středa 30. září 2020

Tak trochu opožděně zkouknuté filmy #3 (vzpružující edice)

Mám pocit, že se až znepokojivé množství lidí raduje z podzimu. Já naopak mám náladu se tak akorát zahrabat do peřin a probudit se na jaře. (Přestože na mě v tu dobu čeká maturita.) Připadá mi, že od začátku září jsem nedělal nic jiného, než věci do školy a na víkend čekal jako na smilování. Čtení, psaní a cokoliv dalšího šlo stranou. Příběhy, které mi zrovna procházejí hlavou, nejsou tudíž moc knižní, ale naopak filmové. (Dobře, něco málo přečíst stihnu, ale žádný zázrak to není.) 
A tak tu jsem potřetí se svou várkou opožděne zhlédnutých filmů. Tentokrát jsem vyzobal kousky, které by vám při tomhle sychravu mohly zvednout náladu. Navíc to jsou typy filmů, co můžete vidět i víckrát. Tak pojďme na to, vzpružijící edice filmových tipů je tady! (A buďme upřímní. Tuhle edici právě všichni potřebujeme!)

(Pozn. Jako obvykle vše bez spoilerů a řazeno podle pořadí, v jakém jsem filmy zhlédl.)


#4 Rok jedna


Začnu pořádnou kravinou. Jiné slovo mě totiž k Roku jedna ani nenapadá. Jacka Blacka já můžu a ten to v hlavní roli teda pořádně rozjíždí. Připravte se na šílenou komedii, kdy budete sledovat cestu dvou pravěkých lidí skrze několik historických období. Potkáte třeba milující bratry Kaina a Abela nebo otce Abrahama. 
Není od věci varovat, že na nějaký inteligentní humor se tady nehraje, tady se střílí ujeté (a někdy i dost úchylné) vtípky. Uznávám, tenhle film je vlastně nehorázný odpad, ale svůj úkol pobavit a na chvíli odpoutat od reality to plní na jedničku. Zkrátka jak jsem avizoval na začátku: úplná kravina...na ty já čas od času nedám dopustit! 

#3 Jak vycvičit draka (1+2)


Posuneme s k něčemu, co je na trochu jiné obsahové úrovni. Animák Jak vycvičit draka je z roku 2010 a já ho poprvé (a myslím tím pořádně celý v kuse) viděl až teď. Dostal jsem to, co jsem od toho chtěl a možná mě to bavilo ještě o něco víc než jsem očekával. Navíc miluju tu hudbu. Soundtrack jsem k tomuhle slyšel už několikrát a pokaždé to bylo něco! 
Hned v závěsu za jedničkou jsem si pustil i dvojku. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale asi se mi líbila víc. Je mnohem odvážnější a na to, že se jedná o pokračování úspěšné jedničky, se mi ani příběh nezdá nucený. Moc příjemné pokoukáníčko, třetí díl mám v záloze. Upřímně mám strach, aby mi nezkazil dojem z celé série. Viděl jste ho někdo?

#2 Coco


Skáčeme na další animák, a tím je Coco. Přiznávám, že jsem tenhle film dopředu nehorázně podcenil. Myslel jsem si, že mě nebude bavit, a že se mi nebude líbit mexické prostředí. Páni, to jsem byl ale blbec! Coco je totiž naprosto ÚŽASNÁ podívaná. Má toho tolik co nabídnout. Dojemný a zároveň zábavný příběh, který má šmrnc. Líbí se mi, že nám svět animovaných filmů necpe jen samé pokračování úspěšných sérií, ale představuje i něco úplně nového, neokoukaného. Coco je zářným příkladem, že se vyplatí vytvářet zcela nové hrdiny a příběhy. Ani minutu jsem se nenudil. Jako u každého správného kousku od Pixaru jsem byl i tady ke konci naměkko. (Docela dost...) Takhle by měly pohádky dětem vštěpovat ponaučení a morální zásady! Já to říkám pořád, kdyby se všechny děti na světě dívaly na tyhle typy animáků, možná by na tom byl svět lépe. 
Maximální doporučení těm, kdo ještě Coco neviděli!

#1 Hvězdný prach


Nejčerstvějším přírůstkem do žebříčku je Hvězdný prach natočený podle knihy Neila Gaimana. Na Instagramu jsem psal, že jsem tohoto autora objevil skrze knihu Oceán na konci uličky, což bylo teda něco! A krucipísek! Tenhle film je taky boží! Ze začátku jsem moc nevěřil, že by se mi mohl líbit, ale pak mě pochyby opustily! S hereckým obsazením jsem moc spokojený, výprava byla nádherná a příběh to vystřelil až ke hvězdám. Fajnová hudba už je jen takovou třešničkou na dortu. Úplně jsem z toho cítil tu Gaimanovu originalitu a fantasii, která mi je stále bližší a bližší. Chci od něho vstřebat něco dalšího! Některé scény už asi z hlavy nedostanu a rozhodně si Hvězdný prach ještě rád znovu pustím. Klidně i několikrát! 
Vážně lidi, jestli vás tohle míjelo jako mě, něco s tím udělejte. Sobota večer je za rohem! 

...

Tak co? Viděli jste všechny nebo alespoň některý z těchto filmů? Napište mi to do komentářů a nestyďte se přidat vaše dojmy, jsem zvědavý! Myslím, že z žádným z nich neuděláte chybu. Takže pokud na vás leze nějaká špatná chvilka, tady máte z čeho vybírat. Mějte se fanfárově a já se pokusím ozvat dřív, než zase za měsíc! 

Jelibo více filmových tipů? Zkuste to omrknout tady a tady!


pátek 28. srpna 2020

Jak jsem podruhé četl Společenstvo prstenu

V článku o znovučtení jsem kňoural, že bych si docela rád znovu přečetl Pána prstenů. Byl jsem ale rozpolcený a nevěděl, jestli to je dobrý nápad. V komentářích jste mě ale nakonec přesvědčili, abych to zkusil a děkuju za to! Společenstvo prstenu už mám přečtené a vidím to na brzké čtení Dvou věží. Po letech jsem v Tolkienově díle našel nový poklad. Můžu teď tedy plynule navázat a opět nadhodit téma znovučtení, tentokrát však už potom, co jsem jedno absolvoval. 


Srovnávání s filmovou adaptací


Nemůžu si pomoct, ale pokaždé, když čtu něco, co bylo zfilmováno, mám tendenci srovnávat pomalu každý detail. Obzvlášť u Pána prstenů se tomu nešlo vyvarovat, protože filmy od Petera Jacksona znám skoro nazpaměť. A tak jsem hodně přemýšlel o tom, co bylo změněno a proč. Závěr? Myslím, že každá změna, které se filmaři oproti Tolkienovu originálu dopustili, byla k dobrému. Je jasné, že co funguje na stránkách, nemusí fungovat na plátně. Na první dobrou se mi vybaví útěk k brodu, když jsou hobiti pronásledováni Devítkou. Arwen v knižní předloze nesehrála v této části žádnou roli a její úlohu zastoupil elf Glorfindel. O něm není ve filmech ani zmínka, přestože se jedná o celkem významného elfa. Já však stojím na straně filmařů, protože Arwenin úprk mi zkrátka do všeho sedí lépe a celé zpracování této pasáže je i daleko více dramatické. 
Na druhou stranu vynechání Starého hvozdu v Rádovsku mě mrzí. Atmosféru lesa možná do jisté míry nahradil ve dvojce Fangorn, ale alespoň ve vystřižených scénách se Starý hvozd objevit mohl. (A možná bych i snesl toho otravu Toma Bombadila :-D.)
Když už mluvíme o vystřižených scénách... Neodolal jsem, a ještě během čtení jsem se podíval na prodlouženou verzi Společenstva. Ty scény navíc jsou jako stvořené pro ty, kdo četli knihu. Pokud se vám náhodou tahle téměř čtyřhodinová radost vyhýbala, doporučuji to napravit! 

Co mi přijde zajímavé je zpracování hobitů. Kniha vám přidá nový úhel pohledu, jakým na ně můžete nahlížet. Tak třeba knižní Pipin je mnohem menší pitomec a Frodo mi teď přijde mnohem sympatičtější a lépe jsem pronikl do jeho "vztahu" k Prstenu. A abych nezapomněl, Gandalf a elfové se mi zdáli o mnóóóhem víc přísnější. 


(...) "Vymyslel jsem pro ni hezký závěr: a pak žil šťastně až do smrti."
Gandalf se zasmál: "Doufám, že se mu to povede. Stejně tu knihu nebude nikdo číst, ať skončí jak chce." (...)


Ať tak nebo onak, filmová adaptace je za mě nepřekonatelná a její srovnávání s knihou v průběhu čtení vnímám spíše jako příjemné doplnění než jako rušivý element. Číst knihu a nepomyslet na film už asi nikdy nezvládnu.

Jazyk předtím a jazyk teď


Tolkienův jazyk je poměrně složitý a při čtení je třeba o trochu více pozornosti. Neříkám, že mi nějak zvlášť sedne, ale když porovnám svůj nynější čtenářský zážitek z jazykové stránky s tím dřívějším, je to až propastný rozdíl. Byl jsem připravený na pasáže, které budu zdolávat trochu déle. (Elrondova rada... ehm...ehm...). Přestože se jich pár objevilo, text jako takový se mi četl mnohem lépe, až mě to překvapovalo. Někdy se dokonce dostavil pocit, že čtu úplně jinou knihu než kdysi. Zvláštní, co ten věkový rozdíl udělá. 
Z téhle stránky jde o to nejpříjemnější překvapení za celé čtení. Tolkienovy realistické popisy bych nikdy nedocenil, kdybych se do toho nedal. Jak tak nad tím přemýšlím, vlastně jsem si na to znovučtení nemohl vybrat ideálnější knihu. Číst knihu po několika letech vám na ni přidá úplně nový úhel pohledu. Můžete se soustředit na hledání mezi řádky, jelikož hlavní příběhovou linii už znáte. Odkryjí se vám dosud skryté detaily. To všechno platí dvojnásob u Tolkiena. Jeho svět je tak detailní, že vám toho i posté mraky uteče. Co lepšího si na re-reading přát? 


(...) "Jsou to dnes bláznivé časy!" řekl Legolas. Všichni jsme tady nepřátelé jednoho Nepřítele, a přece musím chodit poslepu, když slunce vesele svítí pod zlatým listím v lese!"
"Snad to vypadá bláznivě," řekl Haldir. "Moc Temného pána se skutečně neukazuje v ničem tak zřetelně jako v odcizení, které rozděluje ty, kdo dosud stojí proti němu." (...)


K jazykové stránce ještě musím přidat jednu věc, která se od minule nijak nezměnila. Jak se proboha čtou ty písně a básně? Celé Společenstvo (a pokud si dobře pamatuju, tak i další díly a Hobit) je jimi prošpikované a já nemám nejmenší tušení, jak si s nimi poradit. Mám je číst normálně, nebo v nějakém rytmu či melodii? A jak mám ty melodie znát? Vážně netuším. Máte-li někdo řešení, sem s ním. 
(Anebo je tu ještě možnost Brumbálstyl aneb každý zpívejte svou oblíbenou melodii.)

Další díly a nová tradice?


Jednička měla úspěch, a to znamená jediné. Ano, v blízké budoucnosti bych se rád ponořil i do dvou pokračování. Nechci tu plánovat moc dopředu, ale možná by po Návratu krále mohlo dojít i na Hobita a taky bych už konečně mohl zvládnout ten rozečtený (jo, první tři strany znamená rozečtený, kdybyste se ptali) Silmarillion. Věřím, že se mi budou líbit a skvělá zpráva...už to nebudu považovat za ztrátu čtecího času, protože se mi změnil pohled na věc!
V komentářích pod článkem o znovučtení se objevilo, že sir Christopher Lee četl Pána prstenů každý rok. Tahle každoroční čtecí tradice zní hodně lákavě, i když mám nepatrný strach, že by mi mohly knížky zevšednit. Jestli se to ale nestalo u filmů, proč by mělo u knih. Přesto si po dočtení nejspíš zase nechám pár let odstup, abych viděl, kam se zase posunu a co nového najdu. A doopravdy doufám, že stejně jako teď na konci znovu prohlásím: Jo! Pořád je to úžasný!

Co jsem si tedy z tohohle znovučtení odnesl? Žádné čtení, ať je to kolikáté chcete, není ztráta času, pokud kniha, kterou čtete, stojí za to! 

pondělí 24. srpna 2020

Apollón na cestě k Hořícímu bludišti

Co je pro vás na knize zárukou toho, že bude fajn? Mně naprosto postačí, když na ní bude nápis Rick Riordan. Rok se s rokem sešel a je se vrhnul na třetí díl Apollónova pádu, který volně navazuje na moje milované série Percy Jackson a Bohové Olympu. Popravdě? Ani jsem už nečekal, že mě Rick něčím překvapí. Prostě jsem se chtěl znovu vrátit mezi polobohy a užít si jeho styl psaní. O to víc mě Hořící bludiště (český překlad je Zrádný labyrint...neptejte se mě proč, nemám šajn) překvapilo! Ufff, tohle bude těžký popsat, aniž bych prozradil děj...ale pojďme do toho!


Pokud jste nečetli předchozí díly, přeskočte na hodnocení ;-)

Apollón je i nadále na cestě za osvobozením pěti pradávných zdrojů proroctví, které drží v moci triumvirát římských císařů. Jedině tak se zase může stát bohem a vrátit se na Olymp. Jenže tentokrát musí čelit tomu nejhoršímu z imperátorů. Kalifornie se navíc zmítá v nejhorších vedrech za poslední tisíciletí. Apollón se svou polobožskou otrokářkou Meg jsou jediní, kdo dokáže tohle běsnění zastavit a opět je nečeká nic jednoduchého. 


(...) Kdepak. Tuhle část příběhu vám vyprávět nebudu. Byl to ten nejbídnější, nejtrapnější, nejstrašnější týden za mých čtyři tisíce a něco let života. Tragédie. Pohroma. Utrpení. Tohle vám líčit nebudu. (...)


Hodnocení 


Já a Rick Riordan máme opravdu vřelý vztah. Moje čtenářské začátky se nesly s jeho knihami a o to krásnější je se k němu vracet. Skvělé je, že i po tolika letech mě jeho knihy dál baví a čtou se se stejnou lehkostí jako kdysi. Jediný problém bych mohl vidět v tom, že má tendenci používat ty stejné šablony pro děj. Ano, Riordan si jede svůj styl a autorský podpis má v knihách hodně výrazný. To je ale asi to, co se mi na něm naopak líbí, a navíc bych rozhodně netvrdil, že se opakuje. 

Minulý díl Temné proroctví se ale přesto poměrně dost vlekl a musím přiznat, že Rick se už vytasil s lepším zbožím. Třetí Apollónovo dobrodružství jsem tudíž bral do rukou s ne příliš velkým očekáváním. A výsledek? Narazil jsem na zatím nejlepší díl téhle série o padlém bohovi! Zrádný labyrint na začátku nijak nevystupuje z řady, dává nám to, na co jsme zvyklí, ale pak se to rozjede na plné obrátky a já nestačil zírat. 
Dojmů mám po dočtení mnoho, ale nejvíc dominuje právě překvapení. Děj trojky je hodně o návratech, tudíž vás nemine daleko větší kupa nostalgie než obvykle. Zatímco ale celá tato série byla doposud hlavně o té nostalgii a o návratu fanoušků k oblíbeným hrdinům (Jen tak mimochodem by mě zajímalo, jestli ji vůbec čte někdo, kdo nezná Percyho a Bohy Olympu? Kdyby jo, sypte svoje dojmy.), ve třetím díle se tomu Riordan rozhodl dát nový rozměr. Vypustil dějové zvraty a zápletky, které zatím držel na uzdě. Neříkám, že se to bude líbit všem fanouškům, ale osobně to vidím jako čerstvý vzduch. 

Spoustu věcí se žádným razantním způsobem nezměnila, a to je dobře. Tak třeba charakteristický Riordanův humor. (Zjistil jsem, že těm, co ho neznají, třeba nepřijde vůbec vtipný. Asi je to tím, že už jsem se ním sžil.) Ten zůstal beze změny. A co si budeme povídat...Apollónovy hlášky to slušně táhnou. Nemění se ani věková skupina, pro kterou je kniha určena. A i tak jsem dostal něco nového. Vzhledem k tomu, že do cíle stále ještě zbývají dva díly, jsem zvědavý, kam se to bude ubírat. Jestliže Riordan ve dvojce pomalu ztrácel mou pozornost, tady si ji získal zpátky. Cítím teď velké pokušení pustit se do čtení letos vydané čtyřky.


(...) "A jak se jmenoval ten poslední římský král?" vytrhl mě Grover ze zamyšlení.
Uvažoval jsem. "Ta...Hm. Už jsem to skoro měl, a zas mi to vypadlo. Ta-něco."
"Taco?" napovídal Grover.
"Proč by se římský král jmenoval Taco?"
"Já nevím." Grover se pohladil po břiše. "Protože mám hlad?"
Do háje s tím satyrem. Teď jsem dovedl myslet jenom na tacos. (...)


Když to shrnu do stručné verze: Třetí Apollón jede v mnoha ohledech ve stejných kolejích jako jeho předchůdci. Stejný styl psaní, stejná šablona děje, stejný humor. Každý, kdo už měl se světem řeckých a římských polobohů co dočinění, dostane to, co chce. A možná i něco navíc. Z trojky je totiž cítit určitá změna. Riordan si dovoluje víc než obvykle a knize to velmi svědčí. Zrádný labyrint je proto osvěžením v pomalu usínající sérii a já opět hořím zvědavostí, jak bude příběh pokračovat, a jakých zvratů se dočkáme příště. 

Hodnotím 8/10. Na vyšší to ještě není, ale půjde-li to takto dál, rád body přidám. (Pokud se teda nestane zase ta věc, za kterou doufám Rick klečel dlouho v koutě a přemýšlel o tom, co provedl.) 

Jaký vztah máte k Ricku Riordanovi? Je nějaký autor, kterého máte od dětství stále rádi?

pondělí 17. srpna 2020

Ten poslední

Možná víte, že kromě článků se pokouším i o vytváření příběhů. Pár už jsem jich tady i vydal
V lednu jsem napsal povídku, kterou jsem se následně rozhodl zaslat do Velké povídkové soutěže pořádané Knihami Dobrovský. Vůbec poprvé jsem se tak zkusil podobné soutěže zúčastnit a světe div se, hned napoprvé se mi podařilo postoupit do druhého kola! Na vítězné příčky jsem sice nakonec nedosáhl, ale už jen to, že se zapojilo přes tisíc dalších povídek a já skončil mezi dou sty nejlepšími, mému autorskému já hodně lichotí. Knihy Dobrovský právě začaly zvěřejňovat vítězné povídky na svůj web, a tak jsem si řekl, že bych vám tu mohl ukázat s čím jsem se to vlastně zapojil. Moje povídka se jmenuje Ten poslední a byla napsána na téma Poslední den na Zemi. Abyste do toho nešli úplně naslepo, tady je krátká anotace:

Jak moc se od sebe lidé mohou lišit? V poválečné době navštíví starou nemocnici mladý a nezkušený novinář. Zašlá budova skrývá mnoho útrap, avšak on hledá jen jedinou. Ambice se střetávají se zkušenostmi, skutečnost s představami. Kdo žije ve lži a kdo v pravdě? 

Snad nebudete přečtení litovat a napíšete mi do komentáře, co na ni říkáte. Přeji příjemnou zábavu!

Ještě jeden příběh si ode mě můžete přečíst v aplikaci StoryMe! Víc se dozvíte na konci tohoto článku. 
...

Ta představa mě pronásledovala celou mou cestu. Držela se mě jako nějaký parazit, který se za žádnou cenu nechce vzdát svého hostitele. Od té doby, kdy se mi poprvé ta myšlenka objevila v hlavě, jsem probděl mnoho nocí, abych se připravil. Úkol, jenž jsem si stanovil, nebyl nijak snadný, avšak každý kout mé mysli věděl, že mi nakonec přinese kýžené ovoce. Byl jsem připravený udělat vše pro dokončení své práce a když teď konečně nastal ten den, moji hlavu zaplnily představy toho, jak asi bude vše probíhat. Nikdy to nejde hladce, ale doopravdy se může stát cokoli, co by zhatilo veškeré mé plány? Tolik jsem toužil své pochyby zahodit, jenže jsem toho zkrátka nebyl schopen. Neustále jsem si přehrával situaci, ve které se s ním setkám. Domýšlel si, co asi kdo z nás řekne. Jaký bude? Dalo by se říct, že o tom člověku vím vše, co se dalo zjistit, a přesto jsem měl strach z překvapení, jež mohlo nastat.
Sestra mě provedla skrz celou budovu. Měl jsem možnost vidět několik desítek pacientů, naříkajících ve své bolesti. Jiní byli naopak zcela zamlklí a ponoření do sebe, až jsem se na malou chvíli domníval, že už nejsou mezi námi. Ty všechny jsme ale minuly. Zastavily jsme se teprve v odlehlé části budovy, kousek od špinavých kovových dveří. Jakkoli zašle působily, jistě byste tam pevnější nenašli. Nemocnicí byla tato budova jen díky svému názvu. Na základě toho, co jsem doposud spatřil, bych ji označil spíše za nějaké ubohé odkladiště. Jenže tady se neodkládaly věci.
„Jste si jistý, že nepotřebujete doprovod?“ zeptala se mě sestra.
Ať už mě pronásledovala jakákoli představa, váhat mě v té chvíli nenechala. Po mém rychlém a jistém přikývnutí už se chodbou tříštil zvuk klíčů a vrzání zrezlých pantů. Ani jsem nestihl postřehnout, jak jsem vstoupil. Zničehonic jsem byl uvnitř a nemohl odtrhnout zrak od muže stojícího u okna. Dveře se za mnou skřípavě zabouchly.
„Pan Letanski?“ Můj hlas se mi v té chvíli zdál naprosto cizí. Jako bych ho slyšel znít z dálky někde za mnou.
„Tak se konečně poznáváme, pane Zuraniku,“ promluvil muž naproti mně hlubokým hlasem. Dříve jsem si pokoušel jeho hlas představit. Nikdy se mi to nepovedlo. Teď, když jsem ho slyšel mluvit, mi bylo každé jeho slovo pohlazením. Odměnou za mé čekání.
Cítil jsem, jak si mě jeho velké hnědé oči prohlížejí. Nemohl jsem mu to mít za zlé, protože já sám jsem ho nepřestával propalovat pohledem.
„Je od vás moc laskavé, že jste se uvolil se mnou setkat,“ začal jsem konverzaci, avšak on mě ihned přerušil.
„Laskavé?“ pousmál se. „Pane Zuraniku, víte dobře, že jsem voják. Válka mě naučila mnoha věcem, ale laskavost k nim nepatří.“
Hovořil se mnou chladně a odměřeně. V jeho hlase jsem nebyl s to zachytit jedinou stopu nejistoty. Pomalu poodstoupil od okna a o krok se ke mně přiblížil.
Byla to malá, a až na jednoduchou postel, prázdný stolek a chatrnou židli, zcela holá místnost. Dělila nás od sebe jen znepokojivě krátká vzdálenost. Chtěl jsem něco namítnout, ovšem byl jsem znovu přerušen.
„Tak mi povězte, co konkrétně vás za mnou přivádí? Je to doopravdy neukojitelná zvědavost nebo jen nedostatek novinářského talentu?“
„Doufal jsem, že si budeme moct promluvit v klidu.“
„Copak vám to tu nepřipadá dost klidné?“ Každá z jeho otázek se mi zařezávala pod kůži jako kusy rozbitého skla. A každé bodnutí mě krutě probouzelo z mého snu.
„Když říkám v klidu, myslím tím kultivovaně. Jako dva gentlemani.“
„Nevidím jediný důvod, abychom si tu na něco hráli. Vy jste jen neúspěšný novinář. A já, jak už jsem říkal, a vy to předpokládám dobře víte, jen voják. Buďme tu každý za sebe.“
„Pokud si dobře vzpomínám, jste dezertér. Žádný voják,“ vychrlil jsem ze sebe a poprvé od mého příchodu jsem ucítil převahu. Jenže Letanski brzy opět našel svou ztracenou jistotu.
„Myslíte si, že všemu rozumíte. Že vás tu nic nepřekvapí. Lidí jako jste vy, jsem už potkal bezpočet. Unavují mě.“
„Jestli je to tak, proč se mnou mluvíte? Proč ztrácíte čas s člověkem, který vás unavuje?“ zeptal jsem se a nechal své otázky působit. Letanski se ode mě odvrátil a přešel zpět k oknu.
„Jsem dost možná ten poslední, s kým si máte šanci promluvit. Nechte mě dělat mojí práci a třeba ještě najdete klid.“
Jakmile jsem domluvil, zalil celou místnost hluboký a hladký smích. „Klid? Měl jste pravdu, pane Zuraniku. Vy mě neunavujete. Vaše naivita je naopak nesmírně směšná. Prosím, pobavte mě něčím dalším!“ smál se Letanski upřímným smíchem. „Skutečně si myslíte, že mi jde o klid? Kdyby to tak bylo, nechal bych se zastřelit při první příležitosti! Řekněte mi, jak jste si představoval mou reakci potom, co mi oznámili, že o mě chce napsat novinář článek? Byl jsem v té vaší hlavičce vykreslen jako nadskakující vojáček, celý štěstím bez sebe? Konečně jsem dostal šanci vystoupit z řady obyčejných, že? Nebo to snad bylo jinak? Byl jsem plný starostí? Bál jsem se, abyste byl schopný vše zachytit ve správném světle? Vidím do vás až do morku kostí, pane Zuraniku.“
Zprvu jsem si myslel, že jsem na to místo přišel rozrušený. Neměl jsem nejmenší tušení, co to slovo znamená. Mé jasné, ucelené myšlenky a představy o tomto setkání byly rázem jen pouhou mlhou, rozfoukanou vichrem jeho slov. Ten muž mě přímo do očí urážel. Co jsem si jen myslel? Proč jsem za ním jezdil? Byl to dezertér. V téhle nemocnici ho drželi jen z nedostatku vězeňských prostorů. Jestli měl v něčem pravdu, pak to byla má naivita. Od začátku mě chtěl dostat na kolena a já ho poslušně poslechl. Naivita je mi souzena, darována do kolébky. Vzdávat se bez boje mi ale nikdo nepřisoudil.
„Víte vy vůbec, proč ten článek o vás píšu?“ odvětil jsem mu otázkou. Neodpověděl. „Můj otec odešel do armády ještě před začátkem války, když jsem byl malý kluk. Těsně před okupací. Večer, co večer mi moje matka opakovala: Bude to v pořádku. Tvůj táta bojuje, aby nás ochránil. Až skončí válka vrátí se za námi a budeme zase spolu. Válka už je nějakou dobu u konce. Táta se ale nevrátil,“ naprázdno jsem polkl, „a nikdy se už nevrátí.“
Letanskiho absolutně nečitelný obličej mi věnoval veškerou pozornost. Přišla šance uklidnit rozbouřené vlny našeho rozhovoru.
„Chtěl jsem za ním několikrát odejít, ale ani jsem nevěděl, kde přesně je. Nikdo z nás to nevěděl. Tehdy se mi v hlavě zrodil nápad stát se novinářem. Předávat informace, aby lidé mohli vědět. Teď konečně přišla doba, kdy to můžu dělat. Doufal jsem, že budu moct začít vámi. Napsat o člověku, který zběhl z války, aby se vrátil za svou rodinou.“
Letanski konečně nechal opadnout svou kamennou masku, dokud nezbyl jen pohled plný útrap. „Vašemu rozletu moc neprospěje článek obhajující dezertéra.“
„Omyl. Článek vyzdvihující válečného hrdinu,“ odvětil jsem. „Váš příběh si zaslouží být slyšet. Dovolíte mi prosím o vás napsat?“
„Proč by lidé měli vědět o všem, když ani zdaleka všemu nerozumí?“
„Tak jim dovolte porozumět! Řekněte mi pravdu a já vám v tom pomůžu!“ naléhal jsem.
„Pravdu?“ pronesl potichu. Nespouštěl jsem z něho oči. Letanski se pomalu posadil na postel. Rozhodl jsem se ho napodobit, a tak jsem si přisunul židli a posadil se naproti němu. Musel jsem ho nechat začít.
„Jak tedy bude ten váš článek vypadat?“
Nenechal jsem ho čekat ani vteřinu: „Chtěl bych začít tím, jak jste se dostal do války.“
„Pro začátek trochu hloupá otázka, nemyslíte?“ Letanski si začal rukou mnout čelo. „Jako v jiných místech v mé zemi, i u nás probíhal nábor do armády. Vždycky jsem byl proti válce. Říkal jsem, že je nesmyslná. Tušil jsem, co mě tam čeká a s jistotou věděl, že brzy přijdou. Jestli si mě představujete jako někoho, kdo dělal problémy a vzdoroval, musím vás zklamat.“ Následoval přímý pohled do očí: „Vyhlášení války byla první rána, opuštění mojí ženy a dětí byla druhá. Dál už jsem je přestal počítat.“
„Říká se přeci, že čas zahojí všechny rány.“
Má poznámka ho tentokrát nepobavila, nýbrž popudila. „Věříte všemu, co se říká, pane Zuraniku?“ utrhl se na mě. „Čas nás jen nutí zapomenout. Vytvoří iluzi, že naše problémy nikdy neexistovaly. Ať čas léčí rány jiným, protože já zapomenout nechci.“
Navzdory jeho popuzení jsem nečekal dlouho a položil další otázku: „Podle toho, co jsem si o vás zjistil, jste byl ve válce čtyři roky předtím, než jste utekl zpátky domů. Proč vám to trvalo čtyři roky? Proč jste se o to nepokusil dřív?“
Tentokrát mi neodpověděl. Alespoň ne slovy. Prozradilo ho zacukání v očích. Viděl jsem to zcela zřetelně, nešlo si toho nevšimnout.
Ta myšlenka mě oslovila náhle. Najednou jsem cítil, že do sebe všechno zapadá. Bylo to přeci tak zřejmé. „Zmínil jste své děti. Neřekl jste, ale jak staré děti to jsou,“ promluvil jsem. „Možná to už žádné děti nejsou. Přinejmenším jedno.“
Soudě jeho reakce jsem zahrál na správnou strunu, jakkoli citlivá byla. „Vy jste neodešel sám, je to tak? Váš nejstarší syn,“ pokračoval jsem, „už měl pro armádu taky ten správný věk.“
„Jste chytřejší, než se na první pohled zdá,“ pochválil mě potichu Letanski.
„Ne tolik, jako vy a váš syn. Čtyři roky. Čtyři roky se vám dařilo držet se u sebe. Chytrost a velká kupa štěstí vás udržovaly naživu. Jenomže se něco pokazilo. Přišla rána, kterou jste málem neustál. Štěstí vašeho prvorozeného opustilo.“ Snažil jsem se udržet svůj hlas klidný. I tak jsem cítil, jak se mi nepatrně třese. Stejně tak se třásl i muž naproti mně.
„Ten den, kdy jsme odešli na frontu, byl náš poslední den na Zemi. To, co jsme tam viděli totiž Země být nemohla. Ocitli jsme se v pekle, vedle těch nejstrašlivějších netvorů, jaké si dokážete představit. A jakmile byl můj syn...“ Letanski se zarazil. Nezačal jsem ho utěšovat či mu pomáhat v dokončení jeho slov. Nemělo by to pražádný smysl. Musel to udělat sám.
„Jakmile byl můj syn pryč, došlo mi, že všechno, v co jsem kdy věřil a co jsem kdy miloval, se může rozplynout během jediné vteřiny. Bylo to zčistajasna tolik zranitelné. Musel jsem se vrátit zpátky na Zemi a ochránit to.“
„To z vás dělá skutečného hrdinu!“ pokusil jsem se ho povzbudit.
„Přestaňte si věci idealizovat a ušetříte se mnoho zklamání.“
„Je pro vás konstatování pravdy idealizováním?“
„Nelze konstatovat pravdu, pokud ji neznáte celou. Zpátky na Zemi jsem se nikdy nevrátil. Na pár okamžiků jsem si to jen myslel. Až do chvíle, kdy mi peklo znovu vyjevilo svou strašlivou tvář,“ odvětil Letanski, upíraje svůj prázdný pohled na špinavou bílou stěnu za mnou.
V mé hlavě se objevila věta. To mě mrzí. Měla by vůbec nějaký smysl? Ne. Raději jsem se zeptal na další věc: „To proto jste se nechal chytit?“
„Jak může člověk žít, když už pro nikoho nic neznamená?“ zeptal se on mě.
Zamyslel jsem se a vyslovil jedinou odpověď, která mě napadla. „Musí si najít někoho, pro koho bude znovu něco znamenat.“
Zdálo se, že ho má odpověď zarazila. „Je to vůbec v tomto světě možné?“ Nestihl jsem odpovědět, neboť to stihl dříve udělat sám. „Není, pane Zuraniku. Už nějakou dobu jsem si vědom své samoty.“
„Smrt blízkých je nesmírně bolestivá, pane Letanski.“ Bylo to teprve podruhé od mého příchodu, kdy jsem ho oslovil jménem. Jako by to dodávalo váhu mým slovům. „Uzavřel jste se do sebe. Teď je na čase se znovu otevřít.“
Mé poslední slovo si Letanski ještě několik vteřin přehazoval v ústech. Otevřít?
Nakonec s ledovým klidem prohlásil: „Já se do sebe nikdy neuzavřel. Uzavření by mi naopak pomohlo. Celý svůj život jsem byl příliš otevřený a teď cítím, že víko zůstalo odklopené moc dlouho. Vítr okolo mě si všechno vzal. Zůstal jsem sám, prázdný.“
„Kolem vás jsou ale pořád lidé! Nejste sám!“ řekl jsem a přidal při tom na hlase.
„Pořád to nechápete, že? Jak byste taky mohl, když jste válku nikdy nezažil. Já kolem sebe žádné lidi nevidím!“
„Já vám nerozumím, pane Letanski,“ řekl jsem opatrně a očekával, jaká bude jeho reakce. Přijde další příliv rozhořčení? Dnes už poněkolikáté jsem si uvědomil svou neschopnost odhadnout jeho chování. Kdyby měla nepředvídatelnost nějakou podobu, byla by to ta jeho.
„Děláte pokroky, pane Zuraniku. Nevěřil bych, že budete někdy schopný přiznat, že něčemu nerozumíte,“ usmíval se na mě Letanski.
„Nejspíš bych měl do článku přidat i váš pozitivní vliv na okolí,“ řekl jsem.
Letanski znenadání vstal a následován hlasitým zavrzáním unaveného materiálu udělal pár kroků. „Pokud mě chcete potěšit, raději mi řekněte, kolik je hodin. Ty tři ručičky jsem neviděl věčnost.“
Byl to náhlý odklon od tématu, který mě zarazil. Zašmátral jsem pod rukáv svého kabátu, abych mu mohl odpovědět. V té místnosti jistě byl už dlouhou dobu, dost na to, aby ztratil ponětí o čase. Proč ho najednou zajímala konkrétní doba?
Jakmile dostal svou informaci, řekl: „A dál? Co byste ještě ve svém článku chtěl zmínit?“
„Co se týče zbylých faktů a o vašem pobytu zde, vím všechno, co potřebuji“ oznámil jsem mu. „Přesto mám pocit, že jste mi během našeho rozhovoru něco důležitého zatajil.“
„Všichni přeci máme právo na tajemství,“ odpověděl stroze.
„Mám-li o vás napsat, rád bych věděl všechno. Můj obrázek o vás by měl být kompletní, nesouhlasíte snad?“
„Znovu vám opakuji, pane Zuraniku,“ prohlásil, „jsou věci, které si lidé ponechávají pro sebe.“
„Když zbývá málo do konce, může být na čase je odhalit.“ Zvedl jsem se ze židle, abych se na něho mohl dívat. „Copak nechtějí všichni odejít s lehkým srdcem?“
„Doopravdy věříte, že se děsím smrti? Po tom všem?“
„Věřím, že každý se něčeho děsí. Pokud to tedy není strach o rodinu, není to strach o holý život,“ přistoupil jsem k němu. Obával jsem se, že jakákoli větší vzdálenost mezi námi by mohla vše pokazit. Od prvního momentu jsem jen překonával propast, která Letanskiho obestírala. Teď jsem stál přímo u něho. Cítil jsem, jak mnou jeho blízkost rezonuje. Prostupovala celým mým tělem. „Čeho se tedy děsíte?“
„Lži,“ zašeptal. „Tušíte, kým jsem byl před válkou? Máte, byť jen matnou, představu?“
Co jsem to prve říkal? Vím o tom člověku vše, co se dalo zjistit. Bylo ode mě hloupé myslet si, že znám člověka, se kterým jsem se nikdy nesetkal. To, co se dalo zjistit, byly jen neucelené fragmenty. Kousky informací, vytržené z kontextu.
„Byl jsem farmář. Žil jsem se svou rodinou obyčejným životem, a dokonce i přes chudobu jsme byli šťastní. Víte proč?“ Na moment nechal ticho vzít si hlavní slovo. Vyplnil ho až za několik chvil. „Protože jsem věřil. Věřil jsem v ostatní lidi. Pokaždé když okolo nás někdo strádal, pomohli jsme si. Byla mezi námi lidskost.“
Letanski se kousek vzdálil, ale pouto se nepřetrhlo. Díval se teď na slunce, co se natahovalo skrz umazané okno s mříží. Sluneční paprsky jasně vyjevovaly malé oblé kapky na okraji jeho očí. „Vychovával jsem své děti, aby také věřily. Lidé mi však později ukázali svou pravou tvář. Začali se od sebe navzájem odvracet. Ubližovat si. Viděl jsem, co provádějí ve válce. Ptal jsem se sám sebe, jak jen mohou být lidé schopni takových věcí? Už znám odpověď. Poněvadž to žádní lidé nejsou.“
Pohlédli jsme na sebe. „Vaše naivita mi až příliš připomíná tu mou. Kdysi jsem jí byl také zahlcen. Učil jsem jí své děti. Předával jsem jim všechny svoje myšlenky a názory a teď vím, že jsem jim jen lhal! Vyrostli v mé lži, která je nakonec zabila.“
Zpoza dveří se ozvaly hlasité údery tvrdých podrážek. Přibližovaly se k nám.
„A teď zabije i mě.“
„Ne!“ vykřikl jsem. „Ještě se dá něco dělat! Ještě není váš čas!“
„Jsme jako rostliny. Můžeme vydržet pomalé usychání a ztrátu květů, ale nemůžeme žít bez kořenů.“ Kroky byly stále blíž a blíž. Celá má osoba procházela niterným i vnějším otřesem.
V očích jsem cítil slzy. Nevěděl jsem, co si mám počít. Pouze jsem věděl, že musím zastavit to, co přicházelo. „To je v pořádku, pane Zuraniku,“ uklidňoval mě Letanski.
Podařilo se mi trhaně nadechnout a promluvit právě ve chvíli, kdy zařinčely klíče v zámku. „Mýlil jste se. Zemi jste nikdy neopustil. Jste tu jenom ten poslední člověk.“
Do místnosti vstoupila sestra s ozbrojeným doprovodem. „Setkání je u konce,“ promluvila.
„Ne, prosím, dejte nám ještě chvilku!“ žadonil jsem. Nebylo to nic platné. Sestra se obrátila na Letanskiho. „Přišel váš čas.“
Muž se zbraní v ruce vyrazil rázným krokem, aby si odvedl mého dosavadního společníka. Událo se to velice rychle. Celý rozrušený jsem nejdříve nedokázal nic postřehnout. Letanski vytáhl zpoza svého oblečení velký a ostrý kus skla. Strhl k sobě sestru a hbitě ji ke krku sklo přitiskl. Musel ho mít celou tu dobu schované v posteli.
„Jen v klidu, prosím,“ řekl a pomalu začal couvat, ženu pevně svíraje před sebou.
„Co to děláte?“ zeptal jsem se, zatímco jsem zvedl vzhůru své prázdné ruce na znamení příměří.
„Tímhle to ještě zhoršuješ! Hned ji pusť!“ zakřičel onen ozbrojený muž.
„Když dovolíte,“ řekl Letanski, „raději se budu rozhodovat sám. A teď zahoďte tu zbraň. Hned!“
Uposlechl ho. Plný nevole zahodil pistoli na zem a odkopl ji směrem k oknu.
„Děkuji. Můžete jít,“ oznámil Letanski.
Muž si se mnou vyměnil zmatený pohled. Potom nejistě odešel z místnosti. Za okamžik už jsme slyšeli, jak běží.
„Co chcete dělat?“ zeptal jsem se opatrně.
Veškerý klid, kterým Letanski při našem rozhovoru oplýval, byl pryč. On sám nevěděl, co chce dělat. Byl jen zoufalý.
Pomalým pohybem jsme opustili místnost a vyšli ven na prázdnou chodbu. Letanski občasně zaškobrtl a pohnul rukou s rozbitým sklem, až sestra vyjekla. „Dost!“ vykřikl. „Zůstaňte, kde jste a dál už za mnou nechoďte! Bylo mi potěšením, pane Zuraniku, ale musíme se rozloučit.“
„Počkejte!“ zarazil jsem ho zoufale. Pokusil jsem se alespoň trochu uklidnit svůj splašený tep. „Ještě jste si nevyslechl konec mého článku.“
Letanski ztuhl. „Konec vašeho článku?“
„Ano. Chcete přeci vědět, jak skončí, nebo ne?“
„Záleží na tom?“
„Na konec trochu hloupá otázka, nemyslíte?“ řekl jsem a pokusil se o náznak úsměvu. „Jaký má smysl znát začátek a střed, když neznáte konec? K čemu by to všechno bylo?“
„Ne každý konec bývá dobrý,“ namítl Letanski.
„To ne,“ potvrdil jsem mu. „Záleží na nás, jaký si vytvoříme. Nejste přeci vrah. Já vím, že nejste!“
Slova zapůsobila. Letanski povolil stisk a nechal rukojmí utéct. Zalila mě hřejivá úleva. Bohužel neměla dlouhé trvání, neboť Letanski si vzápětí přiložil střep k hrudi.
„Ne!“ zaječel jsem z plných plic. „Nemusíte to udělat!“
„Máte pravdu, pane Zuraniku. Nemusím,“ řekl mi zdrceně. Až moc dobře jsem věděl, že když to neudělá on, udělají to jiní. Letanski to věděl také. Hrot skla se zabořil do masa pod tvrdým tlakem lidské dlaně. Skácel se na zem přímo před mýma očima. Vmžiku jsem byl u něho. Zoufale jsem toužil tomu člověku pomoct. Nutně jsem ho potřeboval zachránit, udržet při životě. Jako bych umíral spolu s ním. Všude byla jeho krev. Lepila se mi na ruce a na oblečení a já ji nemohl zastavit, ač jsem se snažil sebevíc.
Uslyšel jsem sám sebe zanaříkat: „Co si Země počne, až ji opustí poslední člověk?“
Umírající se zmohl k posledním slovům, upíraje pohled do mé tváře. „Po dnešku Zemi poslední člověk neopustí. Tohle je můj poslední den na Zemi, ne váš,“ Letanski se zakuckal. V ústech se mu objevila krev. „Dokončete svůj článek. Možná je ještě dokážete přivést zpět…" Když znehybněl, zůstal jsem dlouho sedět vedle něho. Opřený o oprýskanou zeď jsem bloumal ve
své hlavě, plný snahy zapamatovat si každé slovo, co mi řekl. Jeho tělo brzy vychladlo. Napadlo mě, jestli už ho opustila duše. Dlouhou dobu strávil zavřený. Volnost si zasloužil.
Tak jako předtím si pro něho přišli. Tentokrát se jim však odvážil vzdorovat a podařilo se mu uniknout. Dokázal odejít mimo dosah netvorů.
Já zůstal. Jsem osamocen uprostřed všech. Avšak můj cíl je mi znám. Nepřestávám bloudit a hledat, aby můj druh nevymřel.

...

Letos v květnu jsem zkusil štěstí ještě jednou, a to v soutěži s aplikací StoryMe. I tady se mi podařilo probojovat do užšího výběru! (*virtuální plácnutí po rameni*) Tato aplikace má za úkol ukrátit dlouhé chvíle a každý den vám doručí novou část příběhu, který si sami vyberete. Kdybyste tedy měli chuť si ode mě přečíst něco dalšího, právě v téhle aplikaci je k přečtení můj pětidílný příběh V jejich rukou. Udělá mi radost, pokud se mrknete i na něj! ;-) 

- Aplikace StoryMe se dá volně stáhnout na Google Play.

neděle 2. srpna 2020

Co je Meta zač?

Meta od Pavla Bareše od svého vydání zaplnila sociální sítě, a nakonec se jí povedlo mě zlákat, přestože jsem si plánoval pořídit od stejného autora jeho již dříve vydaný Projekt Kronos. Pravda je, že mě dokáže zlákat kde co, ale tady to doopravdy došlo tak daleko, že jsem si Metu koupil a téměř vzápětí ji i přečetl. Knížky většinou čtu s výrazným odstupem, a proto si prosím važte této čestné výjimky. Tohle je totiž recenze na ještě celkem čerstvou novinku současné české literatury, a to se u mě moc nevidí. Takže klasická otázka: Co je ta Meta vlastně zač a stojí za to si ji přečíst?


Příběh této knihy se odehrává v alternativní současnosti, kdy se mezi obyčejnými lidmi pohybují jedinci s výjimečnými schopnostmi – mety. Jejich schopnosti z nich sice dělají celebrity, po kterých se showbyznys může utlouct, ale žádní superhrdinové to nejsou. Alespoň ne tak, jak je známe my.
Lenka Křížová si v klidu žije život na vysoké škole a o metasenzace se nestará. Nestojí o pozornost kamer ani o slávu. Jenže navzdory tomu se objeví někdo, kdo o ní ví úplně všechno, aniž by o tom Lenka měla tušení.


(...) Začínala jsem zrovna chodit do školy, když to vypuklo. Teda, ne že by mety začaly existovat naráz... (...) Mám za to, že první byl nějakej týpek z Indie. Těch "prvních" je samozřejmě spousta: reddit je plnej fór, na kterejch se anonymové z celý zeměkoule předháněj, kdo najde nejstarší záznam s nějakou metalidskou aktivitou. Myslím, že nejstarší takový je video tohohle kluka, jak zvedá vraky aut. (...)


Hodnocení


Na začátek bych rád řekl, že už jsem dlouho nečetl knížku, ze které bych si odnesl tak zmatené pocity. A po dočtení jsem vůbec netušil, jak tohle ohodnotím. Upřímně to moc nevím ani teď, ale pokusím se o nějaké smysluplné hodnocení. (Ale varováni jste byli.)

Jelikož jsem před čtením moc netušil do čeho jdu, je Meta stoprocentně příjemné překvapení. Četl jsem jenom některé recenze, ale nijak jsem z nich nebyl schopný odhadnout, co je Meta za žánr, o co v ní vlastně jde a co že to vlastně způsobuje tu vlnu kladného hodnocení. Šel jsem do toho pouze s tím, že by mi kniha mohla něco dát. Vezmu-li to tedy jen z téhle stránky, očekávání bylo splněno na výbornou.
Už obálka vás láká na příběh, kde vystupují superlidé. Žánrově tedy v myšlenkách sklouznete ke sci-fi. Kdybych se toho býval držel, nikdy bych si Metu nepřečetl, protože ke sci-fi nemám dobrý vztah. Je proto dobré vědět, že sci-fi prvky jsou v ději použity jen jako kulisy. Autor je skvěle použil, aby mohl skrz knihu klást důležité otázky. Myšlenky, jež Meta přináší, jsou totiž stěžejní a já je rozhodně považuji za její nejdůležitější aspekt, který dokonce upozaďuje samotný děj. To, co se Lence odehrává v hlavě, bylo naprosto úžasně, uvěřitelně vylíčeno.
Pavel Bareš svým čtenářům předhazuje témata a společenské problémy, co možná ani nejsou považovány za problémy a z knihy je přímo cítit, jak je jimi frustrován. (Hodně je to znát u krátkých odstavců, které Lenka podává jako fun facts.) Tím lépe pro nás, když se nám tyhle témata dostanou do povědomí a začneme nad nimi uvažovat. Na stránkách Mety jsem našel mnoho věcí, nad kterými jsem se nikdy moc nepozastavoval. Jakkoli to někdy bylo tvrdé probuzení, jsem rád, že k němu došlo. Díky tomu si mě Bareš získal a jako spisovatel mi už jen tak z hledáčku nezmizí.

I když myšlenky stojí nad dějem, vnímat ho jako druhořadý není ten správný přístup. Příběhová linka je hodně thrillerová. Ne, končetiny nelétají vzduchem, severské krváky v tom nečekejte. Nepříjemné pocity při čtení by se však dostavit mohly. Mnoho scén je velice realistických, až z toho mrazí. Situace není třeba popisovat jako nepříjemné nebo děsivé, protože to z nich samo vyplývá. Postavy, coby aktéři jednotlivých scén, jsou hodně dobré. Vsadím boty, že alespoň jedna vám po dočtení v hlavě zůstane. Gradace byla úžasná, všechny informace byly podávány ve správný čas. Spoustu pasáží si dokážu čerstvě vybavit doteď, protože byly neuvěřitelně silné. Kdyby však Meta byla čistě thriller, zápletku bych nepřiřadil k těm dokonalým a troufl bych si říct, že jsem už četl lepší. Naštěstí se o čistém thrilleru nebavíme.
Nedá mi to a musím tady zmínit i jazyk. Přiznám se bez mučení. Zvyknout si na tu hovorovost, slang a všechny ty anglicismy, bylo těžké a někdy mě vytrhávalo ze čtení moje pozastavování se nad zvláštními slovy. Já nevím, asi je mi sto, ale to vážně někdo takhle mluví? Až takhle? Hmmm... Vím, že v tomhle ohledu dost zaostávám...ale vážně?


(...) "V pohodě," směje se. "Happy for you, fakt. Ale přesně kvůli tomuhle jsem chtěla vypadnout z kolejí." 
Debíiny rodiče se potkali na střední a maj tak nechutně bezproblémový manželství, že byste o něm mohli napsat americkej romcom odehrávající se o vánočních svátcích. Pokud si z toho Debí odnesla nějakou životní lekci, byla to ta, že osudovou lásku nenajdete tak, že si do bytu taháte kluky na jednu noc. (...) 


Ale jo. Nakonec jsem jazyk zkousnul a přijal fakt, že celkem věrně odráží atmosféru příběhu. Nemůžu mu upřít, že se k tomu zkrátka hodí.
Taky oceňuji kachničkový humor. Lenčina kamarádka Debí má totiž nějakou zvláštní úchylku na gumové kachničky a jakkoli divně to teď musí znít, bylo to vážně vtipný! A ještě jedna věc. Pavel Bareš na Spotify ke své knize vytvořil playlist, a tak si hudbou můžete dotvořit atmosféru.

Myslím, že hlavní důvod, proč ve mně kniha zanechala tak zmatené pocity je množství témat, kterých se dotýká. Má něco kolem tří set stránek a já ji na dovolené zhltl během dvou dní, čímž to do mě vysolila nejspíš moc rychle. Navíc jsem určitě nestačil pochytit úplně všechno, a tak to možná jednou vidím na re-reading ;-).
Nebudu to už zdržovat, jde se bodovat. Po opravdu dlooouhé úvaze jsem se rozhodl ohodnotit Metu 9/10. Původně jsem zamýšlel dát "jen" osmičku, ale tak nějak vnitřně cítím, že by to bylo málo. Na druhou stranu desítku si nechávám jen pro těch pár vyvolených a tam už to nějak nedosáhlo. To ale nic nemění na tom, že tenhle kousek doporučuju přečíst. Všem.

Četli jste už Metu? Navnadil jsem vás na ni?

Fun fact?
Máte vůbec tušení, jaké to je shánět u moře gumové kachničky? Člověk by řekl, že je budou mít všude, jenže ono ne. Prošli jsme snad celý město, než jsme je vypátrali. A pak jsem ještě dělal blbce plazícího se v písku na pláži, abych s nimi mohl Metu zvěčnit :D.

čtvrtek 23. července 2020

Zpěv štítu zaznamená Naslouchač

Petra Stehlíková se svou knihou Naslouchač získala věrné zástupy fanoušků, protože se jí podle všeho povedlo napsat strhující a originální fantasy. Na něco takového s v českých vodách narazí jen málokdy. Jako čtenář, jehož oblíbeným žánrem je právě fantasy, jsem nemohl odolat. A tak mám už i já Naslouchače přečteného a je na čase, abych mu věnoval recenzi. Je to skutečně taková pecka?


Naslouchač je příběh o třináctileté dívce Ilan, která pochází z národa sklenařů. Po Velké válce se jedna polovina světa stala neobyvatelnou a jedině štít čerpající energii z nerostu zvaného sklenit dokáže jedovaté plyny ze zamořené poloviny zadržet. Národ sklenařů je obdařen zvláštními schopnostmi, a dokáže tak nerost těžit. Těžba a středověké podmínky pro život si ale vybírají svou daň. Ilan se přesto narodila bez deformací, a navíc s velice výjimečným darem  dokáže naslouchat sklenitu. Kvůli tomu je nucena vydávat se za chlapce, aby nebyla odvedena od rodiny. S natolik výjimečnými schopnostmi se však Ilan nemůže skrýt navždy.


(...) Matka vyprávěla, že Amárie, město, ve kterém jsem žila, bylo první svého druhu. Že ho postavili první sklenaři kvůli bohatým sklenitovým dolům nacházejícím se v jeho blízkosti. Že se sklenit posléze stal nejžádanějším nerostem na celém světě a sklenaři nejbohatšími lidmi. Přesto se jejich život na rozdíl od zbytku světa nezměnil. Jako by ustrnuli v minulosti. Obklopeni jednoduchými věcmi, zasvětili svůj život sklenitu. (...)


Hodnocení


Tak takhle rychle jsem se do knížky snad ještě nikdy nezačetl. Chtěl jsem si přečíst jen pár prvních kapitol a málem skončil v polovině knížky. Tolik k tomu, jestli je Naslouchač čtivá knížka. 
Nedokázal jsem to odložit, protože jsem toužil vědět víc o světě, který nám autorka představuje. Zvláštní je, že celý svět je vlastně stejný jako ten náš, pouze o pár stovek let napřed. Co se týče žánru je to proto na pomezí mezi dystopií a fantasy. Jak by něco to takového mohlo vůbec fungovat? V rukou Petry Stehlíkové perfektně! Nesmírně mě bavilo ponořovat se do všech těch nových věcí společně s hlavní hrdinkou. Ty detaily jsou skvostné, přesně takhle si představuji nový, naprosto pohlcující fantasy svět. Na druhou stranu je tu ale hromada neznámých pojmů, až jsem měl občas pocit, že jsou nadužívané. Po přečtení celé knihy jsem změnil názor. Ty pojmy jsou tam na místě a dokreslují atmosféru příběhu. Navíc na konci knihy je vám k dispozici slovníček, který by vám měl usnadnit orientaci.

Líbí se mi, že příběh vidíme očima dítěte, které pomalu roste a je čím dál víc zvídavé. Většinu informací se čtenář doví společně s Ilan a nejsou mu nějak nevěruhodně nuceny. Fakt, že je Ilan vlastně celkem fajn holka a nemáte chuť jí neustále vrazit, pro mě byl překvapující a díkybohu za něj. Přesto pár výtek mám. 
Ilanina neznalost moderních vynálezů je vzhledem k jejímu původu pochopitelná, ale já vám nevím...občas to na mě působilo přehnaně. Asi moc nechápu, co za slova Ilan zná nebo nezná. 
No a druhá věc se týká Ilanina jazyka. Jelikož je kniha psána ich-formou, předpokládám, že by mělo vypravování používat její slovní zásobu. A ta mi tedy ke třináctileté dívce vždy neseděla. Zatím nabývám dojmu, že je vše vyprávěno zpětně, když už je naše hrdinka dospělá. Jestli to tak je, ohledně jazyka už ani neceknu. 
S ostatními postavami nemám problém, jsou uvěřitelné a snadno se s nimi dá sympatizovat (nebo opačně). Snad jen kdyby u jedné konkrétní postavy autorka pořád dokola nevyzdvihovala "oříškové oči" (Jako vážně. Zkuste si při čtení počítat, kolikrát to tam je.) Avšak plus má u mě paní Stehlíková za svůj vtip, a to, jak dobře ho rozmístila do těch správných chvílí, aby nebyl rušivý.


(...) Po bradě mu stekl omastek, který si bojovník otřel dlaní. "Dal si sladkej puding na hovězí." 
Podívala jsem se do své misky, kde leželo všechno, co se nacházelo na velkém stole pro sluhy, jenom v menším množství. Přemýšlela jsem, co z toho je hovězí a co puding. (...)


Jak je na tom děj? Prozatím si myslím, že je solidní. Ono se tam toho vlastně neděje nějak moc, ale vůbec to celé knize neubírá na kráse. Zásadní vadu vidím v tom, že Naslouchač až příliš trpí syndromem prvních dílů (říká se tomu tak, nebo jsem právě vymyslel nový termín?). Až moc je na tom znát, že tohle byl jen malý kousíček z toho, co autorka vymyslela. Naslouchač vlastně jen všechno představuje a já na něm postrádám trochu větší ucelenost. Neuškodilo by uzavřít některou z vedlejších zápletek a nenechávat si toho tolik na dvojku.

Takhle to bohužel na plný počet bodů nestačí. Naslouchač u mě nedosáhl tak vysoko jako u jiných, přesto si tenhle kousek zařazuji mezi vysoce nadprůměrné - 8/10. 
Jsem vážně zvědavý, co se odehraje ve druhém díle. Uvidíme, kam se v mém bodovém žebříčku vytáhne Faja. 

Jak se Naslouchač líbil vám? Co jste v poslední době četli od českého autora?

čtvrtek 9. července 2020

Po hlavě do znovučtení?

Začnu otázkou. Čtete knihy víckrát než jednou? Já totiž ne. Žádnou knihu jsem nikdy dvakrát nečetl, a to z toho důvodu, že mi to vždy připadalo jako zdržování. Na světě je přeci tolik knih, tak proč mám zůstávat u těch, co znám? Zvláštní je, že stejná otázka mi na mysl nikdy nepřišla, pokud jde o filmy. Vybrané kousky jsem schopný vidět milionkrát. Tak proč je to u knih problém?


Ať už máte stejný problém jako já, nebo ne, pojďme si teď trochu rozebrat problematiku re-readingů! (Respektive se dočkáte mých přiblblých myšlenkových pochodů ohledně tohoto tématu. Varováni jste byli...)
A protože můj mozek k tomu potřebuje jiné a pokud možno české slovo, nazval jsem to znovučtení. Posilněni nádherným a naprosto originálním novotvarem, se do toho můžeme pustit!

Náročné nebo oddechové příběhy? (Nebo oboje?)


Jestliže se bavíme o tom, kolikrát si přečtete knihu nebo podíváte na film, myslím, že vždycky velkou roli hraje žánr. 
Jsou typy příběhů, které stačí vidět/číst jednou. Většinou se jedná o jedince zpracovávající nějaké těžké téma. Myslím, že každý máme určitý druh příběhu, co vstřebáme a už o něm nechceme slyšet. Osobně to takto mám s válečnými filmy. Častokrát jsou na mě prostě moc, a já nemám potřebu se k nim vracet, i když je považuju za kvalitní. Tak například takový Schindlerův seznam jsem viděl jednou a ne, znovu se na to koukat nehodlám. Na druhou stranu dobrou komedií se dokážu oblažovat pořád dokola.
Jenomže ne vždy tohle žánrové pravidlo platí. Počet přečtení/zhlédnutí příběhu nemusí záležet na jeho oddechovém nebo náročném tématu. U mě hodně závisí na tom, jací v něm hrají herci, jaká ho doprovází hudba, kde se natáčel, nebo jestli se mě nějak osobně dotýká. Váš oblíbený kousek proto možná kombinuje obě tato témata.

Nyní však zpátky ke knihám. Film i kniha sice vypráví příběhy, ale každý ho zpracovává odlišně. Zážitek z knihy mám jiný, protože s ní trávím mnohem delší dobu. Postupně si k ní vytvářím vztah. Vrátit se podruhé ke stejné knize by proto bylo něco jiného než vrátit se k filmu.
V tomto ohledu mě to opravdu láká. Líbí se mi představa, že bych opět prožíval všechny ty pocity, co mám s některými knihami spojené. Obzvlášť pokud bych sáhl po něčem, co jsem četl před delší dobou, bylo by to jako vrátit se v čase. Ale není to ztracený čas, který bych mohl věnovat dosud nepřečteným dílům?

Každoroční čtecí tradice


Různé roční doby lidé využívají k návratu ke svým oblíbencům. Někdo čte každé Vánoce Harryho Pottera, nebo každé léto...doplňte si sami, protože mě nic nenapadá...možná 451 stupňů Celsia (anebo Fahrenheita?) ...ne radši si to vážně doplňte sami.
A já to naprosto chápu, protože sám mám roční období svázaná se specifickými činnostmi. Přesto nikdy nevezmu do ruky knihu, kterou jsem kdysi četl, abych si připomněl, jak byla skvělá. Opět mi v hlavě vyvstane vykřičník týkající se dosud nepřečtených knih. A tak si kladu otázku, zda si třeba neosvěžit jen vybrané pasáže? Nebudu si nalhávat, že mé oblíbené knížky jsou kdejací hubeňouři. Jak se znám, topil bych se v nich zase dlouho, abych si je užil. Proč si tedy nevybrat jen ty nejlepší části?

Doslechl jsem se, že někteří lidé se pouští do znovučtení v jiných jazycích. Vrátíte se k oblíbené knize, a ještě se u toho učíte jazyk. Lepší dvě mouchy jednou ranou se vám naskytnou jen málokdy. Tato alternativa mi vůbec nezní špatně a v budoucnu bych jí mohl dát šanci.
Ti, co se zase tolik nehrnou do čtení v cizích jazycích, mohou sáhnout po audioknihách. To už vidím hůř, protože já a audioknihy...no, řekněme, že bych mému komplikovanému vztahu k nim mohl věnovat další článek.

Adept na znovučtení


Stále se tedy zmítám před "těžkým" rozhodnutím, přestože si neustále vyvracuji argumenty, které jsou pro. Důvod je ten, že na mě z poličky pořád zírají všechny tři díly Pána prstenů. A jelikož Pána prstenů zbožňuju, miluju, bla bla bla...další kupa sloves vyjadřujících lásku plus hromada všemožných superlativ...jen těžko se mi odolává. Navíc mi to neulehčuje televizní program, který nedávno opět odvysílal filmy.
Už dlouho přemýšlím, jestli se nemám znovu vrhnout do Tolkienovy trilogie. Přeci jen jsem ji četl, když mi bylo asi jedenáct. Fanoušci tvrdí, že plně docenit se dá až v mnohem pozdějším věku. Zajímalo by mě, co bych na to řekl po tolika letech (ale jako ne zase tolika...jenom, aby bylo jasno). Což mě přivádí k další důležité otázce. Po jaké době se lidé vrací k oblíbeným knihám, pokud nemají žádnou každoroční tradici?

Hmmm, tak já vám nevím. Mám se do toho vrhnout? Ve frontě mi momentálně čekají asi dvě knihy, které budu číst a pak by možná ten Tolkien mohl přijít na řadu. Na jednu stranu mi to stále připadá jako ztracený čas pro nepřečtené knihy, ale na druhou mám na to druhé kolo s Pánem prstenů vážně chuť. 

Konec mých žblebtů, protože teď bych se rád zeptal vás na váš názor. Jak to máte se s re-readingy alias znovučtením vy? Jestli tu je někdo, kdo se toho nebojí, zkuste mě přesvědčit! :)

úterý 30. června 2020

Kupa knižních minirecenzí aneb Jak jsem se letos rozečetl

Ještě v loňském roce jsem měl problém za rok přečíst deset knih. Čtenář jsem zarytý, ale kdovíjak rychlý jsem nikdy nebyl, protože mám tendenci si knihy šetřit, a ne je slupnout na posezení. Rok 2020 však ve svém víru plném nečekaných věcí přinesl i větší chuť do čtení. Jak jinak si vysvětlit, že je konec června a já už mám na kontě sedmnáct knih. Chápu, že pro mnohé z vás je to málo, nebo každoroční průměr, ale na mě už je to hodně. Dokonce tolik, že mi zmizela má (v průměru) měsíční rezerva na psaní recenze ke každé přečtené knize. Zkrátka se mi to letos vymklo z rukou. Chuť ke čtení je navíc silnější než ke psaní, což je zároveň i vysvětlení, proč tu vychází sotva jeden článek měsíčně. 
Z těch sedmnácti knih se dočkalo mé recenze jen několik málo z nich. A tak můj věčně líný mozek vymyslel tento článek. Abych blog nezahltil samými knižními recenzemi, rozhodl jsem se svým letos přečteným knihám věnovat alespoň minirecenze, které ujednotím do jednoho článku. Některé knihy jsem si ale přesto schoval, neboť jim chci věnovat samostatnou recenzi!
Takže zde je deset krátkých recenzí! Léto je tady, ideální čas ulovit pár knižních tipů, co říkáte? 


Obraz Doriana Graye


Začneme klasikou od Oscara Wilda. Na tuhle knihu jsem se opravdu hodně těšil, v minulosti jsem po ní chtěl sáhnout už několikrát. Nakonec na ni přeci jen dozrál čas a... jsem zklamaný. A navíc jsem zklamaný z toho, že jsem zklamaný. Opravdu jsem si přál, aby se mi to líbilo. Sliboval jsem si od toho tématu temný příběh, který mě pohltí už po pár stránkách. Možná, že ten příběh temný byl, ale já jsem si přes ty sáhodlouhé popisy a dialogy ani nestačil všimnout. Chápu, že styl, jakým je kniha napsána, je právě tím, proč ji tolik čtenářů miluje. Mě však jen nudil. Od začátku jsem knihu odkládal a neměl chuť v ní pokračovat. Neustále jsem doufal, že se to zlepší. Za zhruba poslední třetinu knihy jsem vděčný, protože mě alespoň trochu bavila a nepatrně zvýšila mé mínění o celé knize. Zbytek byl úděsný. Pokud zrovna nejsou popisovány detaily koberců (u kapitoly 11 jsem to vážně chtěl vzdát), má lord Henry Wotton proslov plný svých chytrých a neomylných názorů na fungování světa. Omlouvám se všem milovníkům tohoto díla, ale asi pro mě ještě nenazrál čas. Možná si někdy tuto knihu přečtu znovu a bude se mi líbit. Prozatím však musím konstatovat, že Obraz Doriana Graye není pro mě. 
HODNOCENÍ - 3/10

Bouře mečů


Posuneme se k něčemu, co mi sedlo daleko víc. Hra o trůny je moje závislost. Miluju ten svět i rozmanitost postav. Třetí kniha Bouře mečů je obrovská bichle, ale ani na okamžik jsem se u ní nenudil. Dokonce si troufám říct, že je to zatím nejlepší díl. Obsahuje doposud nejlepší dějové zvraty, které nemají jinde obdoby. V seriálové podobě tuhle část příběhu považuji za vrchol celé ságy. Doufám, že v knižní podobě kvalita nebude tolik klesat, a ještě se dočkáme přinejmenším stejně skvělých momentů. Koneckonců knihy mají už od začátku navrch. To se dozvíte téměř v každé recenzi. Musím ale říct, že se našly i momenty, které se mi více líbily zfilmované. Obraz a hudba tomu zkrátka dodají šťávu. 
Těším se na další díl a pokusím se si ho hodně šetřit. On už to snad mezitím ten Martin dopíše! 

HODNOCENÍ - 10/10. Jestliže jsem předchozím dílům křivdil a nedával jim plný počet, teď je načase to napravit. Bouře mečů si to stoprocentně zaslouží a může se směle zařadit mezi mých pár vyvolených desítkových knížek. 

POZOR SPOILER! 
Pokud jste Bouři mečů četli, byla nějaká pasáž, která se vám více líbila v seriálu? U mě je to třeba Daenerys v Astaporu, když získá Neposkvrněné nebo Tyrionův proslov u soudu.



Malý princ


Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho se řadí k povinné četbě na středních školách, avšak na obalu s dočtete, že je pro děti od 8 let. Já jsem moc rád, že jsem tuhle útlou knížečku v tomhle věku nikdy celou nepřečetl. Vůbec nic bych si z ní neodnesl a možná bych ji i zavrhl a neměl ji rád. 
Díky tomu jsem teď v Malém princi našel poklad, kde je každá věta i slovo na svém místě. Kniha ve mě probudila mnoho emocí a moc se těším, až si ji přečtu znovu. A to knihy nikdy víckrát nečtu.

Pokud všeobecné nadšení z tohohle díla nesdílíte, moc doporučuju poslechnout si audioknihu, kterou namluvil pan Viktor Preiss. (Najdete ji na YT). Celá kniha v jeho podání dostane úplně nový rozměr. Stejně tak doporučuji zhlédnout i animovaný film. (K němu jsem více napsal zde.) Malého prince jsem si od té doby ještě více zamiloval!
HODNOCENÍ - 8/10

Pygmalión


A máme tu další titul z povinné četby. Možná by vás to mohlo odradit, ale vězte, že Pygmalión stojí za to. Tahle vcelku krátká divadelní hra totiž hýří vtipnými momenty. Sám jsem se u čtení moc bavil. I když přiznávám, že mnohem radši bych si (ostatně jako u většiny dramat) příběh užil v divadle. Divadlo ale může hezky zastoupit i muzikálové zpracování My Fair Lady. 
G. B. Shaw se rázem stává autorem na mém seznamu k maturitě a já jeho Pygmalión nemůžu nedoporučit.
HODNOCENÍ - 7/10

Stařec a moře


Na konci ledna jsem neodolal a pořídil si krásné nové vydání této novely. Neptejte se mě proč, prostě se mi fat hodně líbí. A navíc doma ještě žádnou klasiku nemám. A abyste věděli, vůbec toho nelituji!
Stařec a moře má sotva sto stránek, ale přesto se mi občas zdál zdlouhavý. Děj plyne hladce a zasekne se spolu s háčkem, jež ryba spolkne. Byl bych však úplně mimo, kdybych považoval příběh za to nejdůležitější. To hlavní je totiž poselství, které z něj vyplývá. Z děje, který zdánlivě není o ničem zajímavém, se vyklubalo příjemné čtení. Stařec a moře je ideální pro ty, co rádi v knihách hledají podtext a zamýšlí se nad nimi do hloubky. Pro někoho, kdo se v textech nerad pitvá, může být nicneříkající. 
HODNOCENÍ - 6/10




Na západní frontě klid


Ze začátku mě moc nebavila, ale potom mě to zcela vcuclo. Při scénách v zákopech jsem si připadal, jako kdybych bojoval vedle hlavních postav. Vyprávění Pavla Baümera bylo velice poutavé, avšak také velmi bolestné. Téměř po celou dobu první světové války máme možnost nahlížet do Pavlovi hlavy a sledovat jeho osud i osudy jeho přátel. Remarque vylíčil atmosféru války brilantně, stejně jako psychologické pochody hlavního protagonisty. 
Na západní frontě klid je bezpochyby nadmíru čtivá kniha, avšak člověk se musí obrnit vůči nelehkému tématu, které zpracovává. 
HODNOCENÍ - 7/10


Magnus Chase a bohové Ásgardu: Loď mrtvých


Od náročného tématu se posouváme k něčemu, co je pro mě synonymem pohodového a naprosto oddechového čtení. A to je kniha Ricka Riordana. Přesněji řečeno závěrečný díl trilogie Magnus Chase. Schovával jsem si ho na horší časy, až budu potřebovat něco jednoduššího, a tak v březnu konečně nastal její čas. Jako vždy jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. Příběh nadupaný dějem, plný vtipných i otravných postav, a to všechno psáno nenahraditelným Riordanovým stylem. Loď mrtvých je dle mého názoru lepší, jak Thorovo kladivo, avšak na úroveň jedničky to nedosáhlo. To nemění nic na tom, že závěr byl skvělý a já si nemůžu stěžovat. Občas potřebuju knížku, u které se budu připitoměle culit a pochechtávat. Ricku, ty nikdy nezklameš!
HODNOCENÍ - 8/10

Neodpustím si několik mých oblíbených názvů kapitol, protože v těch nemá Riordan konkurenci:

TOP 5 NÁZVŮ KAPITOL 
5. Loučím se s Erikem, Erikem, Erikem a taky Erikem
4. Pokud pochopíte, co se stalo v téhle kapitole, dejte mi prosím vědět, protože já to netuším
3. V síni nakvašeného hipstera
2. Jděte za smradem chcíplých žab
1. Na palubě nám exploduje děda


iPohádka


Kovyho a jeho tvorbu mám hodně rád, a proto je pro mě těžké přiznat, že iPohádka mě nebavila. Na začátku jsem si to ještě docela užíval, ale potom mé prvotní nadšení opadlo. Nápad na originální pohádku to nemohl živit donekonečna, a tak jsem se zhruba po první třetině do čtení příšerně nutil. Nechtěl jsem si to přiznat. Celé se to na můj vkus příšerně táhne, moje reakce z dějových zvratů byly nijaké. Na druhou stranu to nepostrádá vtip, takže tu a tam je čemu se zasmát. Kovymu také nemohu upřít, že psát umí, a to moc hezky. Konec a pointa pohádky se mu povedly, ale hlavní myšlenka to sama někdy neutáhne. 
Co dodat? Nejhorší kniha, kterou jsem letos četl to asi nebude, neboť iPohádka má své kvality. Bohužel na moje nároky zřejmě nebyly dostatečné a mně proto nesedla. 
HODNOCENÍ -  4/10




Neopouštěj mě


Nevím proč, ale v květnu se mě zmocnila chuť přečíst si něco depresivního. Do Googlu jsem proto zadal "depresivní knížky" a v žebříčcích si vybral právě knihu Neopouštěj mě od Kazua Ishigura. (Možná, že ten název mou chuť do čtení ještě umocnil.) 
A tak jsem naprostou náhodou natrefil na nositele Nobelovy ceny, jehož díla se těší velké oblibě. I když o tom jeho jméno nevypovídá, Kazuo Ishiguro je anglický spisovatel. Původem je sice z Japonska, avšak kritici ho označují za spisovatele, který dokáže mistrně zachytit britskou mentalitu. To dokázal v své nejznámější knize Soumrak dne. Ve svých dílech se noří do nitra postav a dokáže skvěle zachycovat jejich stavy a pocity. Kniha Neopouštěj mě mě o tom přesvědčila. V nějakém komentáři jsem četl, že v knize se zdánlivě neděje nic, a přitom se v ní děje všechno. Nedokážu najít slova, která by to více vystihla. 
Po celou dobu se protagonistka Kathy H. vrací ve svých vzpomínkách do minulosti. Z těchto vzpomínek se mi opravdu líbila Ishigurova trefná přirovnání a především asociace. Uspořádat je tak, aby se v nich čtenář neztratil je těžké, a Ishiguro to umí perfektně. Taktéž mě mile překvapilo, že je kniha velice čtivá. Očekával jsem náročný styl. 
A skutečně byl příběh tak depresivní? Přiznám se, že jsem byl připraven na víc. I tak mě tento román zasáhl a mé srdce lačnící po depresivním titulu bylo uspokojeno. V budoucnu se rád pustím i do dalších knih tohoto nobelisty.
HODNOCENÍ - 7/10


Pán much


Všechny klasiky, na které můžete v tomto článku narazit, jsem četl kvůli škole. Pán much je proto čestnou výjimkou. Lákaly mě přívlastky často skloňované s tímto titulem - drsné, syrové, kruté, atd. 
A to bych nebyl já, abych se něco takového nechal ujít. Po dočtení se ale z téhle stránky dostavilo malé zklamání. Ano, bylo to chvílemi docela drsné. Ano, poslední kapitoly jsem četl se zatajeným dechem. Ale přeci jenom jsem očekával malinko víc. 
U každé klasiky musím ocenit, když je čtivá. To Goldingův Pán much splňuje na sto procent. Hlavní myšlenka je tu jasná a nemilosrdně na vás po přečtení dýchne. Dialogy jsou skvělé. Ale stejně jsem rozpolcený. Jedna část mi říká, že to Pán much je naprosto bezchybné dílo, co si zaslouží pozornost v každé době. A ta druhá není úplně spokojená, protože někdy se jí příběh o chlapcích na ostrově zdál příliš natahovaný. Jenže právě o ten postupný vývoj přeci jde, nebo ne? 
Co z toho tedy plyne? Tohle dílo si rozhodně zaslouží pozornost a nové čtenáře. A já jsem rozmazlený z těch všech ostatních nadupaných příběhu, tudíž ho nedokážu plně docenit! :D
HODNOCENÍ - 7/10

 

Uff! Jsem rád, že jsem se těchto restů zbavil a doufám, že jste si mezi nimi našli alespoň jednoho favorita. (Přestože většina byly kousky z klasické literatury.) Pokud ano, napište mi do komentářů, která kniha to je! A rozhodně se nebudu zlobit, jestli přidáte i knihu, kterou právě čtete, nebo kterou plánujete číst!
Přeju vám nádherné léto a těším se na vás u příštího článku, kde si snad dáme na chvíli od těch recenzí pokoj! 


+ Bonusový tip


Nevybrali jste si? Pokud hledáte knížku na dovolenou, myslím že tahle by mohla být fajn! Vyzkoušeno za vás!

úterý 12. května 2020

V ulicích Prohnilého města

Prohnilé město od Leigh Bardugo přímo navazuje na první díl Šest vran. Jelikož jsem z něho byl nadšený, neotálel jsem a hned se pustil do pokračování. Teď mám dočteno a mrzí mě, že se nemůžu hned začíst do neexistujícího třetího dílu. Byla to bomba!

(VAROVÁNÍ! Jelikož je Prohnilé město druhým dílem duologie, v popisu děje se dočkáte spoilerů. Pokud jste první díl nečetli, přeskočte k hodnocení.)

Kaz a jeho parta byli po fenomenálním kousku v Ledovém paláci oklamáni lstivým obchodníkem Janem Van Eckem. Žádná tučná odměna je nečekala, jen další problémy. Jedna z vran je navíc v držení nepřítele a času moc nezbývá. Kaz Brekker musí nasadit všechen svůj zlodějský um. V ulicích Ketterdamu se navíc schyluje k válce o velmi nebezpečnou drogu jurdu parem. Poradí si prohnaná partička i podruhé? Zkouška tentokrát bude mnohem těžší.



Hodnocení


Šest vran jsem vychválil ve velkém. Skvělé postavy, skvělý děj, a navíc bezvadná obálka. Začněme tedy tou.  Nemůžu se rozhodnout, která z obálek je hezčí. Obě mi v knihovně přímo bijí do očí (v dobrém slova smyslu) a já, obálkomilný čtenář, jsem v sedmém nebi!
Leigh Bardugo navazuje skvěle v každém ohledu. Tempo je pochopitelně v některých částech trochu mírnější, ale v klidu vás Bardugo dlouho nenechává. Bát se volnějšího tempa na začátku je však úplně zbytečné. Naopak začátek frčí jako v málokteré knize.  
Někomu se možná zdálo Prohnilé město pomalejší, protože se hodně spřádají plány a také se daleko více řeší vztahy mezi postavami. Buďme k sobě upřímní. Nebylo by to ono, kdyby nebyly komplikované. Bez zamotaných vztahů by mě to nepochybně tolik nebavilo. Tuto stránku knihy jsem proto velmi ocenil. Hlavní postavy naprosto zbožňuju!

Kapitoly jsou opět vyprávěny právě z jejich pohledu, tentokrát však navíc přibyl pohled Wylana. Z jedničky bych tuto postavu označil za nejméně výraznou, a proto jsem tyto kapitoly uvítal a hodně mě bavily. I když nemůžu říct, které postavy mám raději víc a které míň, Wylan se díky dvojce hodně vyšvihl a jeho dějová linka byla zajímavější. 

Co se týče děje, autorka má stále co vyprávět a stále je to prudce návykové. Kniha rozhodně není žádný drobeček, ale stránky v ní ubíhají (možná až moc) rychle. 
Není překvapivé, že největší očekávání jsem měl od finále. Plány Kazovy party jsou někdy téměř absurdní, a ještě absurdnější je jejich realizace. Občas mě napadlo, jestli by některé kousky opravdu takto šly uskutečnit. 

Vymyšlené to bylo bezvadně a ten spád byl neuvěřitelný. Finále jsem si nechal na druhý den, potom, co jsem uprostřed noci čtení vzdal. Myslel jsem si, kdovíjak rychle to nedočtu a pustím se do něčeho dalšího. Ano, přečtené jsem to měl rychle, protože se Prohnilé město sakramentsky špatně odkládá. Asi v jedenáct hodin bylo hotovo a zbytek dne jsem nepřečetl už vůbec nic. Času bylo tolik, ale nešlo mi to. Stále jsem myslel na to, jak to všechno dopadlo. Neustále jsem si v hlavě přehrával různé pasáže. Nic se však nevyrovná tomu, co se odehrálo na posledních stranách. Takže až takhle mě to vykolejilo!
Na druhou stranu vás trochu uklidním, protože v tomhle ohledu jsem docela citlivka a všechno si moc beru. Tolik slov k finále knihy i celé duologie. 

Svět grišů si mě už nenávratně získal. Na Netflixu se podle něho chystá seriál a já se nemůžu dočkat až tohle všechno uvidím ožít. Často ale bývá přenesení knihy na obrazovku zklamáním, a tak raději nebudu mít přehnaná očekávání. 
Seriál je navíc kromě duologie Šesti vran i podle trilogie Griša. Ta se u nás nedočkala zrovna kladné odezvy a já nevím, jestli si ji vůbec přečíst. Po dočtení Prohnilého města už mi celý svět začíná chybět, jenže si nechci kazit dojem. Je tu někdo, kdo Grišu četl? Co na ni říkáte vy? Doma už navíc mám Zjizveného krále a nevím, jestli bych neměl nejprve přečíst původní trilogii. 

Ještě víc než celý svět grišů, mi bude scházet všech šest vran. Těžko se mi s nimi loučí. O třetím pokračování se spekuluje. Avšak jen kvůli jejich návratu by bylo zbytečné. A všechno musí jednou skončit. 
V recenzi na první díl jsem slíbil, že se plný počet bodů schovám pro druhý díl. Za to, jak mě emočně vyždímalo, si Prohnilé město rozhodně tu desítku zaslouží. Můžu ho bez výčitek zařadit po bok těch nejlepších kousků v mé knihovně! S klidem v duši dávám 10/10. 

Četli jste duologii Šest vran? Jak jste spokojení s jejím závěrem?

pátek 17. dubna 2020

Neomylní Lovci hlav

Od té doby, co jsem viděl film Sněhulák mi po něm zůstala taková divná pachuť. Byla to naprosto příšerná adaptace úžasné knihy od Joa Nesbøho. Po dočtení knihy jsem se těšil na další díla od stejného autora, ale dalo by se říct, že mi film zastoupil cestu. A teď jsem si konečně spravil chuť, protože thriller Lovci hlav opět dokázal Nesbøho umění psát!




Roger Brown je nejlepší lovec hlav v celém Norsku. Jeho plat však ani zdaleka neodpovídá jeho skvěle odváděné práci. Jeho žena je příliš náročná, a navíc společně žijí v příliš drahé vile v nejlepší části Osla. Proto si musí Roger přivydělávat i jiným, ne zcela legálním, způsobem. Věci v tomto chodu nemohou vydržet věčně, a tak když se situace začne vymykat z rukou, začne jít o život. Lov hlav začíná!

Uvedení do děje jsem vám zestručnil, protože dle mého názoru i anotace vyzrazuje příliš mnoho děje. U thrilleru tohoto formátu se vyplatí nepřijít o žádnou část příběhu předem. Váš zážitek bude mnohem lepší. Takže rada číslo jedna. Anotacím k této knize se raději vyhněte a rovnou se do toho pusťte!


(...) Usmál jsem se. Ne otevřeným, upřímným smíchem, který zve naprosto cizího člověka do tepla, ne neseriózním smíchem, nýbrž smíchem zdvořilým, přiměřeně vřelým, jenž podle odborné literatury naznačuje, že je zpovídající profesionální, objektivní a dokáže analyticky navazovat kontakt. (...) Jenže já se tak neusmívám, protože mi tak velí odborná literatura. Já totiž na odbornou literaturu kašlu, je to sbírka více či méně kvalifikovaných keců (...) Ne, já se usmívám, protože jsem takový: profesionální, analytický a citově neangažovaný. Jsem lovec hlav. To není nijak zvlášť těžké. Ovšem já jsem nejlepší ze všech. (...)

Hodnocení


Ano, uhodli jste správně. Dnes budu hodně chválit. Lovci hlav jsou sice teprve moje druhá Nesbøvka, ale i tak vím, že tento autor je mistr svého řemesla.
Myslím, že při čtení je jasně patrný autorův všeobecný přehled a rozhled. V knize je mnoho narážek na kulturu, světovou politiku i historii. Což opravdu oceňuji.
Hlavní postava není žádné neviňátko, naopak je to velké zvíře a vykreslen je úžasně. Jeho připomínky a pohled na svět je přinejmenším hoden pozornosti. Právě jeho oprsklost mě zaujala. Líbil se mi jeho nekompromisní pohled na svět. Pokaždé když se Roger seznámí nebo potká s dalším člověkem, rozhovor pak stojí za to. Ani tolik nejde o samotné fráze, ale spíše o to, jak Roger danou osobu vnímá. V první kapitole se dočkáte pohovoru, který byl za mě naprosto brilantní. Poznámky hlavního protagonisty jsou vtipné a často velice trefné. Vždy bylo skvělé se zamyslet nad nějakým jevem nebo myšlenkou. Co se tedy týče postav v knize, a to především hlavní postavy – tleskám! Dialogy šlapou na plné obrátky a vykreslení situací je také na výbornou. Pokud by se mě někdo zeptal, co bylo nejlepší na Lovcích hlav, řekl bych: Roger Brown.

Dobrý thriller musí bezpodmínečně stát na dobré zápletce. To je pravidlo, jež u tohoto žánru bez výjimek zastávám. Asi do prvních sto třiceti stran jsem si říkal, že zápletka není nic moc. Děj se rozjížděl vcelku pomalu. Dlouho jsem nevěděl kam vůbec bude směřovat a co mám vlastně očekávat, jelikož v čele příběhu není žádný detektiv, jak tomu většinou bývá. Ještěže tak!


(...) Jednou z věcí, které jsem na *** vyhrabal, bylo to, že má údajně poměr s jedním velice známým politikem nepochybně mužského pohlaví. 
(...) "Povídejte," odpověděl jsem se strnulým úsměvem a doufal, že strach z penetrace mi není na očích příliš znát. (...)


Vyprávění z pohledu policie nebo jiných vyšetřovatelů už máme na stole dost. Tohle vybočení Lovce hlav táhne vzhůru. Od nějaké té první třetiny celý příběh nabírá vražedné tempo. Je potřeba se od začátku na čtení dobře soustředit a pak vám slibuju, že vás to pohltí a slupnete knihu jako malinu. A možná ještě budete žádat o přídavek. Zápletka je za mě extrémně povedená a já snad už nemohu být spokojenější. Takhle si představuji thriller. Některé scény jsem četl se zatajeným dechem, u některých jsem se ještě k tomu musel trochu smát. Nesbø se nebojí ničeho a nic mu není cizí. Je schopný použít vše, jen aby jeho zápletka fungovala na sto procent. Má tam plno situací, kdy vám najednou dojde, že existuje jediné východisko a vy se ho přitom děsíte. A já to prostě miluju! Miluju, jak se to všechno do posledních stránek nezastaví. Navíc je tu ten skvělý pocit, když do sebe všechno zapadne a vy si řeknete: Jóó takhle! Opravdu obdivuji každého, kdo dá něco takového dohromady.

Nebudu už vás dlouho zdržovat. Prostě mi to sedlo, jako (promiňte mi ten výraz, ale nic lepšího mi k tomu nesedělo) p*** na hrnec! Užil jsem si to naplno, a ještě k tomu se raduju, že je kniha moje a nemusím ji vracet do knihovny. Takovýhle skvost si u sebe rád uchovám.

Váhal jsem, kolik mám Lovcům hlav dát bodů. Na jednu stranu mě ten dlouhý začátek docela vadil, jenže k pochopení dějové linky byl nezbytný. Původní plán byl dát krásnou osmičku, ale nakonec jsem se rozhodl tolik nehamtit. Dobrých knih přeci jenom není mnoho a thriller tohoto formátu si vysoké hodnocení zaslouží.
Za zdlouhavý rozjezd tedy jen jeden bod dolů a dělá to 9/10! Pokud jste se ještě stále nerozhodli, jestli si Lovce hlav přečíst...no...já už nevím, co mám udělat víc. Máte to tu zkrátka ode mě na zlatém podnose s mým hlasitým doporučením!

Četli jste Lovce hlav? Máte nějaký oblíbený thriller?