.

„Zaútočil na mě první,“ vysvětlil mladík.

„Myslel jsem, že táta žije s klanem Brodie v míru,“ prohodil strýc.

„Ano. Škoda, že to nevěděl tenhle,“ odvětil mu Marneet s očima upřenýma na mrtvé tělo.

„Tak či tak bychom ho tu neměli nechat. Víš, co by se mohlo stát. Najde ho někdo od nich a nařkne náš klan z vraždy.“

„To by nebyl daleko od pravdy. Ti prašiví Brodiové si stejně nic jinýho nezasloužej.“

„Říkal si, že na tebe zaútočil první,“ svraštil strýc čelo.

„Taky, že jo!“ ohradil se Marneet. Přidřepl si k mrtvému Brodiovi a sundal mu kilt se zářivě červeným tartanem klanu. Polonahé tělo nechal být. „Teď už ho nikdo nepozná,“ ušklíbl se.

„Jen jeho blízcí,“ poznamenal strýc pod vousy.

„Strýčku Fergusi, sice na tebe nemám moc vzpomínek, ale vsadil bych se, že jsi byl více nebojácný!“

„To ano, hochu. Jen vím, čeho je schopný tvůj otec.“

„Otec se o tom nedozví,“ utnul Marneet diskusi a zastrčil nepřítelův tartan pod svůj. „Tak co? Budeme tu tlachat ještě dlouho?“

Fergus pomohl synovci na hřbet svého statného koně a pak společně vyrazili.
Hnali se skrz hustý les a uhýbali větvím, které se jim objevovaly před obličejem. Když minuli poslední strom, naskytl se jim pohled na cíl jejich cesty. Hrad Altyre byla poměrně rozlehlá a mohutná stavba. Tvrdé zdi stály na vrchu kopce a budily dojem neprostupnosti. V rozích pevnosti byly vysoké kamenné věže. Kůň přiklusal k bráně a Fergus ho zastavil prudkým zatáhnutím za otěže. Stráže poznali mladého Cumminga a spolu s jeho strýcem je pustily bránou na nádvoří hradu. Bílý hřebec si zamazal nohy ve vrstvě bahna, které tu bylo téměř všude. Marneet seskočil dolů z koně a bláto vystříklo do všech stran.

„Bude rád, že tě vidí,“ řekl strýci, když si všiml jeho pohledu. Ten se rozhlížel po hradu jako by měl každou chvíli spatřit nějaký přízrak.

„O tom dost pochybuju, chlapče. Po posledním rozhovoru s ním jsem odjel a skoro patnáct let se nevrátil,“ odvětil Fergus, vyvlékl se ze sedla a doskočil na zem vedle svého synovce. „S otevřenou náručí mě vítat nebude. Určitě tajně doufal v mou smrt,“ řekl pohrdavě a odplivl si.

„Bratři už mají takový úděl, strýčku. Však on to nějak zvládne. A ty taky,“ povzbudil ho Marneet a zamířil dovnitř hradu. Strýce nechal stát na nádvoří. Jen co vešel, oslovil ho jeden z otcových mužů. 

„Anabal s tebou chce mluvit. Hned teď.“

Mladík v duchu zaklel. Se svým otcem neměl nijak dobrý vztah. Právě naopak. Prakticky spolu nemluvili a vídali se jen na pravidelných schůzích klanu. Z dětství na něj však měl jiné vzpomínky. Z dob, kdy byla ještě naživu jeho matka. Její smrt byla tragédie pro celý klan. Marneet si nepamatoval, co se stalo a otec o tom nikdy nemluvil. Jediná jasná vzpomínka v jeho hlavě, byla ta, když se vrátil domů a matka byla pryč. Nenáviděl sám sebe za to, že si na to nevzpomínal. Byl ještě malé děcko.
Od té doby se Anabal uzavřel do sebe, do své tvrdé neprostupné schránky a klíč od ní zahodil do hluboké propasti. Marneet byl proto velice nesvůj z každého setkání s otcem. Stál před dveřmi z tvrdého, tmavého dřeva a odhodlával se. Už není žádný malý kluk. Nesmí se nechat vystrašit svým otcem. Přijdou i horší zkoušky. To všechno si Marneet v duchu říkal, ale sám věděl, že by se raději postavil tuctu nepřátel než čelit Anabalovi. Otevřel dveře a vstoupil.

Stál u okna a pozoroval dění na nádvoří. Ruce měl sepnuté za zády a dvěma prsty si klepal do dlaně. Neotočil se k příchozímu ani ho nepozdravil. „Kde jsi ho našel?“ zeptal se po chvíli mlčení.

Mladíkovi se roztlouklo srdce o něco víc, když promluvil. Měl hrubý, tvrdý hlas, který se mu s každou hláskou zařezával hluboko pod kůži. „Strýce Ferguse? To on našel mě.“

„Neměl jsi žádné právo ho sem dovést.“

„Otče, Fergus se tu narodil. Je tu doma. Nemyslíš, že má právo se sem vrátit?“

„Právo!? Ne, on nemá právo. Není tu vítaný. Řekni mu, ať se zase sbalí a odjede.“

Marneet zaváhal. „Vyženeš vlastního bratra? Začíná se stmívat. Sluší se poskytnout mu přístřeší alespoň na jednu noc.“

Anabal se prudce otočil a rázem byl u syna tváří v tvář. Marneet se ani nepohnul. Díval se otci do očí a neuhýbal pohledem. Od malička ho ten obličej děsil. Jeho otec přišel kdysi dávno ke zranění, které mu navěky připomínala dlouhá jizva táhnoucí se přes celý obličej. Ve zlých tmavých očích mu nenávistně cukalo. „Už nikdy mě nepoučuj o tom, co mám nebo nemám dělat, rozumíš? Dokud jsem tu pán, budu si dělat, co jen chci! A teď řekni tý kryse, ať vypadne z mýho domu, nebo ho dám popravit! Teď a tady!“

„Ne,“ řekl Marneet. Stálo ho veškeré úsilí to říct.

„Cože?“

„Říkám, že to neudělám. Ty jsi možná svou rodinu zavrhl, jenže já to neudělám.“

Anabal se rozmáchl a uštědřil synovi ránu do obličeje. Marneet spadl na podlahu a držel se za rozbitý nos. Potom se znovu zvedl. Po obličeji mu stékaly pramínky krve. „Ještě pořád je to Cumming.“

Otec byl přímo rozzuřený. Pěsti se mu klepaly a po rukách mu nabíhaly žíly. Marneetův argument se nedal zlomit. Přistoupil k němu a do tváře mu zašeptal: „To jméno už dlouho nosit nebude!“

Mladík opustil rychlým krokem místnost a vrátil se zpátky za Fergusem. Po cestě si snažil utřít krev, kterou měl všude na spodní straně obličeje. Byl na sebe pyšný, protože se mu konečně postavil. Každičký den o tom snil a teď se mu to splnilo. Co na tom, že má zamazanou tvář. Byla to malá cena, za to, co dokázal.

...

Ve velkém sále bylo hlučno. Hudba se spolu s hlasitým smíchem rozléhala po celém hradu. Muži i ženy tancovali, jedli, pili a bavili se. Velký sál mohl pojmout kolem stovky lidí. Ti všichni tam teď seděli u velkých dlouhých stolů nebo poskakovali ve volném prostoru uprostřed. Muži laškovali s ženami a vylévali u toho pití po zemi. Jeden zrovna plácl po zadku služku, až rozsypala tác s jídlem. Místnost naplnil mohutný řehot, jak se tomu všichni smáli.

U oken stál napříč stůl, který však nebyl ani zdaleka tak zaplněný jako stoly před ním. Velké vyřezávané křeslo uprostřed zelo prázdnotou. „Začínám mít pocit, žes ho zabil. Jak jinak by se ti podařilo mě sem dostat!“ prohodil Fergus. Seděl vedle Marneeta po pravém boku prázdného křesla. Hostina probíhala téměř dvě hodiny bez přítomnosti náčelníka klanu. Této nepřítomnosti si stačil všimnout pouze Marneet a jeho strýc. Ostatní byli příliš zaneprázdnění zábavou a jídlem.
„Měl bys jít tancovat! Bejt tak mladej jako ty, tancuju s holkama od rána do večera,“ řekl strýc s pusou plnou masa. Zakusoval se do pečínky a omastek mu tekl všude po vousech. Jakmile s ní byl hotov, spláchl to korbelem piva a polil se úplně.

„Bojím se Anabala, až sem nakráčí a zabije všechnu zábavu.“

„Anabal byl vždycky suchar. Teď tady ale není, takže být tebou, využiju toho!“

„Víš ty co? Máš pravdu.“ Marneet vyskočil, chytil nejbližší dívku za ruku a vstoupil s ní do víru hudby a tance. Po nějaké době vytvořili ostatní kolem páru kruh a tleskali do rytmu. Dívka se hlasitě smála a točila se kolem mladého Skota. Po doznění posledního tónu mu skončila v náručí. Tichý okamžik byl přerušen ostrým zavrzáním dveří. Všichni přítomní se otočili k nově příchozímu. Podlaha naříkala nad těžkými kroky pána hradu. Úsměv rázem opustil Marneetův obličej. Dívka od něho ustoupila a pohledem se za každou cenu snažila zabloudit pryč od Anabala.

„Chci s tebou mluvit, Marneete.“

„O co jde, otče?“ dostal ze sebe mladík. Členové jeho klanu mu dodávali odvahu.

„O samotě!“

Zprvu nabytá odvaha ho tak vzápětí opustila. Anabal byl ve zvlášť špatné náladě. Hned jak zůstali sami v jeho komnatě, spustil: „Bavíš se dobře?“
Nastalo ticho, když Marneet nechal otcovu otázku viset ve vzduchu.

„Sedíš tam vedle toho parchanta a připravuješ se, až z tebe bude pán.“

„Nechápu, o čem mluvíš.“

„Jistěže ne. Předstírej dál, že se nemůžeš dočkat mý smrti. Si stejnej jako tvůj strýc!“

„O co ti jde?“

„Myslíš, že jsem idiot?“

„Nemám tušení, co mi to tu říkáš!“

Anabal uštědřil synovi ránu. „Dneska jsi zlikvidoval Brodieho. Porušil jsi moje příkazy!“

Marneet se napřímil. Nemělo cenu to dál tajit: „Zaútočil na mě."

"Svoje lži si vykládej jiným! Zabil si člena klanu, se kterým žijeme v křehkým míru!"

"Nikdy s nimi nemůžeš žít v míru! Nevypořádáš se s nimi teď a přijde čas, kdy se oni vypořádají s tebou.“

„Ty hlupáku! My nikdy nesoupeříme s klany, které jsou nad naše síly. Příměří je jediná možnost!“

„Odkdy Cumming říká, že je něco nad jeho síly! Náš klan neuzavírá příměří s někým, kdo ho chce pokořit. Takový nepřítel se musí zničit!“

„Spratku jeden! jsem tady náčelník klanu! Ne ty! Do tý doby mě budeš poslouchat!“

„Chraň Bůh, aby stál v čele klanu Cumming zbabělec!“

To byla poslední kapka. Anabal se napřáhl k další ráně. Tentokrát mu však Marneet ruku zastavil.

„Celý svůj život jsem se ti snažil zavděčit. Dělal jsem pro to všechno. Ale tys to nikdy neocenil. Naopak. Myslel jsem si, že bráním náš klan, ale já to dělal kvůli tobě! Nechápeš?! Už nikdy se od tebe nenechám ponižovat!“

Pán hradu vytrhl svou ruku z jeho sevření. „Vypadni. Ať tě tu už nikdy nevidím,“ zašeptal.

„Altyre je můj domov. A já jsem tvůj jediný syn a dědic."

„Teď už ne. Vem si svýho strýčka a vypadněte. Jestli vás tu ráno ještě najdu, budou vaše hlavy zdobit cimbuří!“

Rozzuřený Marneet dlouho neotálel. Byl strašlivě rozčílený na to, aby si dokázal uvědomit, co se vlastně odehrálo. Za dveřmi čekal Fergus.

„Nějak takhle jsme se spolu nedohodli my. Ještě pořád máš ale šanci se otočit a odprosit ho.“

„Na to může zapomenout!“

„Své jméno nezapřeš, hochu.“

„Řekni mi popravdě. Kde jsi byl celou tu dobu? Kam jsi zmizel?“
Fergus se usmál, odvedl synovce pryč od dveří a pověděl mu svůj příběh.

Za vysokými kopci se na horizontu zračil první náznak nového dne. Noc pomalu ustupovala a nechávala volný prostor vycházejícímu slunci. Hrad Altyre byl stále ještě zahalený ve tmě. Světlo dopadalo jen na samé vrcholky vysokých věží. Dvě zahalené postavy na koních opouštěly sídlo Cummingů. U hranic lesa se jeden z jezdců zastavil.

„Neodjíždíš navždy.“

„To samé sis říkal? Namlouval sis, že se znovu vrátíš?“

„A neměl jsem snad pravdu?“

„Za patnáct let tu už žádný hrad nemusí být.“

Fergus otočil koně a přiklusal k mladému Skotovi. „Altyre má silné zdi. Počká tu na tebe.“

Altyre se nyní do poloviny koupal ve zlaté záři světla. Na tak monumentální pohled Marneet nikdy nezapomene. Jednou se sem vrátí. Vrátí se domů.
Popohnal koně a rychle zmizel v temném lese. Strýc nezůstal daleko za ním. Hrad nechali daleko za sebou i když věděli, že Anabalův hněv jim bude navždy v patách.


Vysoké hory se zasněženými vrcholky, louky s vřesem, husté lesy a zurčící řeky minuli Marneet a Fergus na své cestě. Zprvu koně hnali, posléze trochu zvolnili a nechali zvířata, aby si odpočinula. Druhého dne se dostali na místo. Počasí bylo deštivé a všude okolo se povalovaly velké a husté chomáče mlhy. Kamenný hrad z nich vyčníval jako z nebeských oblak. Marneet spolkl svou nervozitu a vydal se kupředu aniž by věděl, co ho čeká.


Místnost byla až na jednoho člověka prázdná a v pološeru. Tiché odkapávaní vody z oblečení návštěvníků a praskání ohně v mohutném krbu narušovalo hrobové ticho. Vůdce klanu Brodie seděl ve svém surově opracovaném křesle a rukou si prohrabával hnědý hustý plnovous. Prohlížel si Marneeta a mlčel. Nakonec vstal a začal je obcházet. Strýc Fergus stál vzadu a od doby, kdy přišli, nepromluvil.

„Když jsi před patnácti lety přišel na můj hrad, chtěl jsem tě zabít. A nejen já. Všichni z klanu chtěli vidět tvoji hlavu nabodnutou na kopí. Ale já se tenkrát rozhodl, že ti dám šanci. A teď jsi přijel znovu. Dokonce jsi mi do domu přivedl dalšího Cumminga. Musíš mě považovat za blázna, milý Fergusi,“ řekl náčelník a dál si prohlížel Marneeta.

„Nepovažuju tě za blázna. Vím, že jsi čestný člověk,“ odvětil strýc.

„Čest a bláznovství spolu často chodí ruku v ruce. Obávám se však, že tady bude muset mít ta moje takzvaná čest hranice.“

„Žádám tě, abys ho přijal. Je to můj synovec.“

„Právě proto nemůžu. Nemůžu jen tak přijmout mezi sebe nepřítele. Připomeň mi, Fergusi, jak jsi získal mou důvěru ty?“

Strýc se zarazil. Dlouho mlčel, než nakonec promluvil: „Moc dobře to víš.“

„Já ano. Jen nevím, jestli to ví i tvůj synovec, za kterého tady bojuješ.“

„Teď není vhodná doba.“

„A bude někdy?“

„Alexandře, známe se už dlouho. Sloužil jsem ti věrně po mnoho let. Za toho chlapce se mohu zaručit. Přísahám na všechnu svou čest, že tě to nebude mrzet. Prosím,“ řekl Fergus. Stál naproti náčelníkovi a čekal až se na něho podívá.

„Ručíš za něj svojí hlavou, Fergusi! Stačí jediný přešlap a půjdete dolů oba dva. Je ti to jasné?“ odvětil nakonec náčelník. Potom vstal a odešel. Marneet nechápal proč pro něho strýc tak riskuje. Obecně vzato se skoro neznali. Přesto byl schopný za něj nastavit vlastní krk.

„Já nevím, co říct,“ začal Marneet. „Děkuju.“

„Svůj vděk si schovej na později. Ještě jsi nevyhrál,“ odbyl ho Fergus a chystal se odejít.

„Jak jsi získal jeho důvěru?“ zeptal se mladík, když už stál strýc u dveří. Při té otázce se zarazil, jako kdyby mu někdo vrazil ostrý nůž do zad.
„Teď není vhodná doba," promluvil potichu Fergus a odešel.

Kamenné sídlo Brodiů bylo o něco menší než Altyre. Marneet se vzbudil brzy ráno a z okna pozoroval východ slunce. Na malý okamžik si připadal jako by byl zpátky doma. Čím víc se rozjasňovalo, tím víc mu docházelo, že realita je jiná. V hlavě se mu přemítaly vzpomínky na roztržku s otcem a také na včerejší rozhovor strýce s Alexandrem Brodiem. Napadlo ho jít do stájí, nasednout na koně a jet pryč od všeho. Protáhl se, vstal a začal se oblékat. Jeho myšlenku brzy znovu nahradil vztek. 

Ve velké síni seděli u dlouhého stolu zástupci klanu Brodiů a hodovali. Nebyli při tom tak hlasití, jako by byli při večerní hostině, avšak přesto byl v místnosti ruch. Když Marneet vešel, nikdo si ho ani nevšiml. To se však změnilo, jakmile chtěl zasednout. Místnost okamžitě ztichla. Jeden z přítomných se postavil a uhrančivým pohledem propaloval nezvaného hosta. Marneet byl dosud oblečen v barvách svého klanu. V záplavě stejných tartanů, byl ten jeho jako terč pro oko.

„Kam jsme došli, když u svého stolu hostíme našeho nepřítele,“ řekl Brodie a odplivl si. Jeho poznámka byla pravděpodobně mířená na náčelníka klanu, který seděl mezi nimi na židli s nejvyšším vyřezávaným opěradlem. Žádná odpověď však nepřišla. Alespoň ne od něho. Ostatní se brzy přidali. Vstávali od stolu a zahrnovali mladíka nenávistnými pohledy.

„Co jsi za vůdce klanu!? Necháš Cumminga, aby s námi jedl!“ ozývalo se odevšad.

„Jeho místo je teď po našem boku!“ To se ozval Fergus a vztekle vstal od stolu připraven synovce bránit.
Brodie, který vstal od jídla jako první přistoupil k Fergusovi. „Bodejť by ses ho nezastal. Je to tvůj druh.“ Pak se zarazil a otočil hlavu k Marneetovi. „Stejnej sráč jako ty.“
Na to se na něj Fergus vrhl a začali spolu zápasit. Strýc srazil Brodieho na zem mezi shluk odsunutých židlí.

„DOST!“ Náčelníkův rozkaz se roznesl celou síní tak hlasitě, až všem zalehlo v uších.

„Náčelníku, žádám tě o spravedlnost. Tento muž urazil mě i mého synovce.“

„Mlč už!“ Překvapivě ta slova nepronesl Alexandr Brodie. Byl to Marneet. „Doby, kdy za mě mluvili jiní jsou už pryč, drahý strýčku! On má pravdu,“ řekl mladík a pokynul hlavou směrem k Brodiemu, který měl teď ret rozražený do krve. „Kdyby mezi nás přišel někdo z vašeho klanu, hned bychom ho zabili. Chci, abyste všichni věděli, že tady nejsem, abych se stal jedním z vás. O to už se můj strýc pokoušel a zjevně mu to ani po patnácti letech nevyšlo. Nejsem zbabělec, co se krčí v rohu. Chci to, co mi patří!“ S těmito slovy tasil meč. Čepel zasvištěla a zazářila na denním světle. Marneet zvýšil hlas: „Je tady snad někdo, kdo by se chtěl pokusit mi bránit v tom zabít mýho prašivýho otce? Může vystoupit a utkat se mnou. Rád ho hned pošlu do pekla tímhle mečem!“

Všichni mlčeli. „Je tu snad někdo takový!? Jen se přihlaste! Váš klan mě nezajímá! Jsem tady, protože máme stejný cíl. Vidět hlavu Anabala Cumminga napíchnutou na kůlu!“
Brodie s roztrženým rtem vystoupil ze zástupu. „A co potom? Co uděláš, když toho cíle dosáhneš? Kdo pak nahradí tatínka?“

„Nemám zájem o vládu. Altyre si může ponechat klan Brodie jako válečnou kořist. Spolu s celým územím Cummingů.“

„Proč bys to dělal? Zradíš nás hned, jak bude tvůj táta mrtvej. Pokud ho vůbec chceš zabít. Mohl tě sem vyslat na výzvědy stejně jako jeho,“ odpověděl Brodie a ukázal na Ferguse.

„Zavři hubu, ty parchante!“ ozval se strýc.

Brodie před něj plivl krev na znamení odpovědi. Už by se do sebe znovu pustili, kdyby Marneet znovu nepromluvil. „Náčelníku, rozhodni ty!“
Alexandr Brodie se zamyslel a zjevně začal zvažovat možnosti.

„Přece mu nevěříš! Je prohnanej jako jeho táta. Sám dobře víš, čeho je schopnej!“

„Drž už hubu!“ zastavil ho Alexandr. „Nemusíš mi připomínat, jak se s námi v minulosti vypořádal Anabal Cumming. Vzpomínám si na to moc dobře!“

Alexandr obešel velký stůl a prošel davem, který se před ním poslušně uhýbal. Tak došel až k Marneetovi. „Dám ti šanci dokázat tvá slova, hochu. Za pár dní vytáhneme na Altyre. A až ho vypálíme do základů, přineseš mi jeho hlavu. Jestli ne, vezmu si tu tvoji.“
Marneet zaváhal jen malou chvíli. Pak přikývl.

„Až budu mít území Cummingů, možná ti dám za odměnu část ke správě. Musíš se ale zřeknout svého jména a nároku na země tvého klanu.“

Tentokrát mladík zaváhal déle. Byly to dlouhé vteřiny, než nakonec podruhé přikývl. Na znamení dohody si podali ruce.
„Teď se rozejděte. Připravte se na dlouhý pochod. Zabezpečte své rodiny a řádně se s nimi rozlučte. Půjdeme si vzít naši pomstu.“

Zástup opustil síně hradu Brodie a pomalu se začal rozcházet na malém bahnitém nádvoří. Fergus svému synovci neřekl ani slovo, než zmizel. Marneet zůstal stát u brány hradu sám, až na jednoho muže. Brodie natáhl ruku na znamení smíru. Mladík se po ní natáhl a pevně ji stiskl. Vyměnili si pohledy a vtom Marneet vycítil zradu. Brodie obrovskou rychlostí vytáhl dýku a namířil s ní přímo na krk svého protivníka. Ten ale stihl jeho paži zastavit. Zakroutil mu s ní, a dýka tak vypadla útočníkovi z ruky. Brodie zaúpěl a rychle sáhl po meči. Marneet mu nehodlal dát příležitost. Téměř ihned ho čapl za ruku, aby ho zpomalil. Hned na to byl poslán k zemi tvrdým úderem do hlavy. Brodie tasil a přikročil k ležícímu mladíkovi s úmyslem zasadit mu poslední ránu. Zastavil se těsně u něho s údivem ve tváři a ostrým mečem zabodnutým přímo v srdci. Z úst mu vyteklo několik rudých proudů a hned na to padl obličejem k zemi, mrtvý.
Marneet vstal a nespouštěl oči ze svého díla. Okolo něj se začali scházet lidé a vyděšeně si šeptali a ukazovali na mrtvolu.

„Výborně,“ promluvil hlas z okna nad nimi „teď je naše dohoda stvrzená krví.“

„Zaútočil na mě!“

„Ano, já vím. Nařídil jsem mu to,“ řekl Alexandr Brodie.

„Proč?! Měli jsme dohodu!“

„Ta stále platí. Teď se běž připravit.“

„Jak ti mám potom věřit?“

Alexandr se otočil a křikl dolů poslední slova. „Vem si jeho kilt a možná mě to bude příště míň pokoušet.“


Marneet neměl nejmenší tušení, že se domů vrátí tak brzy po svém odchodu. Rány, které měl zahojit čas, kdy byl pryč, byly stále čerstvé a možná až příliš bolavé. Pozoroval Altyre, jak se vypíná na vrcholu kopce. Kameny, ze kterých byl postaven, se třpytily jako stříbro v jasném měsíčním světle. Věže byly obsazené po třech mužích každá. Anabal byl šílený představou, že ho jeho nepřátelé chtějí napadnout už od dob, kdy byl Marneet dítě. Nikdy ale kolem hradu nerozestavil tolik lidí jako tu noc. Jako by tušil, co se chystá. Jak by mohl? Neví o ničem, jen je stále více paranoidní. Marneet tak v duchu ujistil sám sebe a vydal se zpět k oddílu, po celou cestu skrčený a schovaný ve stínu. Ostatní na něj čekaly dole v údolí. Oddíl vedl strýc Fergus.

„Stráží je víc než kdy jindy. Na přímý útok je nás moc málo, a i kdybychom se dostali dovnitř, je jich prostě moc.“

„Jen se na toho zbabělce podívejte. Stahuješ ocas, a ještě jsi nic nezkusil!“ ohradil se jeden z Brodiů.

Marneet vytáhl od pasu dýku. „Můžeš přijít ke mně a zopakovat mi to? Asi jsem tě přeslech.“ Fergus zastavil oba dva uprostřed jejich sváru. „To by stačilo. Marneet má pravdu, na přímý útok je nás moc málo. A právě proto žádný přímý útok nebude.“

Všichni se tvářili zmateně, zjevně nikdo nechápal, o co jde. Nezbylo jim než následovat svého velitele. Fergus bez mrknutí oka vedl ostatní pryč od hradu. Brodiové sice neřekli ani slovo, avšak soudě dle jejich výrazů, bylo jasné, co si myslí. Byly to výrazy plné vzteku. Mladý Marneet ucítil náhlý příval úzkosti a strachu. Strýcova jistota ho doslova vyváděla z míry. Něco bylo špatně.


Temnou noc rušilo nepříjemné a ostré světlo. Jasně žluté plameny se sápaly po černém rubáši tmy a na jejích koncích se objevovaly rudé stopy. Altyre pomalu a jistě sžíraly plameny, ale nebyly to ony, které se rozléhaly spícím krajem. Snad po celém Skotsku museli slyšet teskný nářek stovek hlasů. Hlasů, jež umírali.

Byl to mladý Cumming, kdo stál na nádvoří. V ruce držel meč, nezdálo se však, že by ho chtěl použít. Stál na místě, jako přimražený. V dalším okamžiku byl nucen se probrat. Zastavil zoufalý útok kováře, zkušeně se otočil okolo něho a hned na to ukončil jeho život jednou a přesně mířenou ránou. Viděl jeho mrtvolu, jak leží břichem dolů, obličej zabořený do bahna. Znal ho dobře. To on mu vykoval tento meč. Vykoval si tak vlastní smrt. Přiběhl další člověk. Svedl s ním krátký souboj a pak mu zabodl meč do břicha. Zadíval se na zbraň, co ho zabila a na něho. Byl to podkoní. Krvavými ústy pronesl s úlekem poslední slova. „Marneete?“

Mladík pustil rukojeť meče a nechal ho spadnout spolu s mrtvým. Udělalo se mu zle. Hlava se mu motala. Vrávoral po rozbahněném nádvoří plným krve a pozvracel se. Stál opřený o chladnou zeď a mumlal si: „Je to moje vina. Jsem zrádce, jsem zrádce…“

 Zčistajasna se po jeho boku objevila postava. Do očí mu svítil všudypřítomný oheň, a tak spatřil jen siluetu.
„Ještě není konec, chlapče. Musíš splnit svůj slib.“

„Tohle je ono? Takhle sis získal jeho důvěru? Řekl jsi jim o tajném vchodu do hradu?“

Fergus sebou ani nehnul. „Ano.“

„Tak se podívej na své dílo,“ hlesl Marneet a s hrůzou hleděl na zkázu okolo sebe. Lidé, které znal. Lidé, se kterými vyrůstal. Ti všichni se bezvládně povalovali okolo mrtví nebo teprve umírali. Brodiové neměli těžkou práci, neboť zasáhli Cummingy zezadu.

„Na mé dílo? Už si zapomněl? Sám jsi souhlasil s útokem na Altyre. Musel jsi vědět, co se stane.“

„Pak jsem byl hlupák. Nikdy jsem nechtěl tohle. Tebe to nedrásá? Je to přece i tvůj domov?“

„Kdepak. Tohle není můj domov od doby, co mě tvůj otec vyhnal!“ Fergus zvýšil hlas a přistoupil k synovci, tak blízko, že je od sebe dělila jen nepatrná vzdálenost.
„A teď mě poslouchej! Přísahal jsi, že Alexandru Brodiemu doneseš tátovu hlavu. Vzpomeň si, proč jsi to slíbil! Protože tvůj otec je tyran, který pro tebe nikdy nenašel alespoň kousek lásky nebo náklonosti! Celý tvůj život tě ponižoval a ubližoval ti! Ty nepácháš nic špatného! Ty konáš spravedlnost!“

Ta slova v Marneetovi začala probouzet spící nenávist, ale přesto se nemohl zbavit pocitu viny. „Máš pravdu. Ale podívej se na ně? Zaslouží si oni stejný osud? Ne! Je to moje chyba, já je zradil! Jsem zrádce!“

Fergus prudce chytil Marneeta za hlavu a nasměřoval jeho obličej ke svému. „Pomohli ti někdy? Vzepřeli se mu někdy? Nebo se tě někdo z nich zastal?“
Marneet zavrtěl hlavou.
„Tak proč by si zasloužili lepší osud? Jsou stejně špatný jako Anabal!“
Slova našla svůj cíl. Marneet se přestal třást a narovnal se. Přišel k mrtvole se zabodnutou sekerou v hrudi a jedním tahem jí prudce vytáhl, při čemž se z těla rozlétly kapky krve a přistály mu na obličeji. Mladík měl kamenný výraz a v očích se mu zračilo šílenství.

„Dnes už to skončí,“ řekl jen a vydal se směrem k hlavní věži, kde sídlil náčelník klanu. Strýc se díval za ním a pousmál se.



Uvnitř nesvítila jediná svíce. Veškeré světlo, co sem doléhalo, bylo z ohňů tam venku. Podlaha potichu skřípala a tiše tak upozorňovala na nově příchozího. Ve velkém sále stál u oken on a vše pozoroval.

„Vrátil ses. Myslel jsem, že když přijdeš, bude to s omluvou, ne s vraždícími muži za zády.“

„Ty bys stál o moji omluvu?“

„Nevím. Možná bych tě nechal zbičovat a pak ji přijal. Ale ty ses rozhodl jinak.“

„Překvapivá volba!“

„Ano, to je,“ Anabal k němu nepatrně otočil hlavu, oči však nadále pozorovali dění venku. „Každý z mých mužů by se nechal zbičovat desetkrát, než aby dovedl nepřítele k mému prahu. Nikdy jsem nevěřil, že se můžeš rovnat komukoli z klanu. Teď vidím, jak jsem se mýlil. Můj syn, má krev, mě zradila!“ Poslední slova zasyčel jako had.

Marneet se zasmál. „Ano, otče. Už od mého narození jsem jedno velké zklamání. Tvá největší chyba! Šrám na tvé dokonalé reputaci. Nemusíš mít dál obavy, protože po dnešku už nic z toho nebude.“

Anabal se pomalu otočil čelem k němu. „Hleďme! Jsi samé překvapení, synu. O tohle ti celou dobu šlo, viď? Zbavit se překážky v cestě za mocí.“

„A v tom se právě pleteš! Nikdy mi nešlo o moc. K čertu s mocí! Já chci spravedlnost!“ vykřikl Marneet a vrhl se proti otci. Sekera narazila na kov. Anabal bleskurychle tasil meč a udeřil mladíka do nechráněného obličeje. Marneet odskočil a držel se za krvácející nos.

„Ani zbraň si nedokážeš vybrat!“

Střetli se znovu. Zbraně do sebe prudce narážely. Vzniklé jiskry skákaly po okolí a rozsvětlovaly okolní tmu. Marneet chytil otce za předloktí otočil se kolem jeho boku a sekl. Anabal zařval bolestí. Odtáhl se od soupeře a rukou si sáhl na krvavý šrám na zádech. Nějakou dobu se jen díval na krev, co mu spočinula na dlani.

„Řekni mi jedno. Kdo ti k tomu dopomohl? Kdo je s tebou přivedl?“

„Víš dobře kdo!“

„Jistě. Copak ti strýc řekl? Povídal ti o mně?“

Marneet byl zmatený. „Nemusel mi o tobě nic říkat! Vím, co jsi zač!“

Anabal se zasmál. „A víš, co je zač on? Nemáš nejmenší tušení, Marneete. A jak bys taky mohl, když jsi byl tenkrát ještě dítě!“ Z ničeho nic vyrazil a máchal mečem po Marneetovi. Jeho pohyby už vůbec nebyly tak kontrolované jako předtím. Stáli naproti sobě, zbraně zkřížené.

„Lituju každý minuty, kdy jsem toho parchanta nechal žít!“

Marneet využil příležitosti, když otec povolil. Praštil ho do hlavy tvrdým topůrkem a Anabal spadl na zem. Zůstal ležet opřený o zeď, napůl v naprosté tmě. Nejdříve si myslel, že slyší smích. Pak pochopil, že to jsou tiché vzlyky.

„Nebylo to dlouho, co jsem se stal náčelníkem klanu. Říkal ti, že jsme se jen trochu pohádali a já ho hned vyhnal, ne snad?“ Tón Anabalova hlasu se naprosto změnil. Už to nebyl výhružný a zlý tón, tak jak ho vždy Marneet znal.

„Fergus byl o rok mladší a přesto si nárokoval stát se náčelníkem. Od malička byl vznětlivější, ve všem mě předčil. I tak byl mladší. Neměl právo prvorozeného. Nikdy se s tím nesmířil. Víš, proč jsem ho vyhnal?! Protože jsem věděl, že je jen otázkou času, kdy se mě zbaví.“

Mladík upřeně hleděl do tmy, kde byl otcův obličej. Neviděl však nic. Pouze ho slyšel.

„Věděl jsem, kam pojede. S klanem Brodie po boku měl šanci,“ pokračoval Anabal. Potom se opřel o svůj meč a pomalu vstal. Marneet začal couvat, sekeru v ruce připravenou.

„Musel ale nějak získat jejich důvěru. Jak jen získal jejich důvěru, Marneete?“

„Odpověď je tam venku. Nestáli bychom tu, kdyby jim neřekl o tajném vchodu do hradu. A já už mu odpustil. Udělal, co musel,“ odvětil mladík.

„Ach můj synu, jsi tak naivní! Vždycky jsi byl! Vážně věříš tomu, že mu stačilo vyzradit pár tajemství? Jen si vzpomeň, kdy jsi viděl Ferguse naposledy. Bylo to před nebo potom, co zemřela tvá matka?“

Marneetovi klesla ruka se zbraní. „Byl jsem batole,…já…nevím. Nevzpomínám si!“

„Tvá matka zmizela asi dva týdny po jeho odchodu.“

„Co tím chceš říct?“

Anabal měl v očích slzy.

„Chce tím říct, že jsem zabil tvou matku.“
Marneet se prudce otočil. Ve dveřích stál Fergus, v očích mu svítilo.

„A zabil?“

„Samozřejmě, že ne! Lže ti, aby si zachránil kůži,“ odpověděl strýc naštvaně. „Neposlouchej ho a dokonči to!“

„To není všechno, Marneete,“ ozval se znovu Anabal. „Tvá matka...zmizela i s naším novorozeným synem.“
V sále se rozhostilo hrobové ticho, které přerušil až zvuk padající sekery o podlahu.

„Cože? Já…já měl bratra?“ zeptal se Marneet. Hlava se mu točila. Připadal si jako by padal nekonečnou propastí a nemohl najít žádný úchyt, díky kterému by se zachránil. .

„Jmenoval se Broderic. Byl tak šťastný, pořád se jenom smál!“ Anabal zavzlykal. Ta vzpomínka ho neuvěřitelně bolela. Dokonce i po letech.

„Nemáš žádný důkaz, že jsem je zabil já!“

„Nepotřebuju důkaz! Já to vím! Byl jsi to ty! Odjakživa jsi to byl ty, kdo mi chtěl ublížit!“ zařval Anabal a jeho silný zvučný hlas se rozlehl po celé síni.
Fergus mlčel, než po chvíli znovu promluvil. „A kdyby ano, tak co? Kdybych to byl vážně já, kdo je zabil, co s tím?! Tvůj hrad bude do úsvitu ležet v troskách, tví lidé jsou mrtvý a ty je budeš brzo následovat! Co na tom záleží, jestli jsem je zabil?“

„Takže je to pravda?“ přerušil ho synovec. „Zabil jsi mou matku, bratra a jejich hlavy donesl Alexandru Brodiemu?! Tak sis získal jeho důvěru!“

„Přestaň se v tom tak vyžívat! Doteď jsi nevěděl, že si nějakého bratra měl!“

Marneet těžce dýchal a snažil se vzpamatovat. Na to se rozhodl odejít. Zamířil ke dveřím, ale strýc se mu postavil do cesty. „Kam si myslíš, že jdeš?! Koukej sebrat tu sekeru a už to udělej!“

Vyměnili si pohledy. „Zašel jsem příliš daleko. Zradil jsem svůj klan a nehodlám to završit vraždou svého otce,“ řekl mu Marneet chladně.

„Takže tady tvůj táta měl nakonec pravdu. Jsi jenom zbabělec. Moc měkkej na to, aby udělal, co je správný. Ty nejsi Skot, hochu.“

V další vteřině chtěl Fergus vykročit k Anabalovi, jenže Marneet stihl vytáhnout svou dýku u pasu a dříve než Fergus zjistil, co se stalo, bodl ho přímo do břicha. Látka se zbarvila do temně rudé barvy. Strýc se zakuckal a rukou sevřel dýku. Věnoval pohled Marneetovi a usmál se. „Nech mě hádat…za tvou matku?“

„Ne. Za naši rodinu,“ zašeptal mu Marneet do ucha a přitlačil na zbraň, aby se dostala ještě hlouběji. „Za náš klan.“ Vytrhl dýku zpět a nechal Fergusovo tělo spadnout na podlahu. Krev byla všude a nechávala za sebou svou děsivou stopu.
Mladík vykročil pryč ze sálu.

„Marneete!“ ozval se Anabal. „Jestli můžeš, prosím,... odpusť mi to.“

Jeho syn se k němu naposledy otočil: „Není co odpouštět. Dnes se nám účty vyrovnaly.“



Noc pomalu odcházela, oheň začínal pohasínat. Bloumal pryč z hradu a cítil na sobě pohledy ostatních. U brány se zastavil a prohlížel si mrtvé stráže. Sklonil se k jednomu z nich a sundal mu kilt. Zakrváceným tartanem Brodiů ho znovu zakryl. Opustil Altyre v barvách svého klanu.
Na hranici lesa se tak, jako kdysi otočil. Z hradu se valila oblaka kouře. Najednou uslyšel dudy. Z lesa kousek od něho se vynořily. Byly to bojovníci. Válečníci. Zuřivě se hnaly proti hradu za účelem odplaty. Dorazila posila.
Marneet si všiml postavy na cimbuří. Byl to on, o tom nebylo pochyb. Alexandr Brodie viděl, jak se proti němu žene porážka.


Bitva byla u konce. Na nádvoří stál zástup tvořený příslušníky klanu Cumming a díval se na poražené. Brodiové stály v řetězech u kamenné zdi s očima sklopenýma k zemi. Jen jediný se díval před sebe.

„Díky zradě jednoho z nás se tito muži mohli dostat tak daleko. Bylo jim umožněno pálit a zabíjet. Jen kvůli tomu, že je mezi námi zrádce!“ promluvil k lidem Anabal Cumming.
Všichni tušili, kdo tím zrádcem je, přesto byli nervózní. Kolovalo mezi nimi, že náčelníka zradil blízký člen jeho rodiny, a on se proto chystá ho zatratit.

„Zrádce musí být zlikvidován a být tak výstrahou pro všechny ostatní!“ zněl zvučný hlas náčelníka. „Pohleďte na zrádce!“

Vojáci vztyčili kopí s nabodnutou hlavou.
„Tento člověk nesl naše jméno a zradil nás! Kéž je jeho duše navždy zatracena!“

Dav si začal šuškat, když Anabal Cumming odcházel dovnitř hradu. Zbylé Brodie si podle všeho nechá ve vězení a rozhodne co s nimi. Lidé si přály, aby příště byla na kopí hlava Alexandra Brodieho. Člověka, který mohl za jejich utrpení. Prozatím se mohli dívat jen na hlavu Ferguse Cumminga.


Anabal šel se svými nejvěrnějšími a mluvil s nimi ohledně oprav hradu. Jeden z nich však náhle změnil téma.

„Co tvůj syn, Anabale? Kde je Marneet?“

Náčelník se zamračil a vstoupil do velkého sálu. Přešel velkou skvrnu od krve postavil se k oknu. Měl tohle místo rád, viděl odtud prakticky na celý hrad i na prostranství před ním.

„Anabale?“

„Marneet přišel na poslední chvíli a zachránil mě. Nebýt jeho, Fergus by mě zabil. Potom utekl.“

„Máme poslat muže, aby ho našli?“

„Není třeba. Už ho našli. Poslal jsem je hned, jak byli nějací nazbyt,“ Anabal se odmlčel. „Našli ho mrtvýho v lese kousek od hradu. Vzal si život.“

„To mě mrzí, Anabale.“

Vyslechl si jejich řeči o lítosti a pak je nechal jít. On i nadále stál u okna a díval se do dálky. „Odpusť mi,“ zašeptal.


Mladá dívka, dcera sedláka právě nesla džbán s vodou. Naplnila ho u studánky kousek od jejich domu a teď se vracela. Pořád myslela jen na něho. Už od prvního okamžiku, kdy ho uviděla se jí líbil.

Jakmile došla k domu, málem džbán upustila. Stál tam kůň připravený na cestu. To ne! On odjíždí! Nemůže přeci odjet! Uviděla ho, jak vychází ven a uvědomila si pravdu. Skutečně. Byl oblečený na cestu. Když ji spatřil usmál se a vykročil k ní. Beze slov mu podala džbán s vodou a pozorovala ho při pití. Chtěla vykřiknout a začít ho prosit, ať nejezdí, ale přišlo jí to hloupé. Znala ho sotva pár dnů. I tak jí lámalo srdce vidět ho nasedat na koně a odjíždět. Byl už hodně daleko a ona stále viděla jeho husté, nezaměnitelné vlasy a barvy kiltu.

„Hodně štěstí, Marneete!“ řekla sama pro sebe a vrátila se dovnitř.


Děkuji za přečtení! Líbila se vám povídka? Pak budu rád, když ji okomentujete a budete sdílet se svými přáteli! Stačí kliknout na ikonu hned pod článkem. 

neděle 30. června 2019

Skotské listy #1 - Cesta do Highlands

Každá cesta mimo naše bydliště ve skutečnosti začíná už týdny, ba i měsíce před samotným odjezdem. A to okamžikem, kdy definitivně potvrdíme svůj úmysl někam vyrazit tím, že koupíme letenky a ubytování v dané lokalitě. Od té doby se nás zmocňuje velká radost, ale také značná nervozita z nadcházející cesty. Nadšení však vždycky nakonec předčí nervozitu.
Tentokrát nás čekala návštěva úžasných krajů. Cílem cesty bylo Skotsko!



Možná vás zklamu, ale tentokrát pro vás nemám žádný katastrofický příběh o tom, jak jsme sotva doletěli na místo určení. Nečeká vás žádná historka o hledání správné autobusové zastávky či o hrůzostrašné představě trávení noci na ulici. (O tom si můžete přečíst tady.) Ačkoli tomu dosud sám nemohu uvěřit, cesta proběhla naprosto bez problémů. Vlakem až na letiště v naprostém poklidu, let také nebyl úplně nejhorší. Dokonce ani to ubytování se nepokazilo! Není to zvláštní? Tenhle cestopis bude asi hrozná nuda. Budu to muset dohnat nějakou ultra hustou historkou. Tak třeba, jak jsme v hlubinách jezera Ness objevili Nessie. I když…to se asi úplně nestalo. Tak co třeba to, jak jsem v zemi našel 200 let starou whisky! Ne, to se vlastně taky nestalo. Hmmm… Už to mám! Je tu ta skvělá historka s pohledem! To se zasmějete, je NEUVĚŘITELNĚ vtipná! Ale teď vám ji ještě neřeknu. Schovám si ji na konec jako perličku na dort. Alespoň se budete mít na co těšit. Pusťme se tedy do vyprávění, ať se k ní dostaneme co nejdřív! Kdo ví? Třeba ještě narazíme na další!

Co se vám vybaví, když se řekne Skotsko? Mně kopce, hory, bažiny, široká údolí a nekonečná vřesoviště. Zkrátka divoká, nespoutaná krajina. Nevýhoda je, že pokud se do ní chcete dostat a prozkoumat ji, potřebujete auto. Popřípadě roční dovolenou a vše si projít pěšky. Co když ale nemáte ani jedno ani druhé? Řešení lze najít v podobě jednodenního výletu do Skotské vysočiny autobusem. Z Edinburghu pravděpodobně jezdí hned několik společností. Highland Experience jsme si vybrali my. Výlet, který si z nabídky vyberete je však třeba dopředu zarezervovat. 
A tak se stalo, že po příletu a první noci v našem edinburském ubytování, hned ráno naskakujeme do autobusu a vydáváme se na cestu do nitra divoké Vysočiny!

Socha  ekonoma Adama Smithe
Probouzející se Edinburgh 

V rámci výletu je komentář řidiče. Jakmile si tedy náš řidič Rob upravil kilt a prohrábl své husté černé dredy a la Bob Marley, vyjeli jsme. Když pomalu opouštíme Edinburgh, ocitáme se na první důležité křižovatce a Rob nahlas do mikrofonu říká: „Kudy teď? No tak, mysli, Robe, mysli!“, dochází nám, že tahle cesta bude ještě zajímavá.

Že by teď přišla nějaká ta vtipná historka o tom, jak celý náš autobus bloudil a hledal cestu? Ne, zase nic. Všechno je super? Všechno šlape? Šůvajz, tohle je zvláštní!

Ukazuje se, že Rob je rozený vtipálek. Za doprovodu jeho průpovídek, zajímavého vyprávění a také naprosto skvělého skotského akcentu (kde jen ho na té Kubě vzal?) si to pádíme až k hranicím Highlands, kde také poprvé zastavujeme u malé vísky jménem Kilmahog.

Toto místo je známé díky chovu slavných krav. Highland cattle je spolu s bodlákem a tartany, na každém druhém suvenýru ve Skotsku. V Kilmahogu žil dlouhou dobu nejslavnější zástupce tohoto druhu – Hamish. Zemřel v roce 2014 ve věku 22 let. Proč byl vlastně tak slavný? Jednalo se o nejstaršího býka ve Spojeném království, protože v roce 1996 přežil vybíjení krav při epidemii BSE (nemoc šílených krav). Nicméně tyto krávy se tu stále chovají a Kilmahog je tak nejdostupnějším místem, kde je můžete vidět.


Terén začíná být za okny drsnější, jak jedeme dál a dál. Rob nám vždy na chvílí zastaví, abychom mohli fotit.




Uhádnete, co je na této další fotce?


Přesně tak! Dechberoucí scenérie Glen Coe je zkrátka nezaměnitelná. Tohle rozlehlé údolí je právem považováno za jedno z nejkrásnější míst v celém Skotsku. Projíždíme skrz něj a bohužel zastavujeme jen párkrát. Snažím se odolat nutkání vydat se po jedné z turistických cest, které tu vedou. Nádhera střídá nádheru! 


Dovolte mi vás ještě chvíli v Glen Coe zdržet, neboť si nemůžu odpustit krátkou historickou souvislost. Tento cestopis totiž není jen plný skvělých míst a zážitků, ale také je poučný!

S tímto místem je spojena jedna velice tragická událost, jež je známá jako Masakr v Glen Coe. Píše se rok 1688. Po státním převratu v Anglii, známém jako „Slavná revoluce“, se novým králem stává
Vilém III. Oranžský. Jeho předchůdce Jakub II. byl donucen uprchnout do Francie, kde spolu s rodinou žil na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. 
Vikomt z Dundee jménem John Graham se vzbouřil a postavil se do čela klanů ze Skotské vysočiny. Navzdory tomu, že první bitvu zvítězil, zemřel na následky svých zranění. Klany se bez vůdce znovu rozdělily a vzpoura byla rázem pryč. Přesto se od té doby začal na Vysočině upevňovat jakobitismus. Tedy oddanost králi Jakubovi II.


Skrze několik let se klany podrobily nové vládě. Až na klan MacDonaldů z Glen Coe. Náčelník klanu vyčkával do poslední chvíle, avšak nakonec se přeci jen vydal složit přísahu. Bohužel ne včas. Vláda počítala s „rebelujícími“ klany a v lednu 1692 poslala vojenské oddíly, aby se s nimi vypořádaly. Setnina kapitána Roberta Campbella z Glenlyonu se po čtrnáct dní těšila pohostinství klanu MacDonaldů. Poté za svítání 12. 2. 1692 pobili všechny své hostitele, ženy a děti vyhnali do hor a vesnici vypálili. A tak se tento barbarský čin zapsal do dějin jako Masakr v Glen Coe. Tohoto skutku se ulekla sama vláda, a proto nadále raději klid ve Skotsku vykupovala.



Tím končím toto malé dějepisné okénko. Je na čase se posunout dál.

Obklopuje nás Vysočina. U pomníků skotských vojáků jen rychle fotíme a hledáme za mraky schovaný vrcholek nejvyšší hory Spojeného království. Když vám řeknu, že tam Ben Nevis je, budete mi věřit? ...Tak tam je.


Teď si to šineme k naší další zastávce, kterou je pravděpodobně nejznámější místo ve Skotsku!

Loch Ness je dlouhé 34 km. Není proto divu, že ho už nějakou dobu míjíme, než zastavíme u hradu Urquhart. Tyto ruiny z 13. – 16. století je možné navštívit za další příplatek. Dále se pokračuje na loďku, jež s vámi po lochu popluje. Chceme si prohlédnout pouze hrad, ale bohužel je jeho prohlídka možná jedině pokud budeme pokračovat lodí. Urquhart tedy oželíme a jedeme dál podle Loch Ness. Mezitím, co čekáme na ostatní si procházíme kupu krámků plných suvenýrů s Nessie. Snad všechno, na co si vzpomenete tu mají s Lochneskou. A když píšu „snad všechno“, myslím tím všechno. Pár věcí si neodpustíme a potom jdeme k samotnému jezeru. Je čas na pár fotek z kamenitého pobřeží a také na sbírání kamínků.


Namočil jsem si ruce v Loch Ness! Chcete prozradit, jaké to bylo? Nepromění vás v dinosaura ani nijak nezmutuje a taky je poměrně studená. No teda, teď musíte doslova zářit překvapením!
Jakmile přijíždí loď s druhou polovinou zájezdu, musíme se rozloučit. Vím, na co se chcete zeptat. Viděl jsem Nessie? No…nedá se mluvit o setkání z očí do očí, ale říkám vám – tam v dáli se něco dozajista pohnulo!


Edinburgh je dost daleko, není proto divu, že cestu zpět už bereme rychleji. Nejsevernější z velkých skotských měst Inverness jen projíždíme. Nejstarší národní park Cairngorns prakticky prolítáme. Nepatrně se na nás projevuje únava. Ve večerních hodinách konečně přijíždíme do hlavního města. Do Severního moře zde ústí řeka Forth. Přes ní se táhnou tři dlouhé mosty, z nichž jeden je velice významný. Jedná se o železniční most Forth Bridge. Ten je od roku 2015 na seznamu UNESCO.
Rob se s námi loučí a my vystupujeme na místě, kde jsme prve ráno nastoupili – na ulici Královská míle. Dnes už nás čeká jen cesta domů a večeře.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Co bude následovat? Čeká nás hlavní město Edinburgh! 
Ujistěte se, že příští část nezmeškáte - sledujte mě na  FACEBOOKU, nechte si články zasílat e-mailem nebo se staňte pravidelným čtenářem mého blogu, kliknutím na tlačítko odebírat. Anebo můžete udělat všechno najednou! 

Budu velmi rád za vaše komentáře k tomuto cestopisu. Neváhajte se podělit o svůj názor!