pátek 3. května 2019

O mých šílených závislostech

Myslím, že snad každý je na něčem závislý. Získat totiž nějakou závislost je velmi snadné, ale ne vždy si ji plně uvědomujeme. Vsadím se, že každý máme nějakou věc, bez které si neumíme představit svůj každodenní život. Věřte nebo ne, ale i já mám několik takových věcí, na kterých zkrátka ujíždím.



Čím víc knih, tím líp!


Začněme mými milovanými knížkami. Někam si zalézt a jen si číst je zkrátka skvělý pocit. Jenže u toho to nekončí. Ani bych neřekl, že jsem závislý na tom číst co nejvíc to jde. Nejde mi o to přečíst několik knih za den. Vyžívám se v tom knihu otevírat, listovat v ní a vychutnávat si ji. Taky zbožňuji vůni nových stránek. Obecně preferuji nové knihy. Knihovny jsou fajn, avšak nic mi nenahradí ten krásný pocit držet úplně nový výtisk v ruce a vědomí, že ho ještě nikdo přede mnou nečetl!
Díky tomu nám také doma doslova přetéká knihovna. Podle mě je to spíš tím, že je moc malá. Mimoto se odmítám rozloučit s jedinou publikací. Pokud jde o knihy, mám jednoduché pravidlo. Nikdy jich není dost! 

Čajový pomatenec


Jak vám mohl napovědět název tohoto blogu, mám rád čaj. Ne, to je moc slabé slovo. Já doslova šílím po čaji! Doma mám už poměrně slušnou kolekci a abych pravdu řekl, to je z velké části důvod, proč mě čaj baví. Je tolik druhů, tolik příchutí a já bych měl nejradši všechny doma! 
Občas je to k zbláznění, protože když na to přijde, tak se chovám jako Hrabák z filmu Fantastická zvířata a kde je najít. Schraňuju si všechny druhy u sebe a pokud je od některého málo, zásadně ho nepiju. Proto mám u sebe určité druhy, které jsem nikdy neochutnal. Prostě si nemůžu pomoct!

Co se týče závislosti na konzumaci, poslední dobou si ji jen a jen posiluji. Denně do sebe dostanu obří hrnek anglického čaje (nejčastěji s mlékem) a sním k tomu pár sušenek. Jestli já v tom rodokmenu nemám nějakého Angličana, tak pak už nevím čím to je.

Seriálové šílenství


Nekonečné seriály rozhodně nepatří k mým koníčkům. A dlouho jsem si myslel, že žádné seriály. To bylo ovšem v době, než jsem objevil Hru o trůny. Už jsem několikrát psal, jak moc na ní ujíždím a v seznamu mých závislostí nesmí chybět. 
V době, kdy byl tento seriál novinkou, jsem mu nijak nevěnoval pozornost. Všichni kolem toho nadšeně skákali, a proto jsem se raději ani nezajímal. Nakonec ale přišel zlomový bod a já neodolal. Od prvního dílu jsem tomu naprosto propadl. Nezůstalo to jen u sledování dalších a dalších epizod. Stal jsem se hrdým vlastníkem spoustu kusů oblečení s motivy Trůnů. Má drahá sestřička mě v tom ještě k tomu nemilosrdně povzbuzuje kupováním věcí týkajících se seriálu. Včetně pečetě pobočníka krále nebo unikátních Monopolů alias GoT. 

Když jsme se v dubnu dočkali nové série, plně jsem si uvědomil, jak moc jsem na tom závislý. Nové díly se v Americe vysílají v neděli večer a kvůli časovému posunu je můžeme vidět až ve tři hodiny ráno. Nevěřili byste, co to se mnou dělalo. Celou noc jsem nemohl spát a následující den ve škole se ani soustředit. Byla to hrůza! Teď když je vše zase v plném proudu, jsem se trochu uklidnil. Co se mnou však ty dva roky čekání udělají jsem neměl tušení. Obávám se, že konec Hry o trůny asi neunesu. Naštěstí mi zbydou knihy, které jsem ještě všechny nedočetl a s trochou štěstí ještě George R. R. Martin vydá pokračování. 

A na čem jste závislí vy? Napište mi do komentářů! 

neděle 28. dubna 2019

Hrozně moc "aut"

Praha je klenotem celé země a ročně přiláká miliony turistů. Jedná se o jedno z nejkrásnějších evropských měst, a už proto bychom si jí měli vážit. Naneštěstí zrovna já nepatřím mezi ty zástupy lidí, co naše hlavní město obdivují a padá jim z něho brada. Během posledního roku jsem se v tomto městě ocitl hned několikrát a musím říct, že nijak velké potěšení mi to nezpůsobilo. Dost možná i naopak!


Nechápejte mě zle, Praha je nádherná a má spoustu překrásných památek. Jenže procházet se po ní mě ani zdaleka netěší tolik jako procházet se po Londýně. Bože můj, teď jsem slyšel i já, jak antivlastenecky zním. Možná bych měl objasnit proč tomu tak je. Navždy mě zavrhnout a zakopat pod zem můžete až potom.
Do naše stověžatého města jsem se poprvé dostal jako dítě. Nevím zda bylo tenkrát něco jinak, ale nepřišlo mi to vůbec špatné. V mém současném věku vše vnímám úplně jinak. Není to ani měsíc, co jsme se školou vyrazili do jednoho z pražských divadel. Když nepočítám samotné představení, nejvíc se mi líbila cesta domů.

Vystoupili jsme na hlavním nádraží a odtamtud vyrazili metrem na Václavské náměstí. Jako číslo ve statistikách návštěvnosti Prahy působí turisté dobře. Druhá věc je když se valí coby gigantická vlna přes půlku náměstí.  Dobře, jsem v klidu, protože tohle samozřejmě v Londýně potkáte taky. Dostáváme téměř dvě hodiny na rozchod. Skvělé, tak se půjdeme někam podívat, ne? Ne, copak ses zbláznil?!
Absolutně to nechápu, ale skončil jsem s ostatními v Mekáči hned vedle východu z metra. Všichni hrozně kňučí, jaký mají hlad a musí si dát jídlo právě v McDonaldu. Pojďme si něco vyjasnit. Do podobných podniků se dostanu málokdy a když už, tak si raději vyberu KFC. Moje protesty nemají žádnou cenu, musím to vydržet. Nečekal jsem, že budu hodinu našeho rozchodu v Praze trávit zrovna tady. Přičemž ztrácí slovo "fastfood" svůj význam. Dobře, dobře, štěstí, že jsem tak tolerantní a přizpůsobivý. (Teď se vraťte k předchozí větě a přečtěte si ji s pěknou dávkou sarkasmu. Hotovo? Fajn, můžeme pokračovat.) Co budeme dělat teď? Už se jdeme někam podívat? Ano, sláva! Potom, co jsme se prorvali hromadou lidí, nabízející na každém rohu, nějaké pochybné zboží, vcházíme do hračkářství Hamleys. Kdybychom tam nestrávili asi pět minut, možná by to ušlo. Jenže smůla, nemáme čas, protože se ještě musíme vrátit zpátky a stihnout sraz. 
Jsem poměrně dost nakrknutý, protože jsem zjevně šel se skupinou, která má v metropoli jiné cíle než já. Později však vidím, že není proč být naštvaný. Všichni ostatní už čekají a vesele si pochrupávají na zbytcích hranolek v krabičce se žlutým písmenem M. Tak jo, asi to zase bude mnou. 

Pomalujte mě do barev asteroidu a vystřelte zpátky do vesmíru, ale to je vážně v Praze cílem všech českých "nepražáků" fastfood nebo kafe? To už si chtějí památky projít jen turisté? Asi jsem hrozně moc "aut", že to nechápu. Jakmile jsem byl víckrát svědkem chování mých spolužáků v hlavním městě, řekl jsem si, že to je možná lepší, a že jsem i rád. Když už jsem v Praze, nemám potřebu prošmejdit všechny obchody a utratit všechny peníze. 

Teď byste si mohli říct, že za to všechno přece nemůže Praha. Pravděpodobně máte pravdu, avšak už tyto zkušenosti mi ji dost znechutili. I tak nesoudím jen podle nich. Českou metropoli jsem si prošel i se svou rodinou a viděl víc, než jen interiéry pražských McDonaldů. Obecně nejsou velká města moc pro mě, a tak je můj názor na "perlu našeho státu" dost ovlivněn právě tím. (Jestliže jste obyvatel Prahy, prosím vás, abyste kvůli mému vlastnímu dobru nečetli následující větu.) Takový Londýn mám přesto mnohem, mnohem raději!
Začínám tak mít dojem, že někteří si přejí žít v Praze jen proto, aby měli za rohem H&M nebo McDonald´s. Doufám, že tak špatně na tom ještě nejsme.

pátek 19. dubna 2019

Anna Karenina - kniha versus film

Dva měsíce mi trvalo zdolat téměř devíti set stránkový psychologický román Anna Karenina. Naproti tomu mi filmová podoba z roku 2012 zabrala pouhé dvě hodiny.
S tímto světoznámým tragickým příběhem nejen o lásce jsem skutečně strávil posledních několik týdnů a byla by škoda se tu o tom nezmínit. Porovnejme tedy původní knihu od velikána Tolstého s její nejnovější filmovou podobou!


Celý příběh začíná rodinnou krizí u Oblonských. Štěpan Arkaďjič byl nevěrný své manželce a teď chce odpuštění, které mu má u ženy Dolly vyprosit jeho půvabná a inteligentní sestra Anna. Ta už nějakou dobu žije v Petrohradě s vysokým státním úředníkem Alexejem Alexandrovičem Kareninem a synem Serjožou. Ve společnosti je velice oblíbená a jeví se jako dokonalá manželka. Její život se však zcela změní, když na cestě do Moskvy potká důstojníka Alexeje Vronského. Téměř okamžitě se do sebe zamilují, aniž by při tom pohlíželi na následky. Neboť ruská společnost druhé poloviny devatenáctého století se proti nevěře staví s velkým odporem, který se nebojí dát patřičně najevo.


Anna Karenina nepatři mezi nejkratší knihy, a proto by mohla mnoho čtenářů odradit. Děj je rozdělen do osmi částí, přičemž každá má okolo třiceti kapitol. Přiznávám, že jsem s délkou románu sám bojoval, ale nakonec to stálo za to. Když se na to podívám trochu z jiného pohledu, tak je to právě ten obrovský rozsah, co dává celému dílu onu hloubku. Číst knihu není jako sledovat film. V mnoha ohledech je to lepší, protože s příběhem strávíte podstatně více času a tím pádem mu i více porozumíte. Tolstoj je navíc mistr psychologie postav. S hlavními hrdiny jsem tak postupně začal soucítit a sdílet jejich nesnadné osudy. Který spisovatel si nepřeje něčeho takového docílit?
Naproti tomu film, ať je dlouhý jak chce, nemůže svou knižní předlohu nikdy dostihnout. Proto musí vše dohánět jinými způsoby.
Režisér filmu Anna Karenina, Joe Wright, se pokusil o zajímavé zpracování, kde se děj odehrává na jevišti. Jak sám řekl, život tehdejší ruské smetánky mu připomíná divadelní představení, a proto se rozhodl takto pojmout celý snímek. A světe div se, funguje to. Scény, kde se postupně mění kulisy jsou skvěle natočené. Pravdou je, že právě tento prvek mi bez znalosti knihy komplikoval porozumění příběhu. Jakmile jsem se však podíval po přečtení, byla radost se na to dívat. Stejně tak je to i šikovný způsob, jak se vyhnout různým přesunům, jež je v románu plno. Díky tomu je dán větší prostor důležitým pasážím, posouvajícím příběh.
Byl by hřích nezmínit Keiru Knightley v hlavní roli. Tato britská herečka znovu dostála svému slavnému jménu. Odborník na herecké výkony nejsem, přesto si myslím, že byla jako Anna na plátně úžasná a vdechla jí život.

Celý tragický příběh je spleten s linkou Konstantina Dmitriče Levina. Z celého rozsahu zabírají jeho kapitoly asi stejně stránek jako ty Anniny. Proto na něj nesmím zapomenout.
Postava Levina v sobě skrývá autobiografické prvky. Sdílí Tolstého názory na zemědělství i na život. Ohledně toho se v knize objevuje spoustu filosofování. Tyto pasáže jsem občas četl víckrát, abych jim porozuměl. V poslední části jsem to nakonec vzdal s tím, že si je třeba jednou znovu přečtu a pochopím.
Obecně byla Levinova linka ve filmu dost zkrácená. Na druhou stranu nevím, jak by se jeho úvahy daly filmově zpracovat, aniž by půlka diváků neusnula.
Oceňuji kontrast s touto dějovou linií a s tou Anninou. Narozdíl od jejího života je Levin většinu času na venkově a jeho život není zobrazen jevištní formou. Snímek nám ukazuje, že Levin je sice také z vyšší třídy, ale narozdíl od ostatních se pohybuje v realitě.
I když pro mě byly jeho kapitoly méně záživné, nepochybně tvoří důležitou část příběhu. Ve filmu mu mohlo být věnováno více prostoru a rozhodně mi chyběla konkrétní část, kde se seznámí s Annou. Za mě to byla jedna z nejsilnějších a nejzajímavějších scén! Snímek trvá dvě hodiny a těch několik minut už by to vydrželo. Škoda...


Srovnání


       KNIHA                                                                              FILM


+ psychologie postav                                          + Keira Knightley v hlavní roli            
+ více dějových linií                                            + jevištní zpracování
+ silný a emotivní příběh                                    + hudba a kostýmy                                                                    - Levinovo filosofování                                        - chybí střetnutí Anniny a Levinovy dějové linky
- rozsah (cca 880 stran)                                      - méně děje                                                                                    ALE: + více se ponoříte do děje                                                        
                                                                                                  
CELKOVÉ HODNOCENÍ: 8/10                                         CELKOVÉ HODNOCENÍ: 7/10


Nakonec budu muset uznat vítězství knihy. Ačkoli film skončil jen kousek za ní. 

Co se týče mě, tak jsem si četbu užil. Rozhodně to ale není pro každého. Doporučuji pokud máte rádi silné příběhy a vydržíte u delší knihy. 

Trailer k filmu Anna Karenina:


Četli jste Annu Kareninu? Popřípadě začali jste ji číst a nedočetli? Jaké jste z ní měli pocity?


pátek 12. dubna 2019

Prokletí propisek

Život studenta je občas opravdu nesnadný. Nemusíte se bát, nehodlám si tu stěžovat na všechny ty věci, které se musím učit (i když by bylo fajn, kdybyste mě politovali), spíše se zaměřím na něco, co mi už poměrně dlouhou dobu otravuje život. Nejedná se o fyziku (ta mi otravuje život mnohem déle) ani o matematiku, dokonce ani o chemii. Můj problém spočívá v malém nástroji, jemuž všichni říkají propiska.



V naší třídě máme takové hezké slovíčko pro někoho, kdo z nějakého důvodu nemohl psát písemnou práci. Říká se mu "nepsavec". Nepleťte si to se zvířaty. Pokud totiž zvíře není savec, říkáme mu "nesavec" nikoli "nepsavec".
Jak jsem tedy říkal, toto oslovení čeká v naší třídní sestavě každého, kdo nepsal test. Ačkoli jsem si dlouho myslel, že nepatřím mezi pravidelné nepsavce, nedávno mi došlo, že jsem svůj studentský život žil v bludu. Stal jsem se jedním z nich. Důležité je zmínit, že ne vlastní vinou. Naštěstí vím velice dobře, kdo nese zodpovědnost za mé neštěstí. Může za to ta na první pohled milá paní v papírnictví! Nesmíte se jí nechat ošálit! Navzdory tomu, že vypadá velice sympaticky, záhy je vám schopná prodat předmět, jež vám zaručeně znepříjemní váš pozemský život.
Dovolte mi vás vzít na malou exkurzi do jedné z mých pravidelných vyučovacích hodin. Jestli jste už vyšli ze školy, hluboce se omlouvám, že vás vrátím zpátky do horoucích pekel. A jestli jste sami studenti a právě nejste ve škole, tak jste určitě rádi, že si o ní aspoň můžete přečíst.

Sedím si tak v klidu na hodině chemie. Počkat! Tady něco nesedí. Zkusím to znovu. Sedím si tak na hodině chemie, rukou si podepírám hlavu, aby mi nespadla, a vyděšeně vyvaluji oči na tu změť písmenek a čísílek na tabuli. Ano, teď je to správně. Když vtom přichází čas na psaní zápisů do sešitu. Rychle se přehrabávám v penálu a hledám svou psací potřebu. O chvíli později konečně začínám psát. Ve třídě panuje absolutní ticho a najednou ho přeruším já. Snažím se totiž přesvědčit svou propisku, že ještě nenastal její čas a nemůže se právě teď odebrat do propiskového nebe. Jakkoli mám perfektně vyvinuté přesvědčovací schopnosti, tu malou potvoru (znám i horší slova, ale tohle je slušný článek) se mi znovu rozchodit nepodařilo. Já jsem však od přírody klidné povahy. Nezuřím ani vztekle nehrabu po další propisce. V klidu si vezmu novou propisku a píšu dál. Má klidná povaha je však o několik minut později znovu testována. Pak znovu. Pak znovu.
O sto padesát jedna propisek později to už zdaleka neberu s takovou lehkostí. Sešit mám prorytý, jako kdybych vyrýval novodobou Rosettskou desku, někde dokonce kousky stránek chybí. Boj jsem nakonec vzdal a zbytek zápisů z hodiny jsem psal obyčejnou tužkou. Alespoň ta mě nezradila.
Hned další den jsem se vydal navštívit místní papírnictví. Koupil jsem si tři různé propisky s tím, že jedna z nich určitě psát bude. A taky ano! Jedna z nich psala. Ale jen dvě hodiny. Druhou polovinu dne jsem strávil opět se starou dobrou tužkou.
Této absurdnosti jsem se od té doby snažil vyhnout za každou cenu. "Určitě je to papírnictvím," usoudil jsem. Několik nových pokusů o získání něčeho, co by mi pomohlo psát do sešitu, bylo dočista smeteno z povrchu zemského. Opravdu jsem měl nesmírnou chuť jít do oněch obchodů a hodit jim ty zmetky do obličeje. Ta paní, tvářící se jak mílius je původcem všeho zla! Vím to zcela jistě! Anebo ne?

K mému pobouření jsem došel ke zjištění, že všechny papírnictví a prodavači v nich jsou v tom asi nevinně. Na jedné z dalších hodin chemie mi moje spolužačka vzala všechny nepíšící propisky a začala je testovat. Ukázalo se, že téměř všechny píšou. Jakmile jsem je ale vzal do ruky já, ihned přestaly. A tak mi došlo, že to bude mnou. Nemají mě snad propisky rády? Ublížil jsem jim někdy? Proč mi tedy nechtějí psát? Vyvodil jsem následující závěr. Bylo na mě uvrhnuto jakési prokletí. Jak jinak si to vysvětlit?
Nyní je to týden, co jsem si koupil nový kus do své nefunkční sbírky. Nechci to nějak zakřiknout, ale dosud píše. Proto doufám, že jsem se toho prokletí zbavil. Nikomu z vás bych ho nepřál. Toto období, jež vstoupí ve známost jako prokletí propisek, mi však přeci jen ukázalo důležitou věc. Často se necháme rozhodit skutečně malichernými problémy. Proto se na ně raději dívejme s klidem a nadhledem. Každý takový problém má svou obyčejnou tužku, která nikdy nezradí!



pátek 5. dubna 2019

Film S láskou Vincent vás "uvede do obrazu"

Znáte ten pocit, když jde něco úplně mimo vás? Minulý týden jsem měl takové malé procitnutí. Setkal jsem se s tím nejzajímavějším filmem za poslední dobu. Říká vám něco snímek s názvem S láskou Vincent (Loving Vincent)? Toto dílo rozhodně stojí za zhlédnutí (84% na ČSFD) a my se na něj zaměříme v tomto článku.



Nizozemský malíř Vincent van Gogh se jistě alespoň trochu zaryl do paměti každému, kdo spatřil jeho obrazy. Mnohé z nás při tomto jménu napadnou ikonické Slunečnice nebo vlnící se cypřiše za Hvězdné noci. Barvami hrající olejomalby, kterých za svůj život van Gogh vytvořil asi 900, inspirují celý svět dodnes. A to přestože tvořil po relativně krátkou dobu deseti let.
Za svého života však nebyl uznáván. Lidé ho považovali za blázna a převážně se ho stranili. Jeho nesnadný život nakonec roku 1890 skončil sebevraždou. Jejími okolnostmi a malířovým životem se zabývá právě film S láskou Vincent.

"Mohu komunikovat pouze skrze své malby. S láskou Vincent."
Tak znějí slova, která napsal Vincent van Gogh v jednom ze svých dopisů. A kolem dopisu se také točí celý děj filmu.
Armand Roulin dostane od svého otce za úkol doručit dopis zesnulého van Gogha jeho bratrovi Theovi. Armand se zprvu vzpouzí, ale kvůli svému otci, který byl umělcovým přítelem, se nakonec vydává dopis doručit. Problémem je, že Theo neunesl bratrovu smrt a zemřel. Armand se proto vydává do Auvers, kde Vincent zemřel, aby zjistil podrobnosti o jeho smrti a mohl tak najít nového adresáta dopisu.

Samotný děj není největší předností celého filmu. Snímek se pyšní něčím jiným. Celý je totiž namalovaný olejovými barvami a zanimovaný. Kolem 125 umělců z celého světa vytvořilo jednotlivé záběry podle obrazů Vincenta van Gogha. Jediné okénko trvalo vytvořit cca 9 hodin. Výsledek je dechberoucí. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo dokázal vytvořit něco takového. Van Goghovi obrazy mám moc rád a tento film mi umožnil se do nich doslova ponořit. Nic podobného pravděpodobně nenajdete a už to je důvod proč si film pustit.

Všechny scény byly natočeny s herci a poté převedeny do malby. Film vznikal převážně v Polsku, ale můžete v něm potkat i herce jako je například Jerome Flynn nebo Saoirse Ronan, která mimochodem ztvárnila Marii Stuartovnu ve filmu Marie, královna skotská. (Recenze na tento film ZDE.) Líbí se mi, že byli vybráni herci, kteří se doopravdy podobají reálným umělcovým portrétům. Na konci u titulků můžete porovnat, jak moc se výběr vydařil.
Oceňuji, že děj vám přiblíží malířův život pomocí dobře postaveného děje. Zápletka s dopisem se povedla, stejně jako dozvídání se o velikánově smrti z pozice mladého Armanda. Přesto považuji celý příběh za trochu slabší. Na druhou stranu si toho přes tu nádheru takřka všimnete.

Je radost se na to dívat. Člověka svádí si každý moment stopnout a prohlížet si detaily. Obrázky se nikdy úplně nezastavují a tahy štětce neustále tancují. V příběhu můžete potkat spoustu malířových děl. Jak jsem řekl v úvodu, nechápu, jak mě mohlo něco takového minout. V kinech byla tato nádhera v roce 2017 a já jsem ji vůbec nezaznamenal. Vy ano?

Film doporučuji zkouknout každému, kdo má alespoň malinko rád umění a malby. Čeká vás fascinující podívaná!

Klady a zápory

+ celý film zpracovaný jako olejomalba
+ přiblížení van Goghova života, jeho tvorby a myšlenek
+ příjemná hudba
- slabší děj

CELKOVÉ HODNOCENÍ 9/10


Pusťte si malou ochutnávku v podobě traileru (začátek 0:12):




(Pokud byste se rozhodli na Vincenta kouknout, možná ho budete na internetu obtížně shánět. Na Ulož.to je pouze verze s cizími titulky v obraze. Pokud máte zájem, umístil jsem tam verzi s českými titulky. Soubor je ale uzamčený. Jestli si chcete film stáhnout, napište mi pomocí zprávy autorovi v menu a já vám rád zašlu heslo k souboru.)

Viděli jste tento skvost? Máte rádi malby Vincenta van Gogha?


pátek 29. března 2019

Serafína se snaží sjednotit polodraky

Serafína: Dračí posel navazuje na úvodní díl originálního příběhu o polodračici Serafíně. S takovou podobou draků, jaká je v této knize, se jinde nesetkáte. Druhý díl nese vždy těžký úkol zopakovat úspěch prvního. Musí přinést něco nového a ještě lepšího. Zvládl Dračí posel od Rachel Hartman tento nesnadný úkol?


Dlouho předlouho vyšlo toto pokračování. Já ho dočetl v srpnu na dovolené, což také není chvíle, ale přesto bych ho chtěl zhodnotit. Už kvůli tomu, že první díl této dilogie byla moje vůbec první recenze.

Vracíme se zpátky do království Gored, které se nachází uprostřed války s dračí zemí Tanamút. Jakožto lidské království má Gored velmi malou naději na úspěch, a tak nová královna Glisselda vkládá všechny své naděje do své přítelkyně Serafíny. Podle všeho by bylo možné ochránit město a celou zemi před útokem draků, kdyby se všichni polodraci sjednotili a vytvořili tzv. Past svatého Abastera. Tedy ochrannou bariéru, jež by zaručila bezpečí všem obyvatelům.
Serafína se proto vydává na pouť skrze sousední království, aby ostatní ityasáry (polodraky) našla. Do cesty se jí však postaví ještě horší nepřítel, než dospělý drak. A sice zákeřná a zlá osoba z Fíniny minulosti  Jannoula.

(...) Královna Glisselda zahlédla toho draka první. Byl rychle se pohybující tmavou skvrnou na noční obloze, která zastírala hvězdy a zase je odkrývala. Ukázala na ni a vykřikla: " Potomek ze západu, svatý Ogdo, zachraň nás!" Napodobovala tím výkřikem staré krále. Trochu však ten dojem pokazila, když nadskočila a rozesmála se. Zimní vítr ten veselý zvuk odnesl pryč; daleko pod námi se choulilo město pod přikrývkou čerstvého sněhu, tiché a zadumané, jako spící dítě. (...)

Hodnocení


Serafínin první příběh byl velice silný díky neobvyklé podobě draků. Snad nikde jinde jsem se nesetkal s drakem, který je schopný změnit se v člověka. Dvojka však už podobná překvapení v rukávu neměla, a tak musela vsadit na silnou zápletku.
I když k ní bylo z velké části knihy dobře nakročeno, zásadní moment rozzuzlení mě moc nepotěšil. Celou dobu jsem se těšil na fantastické vyvrcholení příběhu, které nakonec nepřišlo v takové formě, jakou bych si představoval. Připadám si strašně zkažený dnešní dobou, kdy každý od všeho čeká pořádnou akci, ale opravdu by tomu nějaká neuškodila. Neříkám, že se nic nedělo. Příběh je akce plný, avšak tam, kde jí mělo být nejvíc, chyběla.

Když čtete knihu z dračího světa, očekáváte nějaký dračí souboj apod. Serafína: Dračí posel se nakonec projeví spíše jako psychologická kniha. Hodně se pracuje právě s psychologií hlavní hrdinky a s jejími zlými přízraky, jež ji odmalička strašily. Velká část knihy se odehrává v její hlavě, což ještě zvýrazňuje použitá ich-forma. Je třeba to zmínit, protože jestli čekáte nějakou obdobu Odkazu dračích jezdců (jehož autor na obálce Serafínu tak chválí), budete hořce zklamáni. Podstatou totiž nejsou draci ani lidé. Jsou jí polodraci se Serafínou v čele, jako jakýsi most mezi těmito dvěma světy. Jim je věnována největší pozornost.

(...) Jannoulin hlas z Gianniho úst mi všechno oživil. 
Prchla jsem z věže, proběhla kolem překvapeného Moye a běžela do svého pokoje v Palasho Donques. Zavrtala jsem se pod peřinu a strávila
 celou noc vzpomínkami na to všechno: na to násilí, hrůzu, vinu, smutek. (...)

Nejzáživnější část jsou bezesporu první dny cesty. Vrháme se do neznáma a nevíme, co nás v cizích zemích čeká. Autorka nám ukazuje rozmanité kraje plné nových lidí, zvyků a tradic. Oceňuji, že nepostrádá ani humor, a tak můžeme nalézt i pasáže s uvolněnější atmosférou.

(...) Porfyřané očekávají, že cizinec bude mluvit špatně a chovat se jako trouba; 
nám to připadá zábavné a jsme trochu zklamaní, když to tak není. 
Námořníci už teď natahují uši, aby slyšeli, jakou pitomost ještě řeknete. (...)

Celkově je to ale zoufale táhlé čtení. Narazil jsem i na události, které jsem zprvu moc nepochopil, a musel si je proto číst několikrát. Silné dějové zvraty jsou tak v menšině. Po celou dobu čtení mi něco chybělo. Bohužel mi to něco nepřinesl ani závěr. Ten byl průměrný a nezaujal mě. Je velmi pravděpodobně, že kdybych si Serafínu nevzal na dovolenou, nikdy bych ji nedočetl.

Dlouho jsem si nevěděl rady s počtem bodů. Nakonec jsem vypotil výsledek v podobě 5/10 pro druhý díl Serafíny. Co k tomu říct? Průměrná kniha, co neurazí, ani nenadchne. Podruhé už se k ní vracet nebudu.

Četli jste někdo Serafínu a její druhé pokračování? Jak se líbilo vám? Souhlasíte s mým hodnocením?



Kam dál? 


- Tipy na knížky najdete pod štítkem Knihomlův koutek ZDE.

- Jak jsem se dostal k Pánovi prstenů a proč ho mám tak rád? Čtěte ZDE.

- 8 tipů na pohodový film najdete ZDE.

- Cestopisné články plné postřehů a zážitků ZDE.

pátek 22. března 2019

Kouzlo Pána prstenů

V minulém článku jsem zmínil, jak moc mám rád svět J. R. R. Tolkiena v čele s trilogií Pán prstenů. Napadlo mě, že bych se o tom mohl trochu více rozepsat a uvést několik důvodů proč tomu tak je a v čem vlastně vidím kouzlo tohoto díla. Pohodlně se usaďte, Středozem už čeká!



Dílo Pán prstenů je považováno za nejznámější fantasy příběh. Ba dokonce položilo celému žánru základ. Prakticky všechny známé fantastické příběhy v sobě ukrývají něco, co bylo inspirováno Tolkienovým dílem. 

Pán prstenů vznikal po dobu dvanácti let (1937-49) jako pokračování knihy Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Původně měl vyjít v jednom svazku. Nakonec se však vydavatel rozhodl pro jednotlivé díly dnes všem dobře známé trilogie – Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Nezůstalo jen u toho. Tolkien stvořil celý mytologický svět s tisíci příběhů (viz Silmarillion). Jedním z důvodů, co ho k tomu vedlo byl jeho velký zájem o jazyky. Aby vdechnul život svým umělým jazykům, stvořil pro ně celou historii a příběhy. Bez toho by podle jeho slov nemohl být jazyk nikdy živý. Mimochodem takto zdůvodňuje Tolkien zánik esperanta. 
Tisíce fanoušků narostlo po premiéře filmového zpracování od novozélandského režiséra Petera Jacksona. 

Jak jsem se k tomu všemu nachomýtl já? Vlastně si ani moc nevzpomínám. Připadá mi, že příběh o Prstenu moci znám odjakživa. Je se mnou spjatý. Podle všeho se k nám dostala kazeta Společenstva prstenu náhodou. Původní záměr byl koupit Harryho Pottera. Ač dosud nechápu, jaká podobnost je mezi Frodem Pytlíkem a chlapcem s jizvou na čele, máme tuto kazetu stále doma. A spolu s ní i obě pokračování. (Ve skutečnosti máme kazet mnohem víc, ale to už je jiné téma.)

Ať to bylo jakkoliv, trilogii jsem si zamiloval. Vždycky jsem si přál vidět ta kouzelná místa, jako je Kraj, Lothlórien nebo Roklinka (Což pořád platí!)

Asi v jedenácti letech jsem zatoužil poznat i knižní verzi. Troufám si říct, že do roka jsem ji celou zhltl. Některé pasáže pro mě byly obtížné, ale i tak jsem nelitoval. S těžkým srdcem přiznávám – od té doby jsem knihy nečetl. Na poličce v knihovně jsou všechny tři. K tomu mám snad všechny Tolkienovy knihy. Nechybí ani celé dílo v originále. I tak jsem se k znovupřečtení nedostal. Naopak jsem začal naplno objevovat kvality filmů. 

Nerad bych tu posuzoval, co z uvedeného je lepší. Kniha vs. film je věčné téma. Řekněme, že obě věci mají své klady a zápory. Každopádně se nemůžu nezmínit o filmovém soundtracku. Obdivuji všechny hudební skladatele a autora hudebního podkladu k PP, Howarda Shora, obzvlášť. (Mimochodem zrovna jeho hudbu u psaní tohoto článku poslouchám.)
Když vám řeknu, že jsem trilogii viděl snad tisíckrát, musíte si myslet, jak už mě na ní nic nemůže překvapit. Omyl. Čím víckrát ji vidím, tím více nových věcí objevuji! Naposledy to bylo zjištění právě ohledně soundtracku. V knihách se setkáte s desítkami písní, které Tolkien vytvořil. Ač se může zdát, že ve filmech nic takového není, právě opak je pravdou. Tyto písně jsou ve skutečnosti zpívány chórem v pozadí. Nevěříte? Přesvědčte se ve videu (2:08):




A neskončilo to jen u toho. Stále objevuji mnoho věcí. Například prodloužená verze filmu může zodpovědět mnoho otázek a zároveň utěšit nadšence knih, kteří nebyli tak úplně spokojení. Pokud jste ji neviděli, doporučuji si ji pustit. Můžete v ní najít vypuštěné pasáže z knížek.


Dalším skvělou věcí na filmu jsou natáčecí lokace. Nový Zéland je zkrátka pro fantasy žánr jako dělaný. Moc rád bych se tam podíval. Se sestrou máme dohodu, že tam jednou vyrazíme. Tak snad to nebude v osmdesáti! 

Takoví herci nesmí zůstat opomenutí. Všichni si pamatujeme na celé společenstvo v čele s Gandalfem. Na Gluma určitě také nezapomenete! Zkrátka si říkejte co chcete, ale filmy jsou prostě úžasné! (Na druhou stranu trilogie Hobit byla o něco horší.)

Nová filmová podoba?


V roce 2017 jste mohli zaregistrovat zprávu o novém filmovém zpracování PP. Společnost Netflix získala práva a v současnosti připravuje seriálovou podobu světoznámého románu. Nemělo by jít přímo o příběh, na který jsme zvyklý, nýbrž o jakýsi spin-off. Osobně si myslím, že Jacksonova verze nemůže být nikdy předčena, a tak jen potichu doufám, že se podobné dějové linii Netflix vyhne. Nechci však něco předem odsuzovat. Nechme se překvapit, jak to dopadne.

Film o Tolkienovi



Stejně tak se chystá i nový životopisný snímek o samotném autorovi. Nebude se jmenovat jinak než TOLKIEN. Velikána ztvární herec Nicholas Hoult a jeho manželku si zahraje Lily Collins. Do českých kin dorazí v září. Moc se těším! A vy?
Podívejte se na trailer ZDE.


John Ronald Reul Tolkien v kostce


  • 1892 Bloemfontein (jih Afriky) - 1973 Bournemouth (jih Anglie)
  • anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor
  • nejznámější díla: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, Pán prstenů, ...
  • působil na Oxfordu jako učitel staré angličtiny
  • obdržel Řád britského impéria
  • nejvýznamnější osobnost žánru fantasy


(pozn.: Často se setkávám se špatným vyslovováním jména Tolkien. Správně se čte [tolkín] popřípadě [tolkin]. V žádném případě nečteme [tolkien]. Jakmile tam vložíte e, je to špatně!)


Pán prstenů je a nejspíš i vždy bude moje srdcovka. Teď mám jen chuť se na něj podívat nebo si přečíst knížku! 

Jak to máte vy? Máte rádi Pána prstenů? Viděli jste film? Četli jste knihy? Máte z něj stejné pocity jako já?


(Zdroje obrázků: Roklinka, Tolkien)

pátek 15. března 2019

8 filmů, u kterých si odpočinete

Film může být jedním ze způsobů, jak si odpočinout po náročném dni nebo týdnu. V takových chvílích většinou nemám náladu na napínavý thriller nebo detektivku. Chce to něco nenáročného.
Pokud byste něco takového potřebovali, mám tu pro vás seznam snímků, které jsem vybral jako ty nejlepší k pohodlnému odpočinku. U nich mi stačí, že běží a jsem spokojený! Můžeme začít?


Shrek 2

Ačkoli jsou všechny jednotlivé díly zeleného zlobra Shreka výborné, jsem toho názoru, že druhý díl je nejlepší.
Shrek se po svatební cestě s Fionou vydává do království Za sedmero horami. Společnost jim dělá upovídaný Oslík. Shrek záhy zjistí, že Fionin otec není z jejich svazku nijak nadšený. Navíc se do všeho plete rádoby dobrá víla se svým synem princem Krasoněm, kteří ještě Shrekovi pořádně zavaří!
Pohádka plná nezapomenutelných hlášek a scén, která vám rozhodně zpříjemní vaše chvilky! 

Volný jako pták

Navzdory tomu, že nesjem fanda motorek, tento film mám rád. Možná je to právě tím, že se o motorky nezajímam. Četl jsem totiž několik recenzí a právě motorkářům se Volný jako pták nelíbí.

Děj se odehrává ve Walesu na venkově. Tři kamarádi Fred, Tyg a Grouch tam odjedou na víkend. Mají sehnat hipíka, který pěstuje obrovské množství marihuany, a trochu od něho koupit. Příjemný víkend na venkově se však zvrtne v ztřeštěnou jízdu. Dvě skupiny motorkářů se tu chtějí střetnout a naše trojice se jim náhodou připlete do cesty. Jsou ale natolik mimo, že to ani nepoznají.

Tento film nemusí bavit každého, každopádně já na něj nedám dopustit!

Cesta kolem světa za 80 dní


Posuňme se dál k něčemu pro celou rodinu. Kombinace Jackie Chan a Steve Coogan je zárukou skvělé komedie. Klasický příběh Julesa Verna ve filmové podobě funguje úžasně.

Lau Xing vykrade banku Anglie a zůstává u vynálezce Philease Fogga jako jeho komorník. Potom, co Fogg uzavře sázku s proradným lordem Kelvinem, se oba vydávají na cestu kolem světa. Lau Xing doufá, že s pomocí pana Fogga se dostane domů do Číny, aby své vesnice vrátil zpět velkou cennost, odcizenou Anglií - nefritového Buddhu. Na cestě potkají francouzskou malířku Moniku La Rochovou, která hledá inspiraci pro své malby. Spolu s ní podnikají cestu za 80 dní plnou dobrodružství. Avšak lord Kelvin dělá vše proto, aby jim cestu překazil.


Asterix & Obelix - Mise Kleopatra


Po pravdě jsem dlouho nevěděl jaký díl Asterixe a Obelixe sem zařadit. Nakonec jsem vybral dobrodružství v Egyptě. Hraná verze Mise Kleopatra je jedno z nejlepších dobrodružství dvou statečných Galů. Netuším, jak zní film v originále, ale český dabing tu zkrátka nemá chybu. Celý snímek je protkaný vtipnými momenty, které jen stěží budete vyhánět z hlavy! Komu by se něco takového nelíbilo? A+O jsou sázka na jistotu.




Divoké vlny

Surfování nezbožňují jen lidé. Velkou zálibu v něm mají také zvířata, především pak tučňáci. Cody chce být nejlepší surfař jako jeho idol Big Z. Šanci dostane, když se dostane do surfařské soutěže na ostrově Pin-Guí. Potká spoustu nových přátel včetně kuřete Joea, který se téměř ihned stane jeho nejlepším přítelem. Během svého pobytu na ostrově zjistí, že vyhrát soutěž není nejdůležitější věc na světě. Nejdůležitější je užívat si života.
Hledáte-li odpočinkový film na večer, s Divokými vlnami se nemůžete splést. 


Univerzální uklízečka

Britové se možná mohou zdát suší, ale snímek Univerzální uklízečka dokazuje, že nuda s nimi rozhodně není. V malé vesničce žije vikář s rodinou. Toto manželství přestává bavit jeho ženu Glorii, a proto se stále více oddává známosti s Američanem Lancem. Nová hospodyně Grace to však nehodlá tolerovat. Svou novou rodinu chce za každou cenu chránit a držet pohromadě. A když píšu za každou cenu, myslím to smrtelně vážně!
Film je prošpikovaný černým humorem a září v něm britští herci jako jsou Maggie Smith nebo Rowan Atkinson. Jestliže máte blízko ke snímkům z ostrovů, rozhodně byste neměli Univerzální uklízečku minout. 




Mamma mia!

Písničky od skupiny ABBA ve filmu a ještě ke všemu v Řecku? Co může být lepšího? 

Sophie se bude vdávat a chtěla by, aby ji k oltáři vedl její otec. Problém je, že neví, kdo to je. Ještě větší problém se z toho ovšem stane, když to neví ani Sophiina matka Donna.

Věřím, že tento snímek znáte. Jistě mi dáte za pravdu, že je to ideální film na odreagování, neboť zápletka není nijak zvlášť náročná, ale i tak stojí za to. O zábavu se postará Meryl Streep, Amanda Seyfried, Colin Firth, Pierce Brosnan, Julie Walters a mnoho dalších.

trilogie Pán prstenů

Temný pán Sauron se zdá být poražen a to jediné, co by ho mohlo vrátit zpět k jeho moci je prsten moci, který se zatoulal až do kapsy Froda Pytlíka. Kvůli tomu je mladý hobit vržen do nebezpečí v podobě cesty k Hoře osudu. Trilogie Pán prstenů sleduje Frodův osud i osudy jeho společníků. 

Možná někteří z vás vědí, že Pán prstenů se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nesmí tedy chybět v žebříčku odpočinkových filmů, i když jeho děj zase tak úplně odpočinkový není. Na mě má však blahodárný účinek. Jakmile si pustím kterýkoli díl, hned je mi líp. Funguje takto nějaký film na vás? 




A u jakých filmů si odpočinete vy? Rád od vás načerpám nějakou inspiraci na víkend!

pátek 8. března 2019

Poslední den v britské metropoli - Greenwich

Greenwich je městská část Londýna od roku 1965. Avšak Královská greenwichská observatoř (s nultým poledníkem) byla založena králem Karlem II. už v roce 1675! Zdejší univerzita je v Londýně vyhlášená a její kampus patří mezi památky UNESCO. Při návštěvě Londýna by tato městská část rozhodně neměla být opomenuta.

Jak se tam dostat? Samozřejmě existuje několik způsobů, které zahrnují autobus i metro. Ale asi nejhezčí je to lodí po Temži. Lístek si koupíte stejně, jako na všechny ostatní veřejné dopravní prostředky. Stejně tak lze použít i Oyster card.
Takto si můžete rozšířit zážitky. Ale pozor! Nic pro ty, kteří trpí mořskou nemocí. Loď se často nepříjemně pohupuje. (Zvládnout se to však dá, protože plavbu absolvovala i moje mamka, která lodě nemá příliš v lásce. :))


(Během plavby si můžete udělat pohodlí uvnitř, ale i venku na zádi lodi.)


Vystupujeme u lodi Cutty Sark. Tato krasavice byla postavena v roce 1869 a jednalo se o nejrychlejší velkou plachetnici na světě. Pro její rychlost se jí ve své době říkalo Královna oceánu. Dnes je tu jako součást lodního muzea.


National Maritime Museum stojí za návštěvu. Jako téměř v každém muzeu v Anglii je vstup zdarma a můžete se poučit o spoustě věcí. Například si můžete vyzkoušet, jaké to je řídit loď. Když budete trpěliví a vystojíte frontu, zjistíte, že to není tak úplně snadné. To vám můžu potvrdit. Málem jsme to napálili do opery v Sydney. 

National Maritime Museum 



Kampus Greenwichské univerzity je opravdu nádherný. Dělali jsme si tu společnou fotku a málem dostali zástavu srdce, když se k našemu foťáku se samospouští přiblížil neznámý muž. Nakonec se však ukázalo, že to byl jen další z milých Angličanů, který nás chtěl vyfotit. V Londýně se vám nikdy nestane, aby vás místní nechali na holičkách. Považují za svou povinnost pomoci ztracenému návštěvníkovi jejich města. Takové pravidlo by asi mělo platit všude, no ne?




Po menším odpočinku jsme se s bolavýma nohama odhodlali vystoupat ke Královské greenwichské observatoři. Abyste rozuměli, k nultému poledníku se musíte vyškrábat po strmém kopci, což po třech dnech chození po Londýně není zrovna nejsnadnější úkol. 
Konečně jsme se dostali až nahoru, abychom spatřili skupinku Japonců (nebo Číňanů?...snad si rozumíme...), fotících se u velkých hodin. Fronta, která tu čekala na vyfocení s poledníkem, když jsem tu byl kdysi se školou, tu jako zázrakem nebyla. Mohli jsme se tedy nerušeně vyfotit u té nádherné čáry. No uznejte, kdo by nechtěl mít fotku s čárou? Pokud jste si mysleli, že poledník, dělící zeměkouli na dvě polokoule, vypadá nějak výjimečně, asi vás zklamu. Ale můžete si vyzkoušet jaké to je stát na dvou polokoulích zároveň, a to se vám u jiných čar nepoštěstí!


Vidíte tu skupinku lidí za plotem. Ti všichni se sem nahrnuli, hned jak zjistili, že onen nultý poledník je vlastně o pár metrů dál. :D


 Z vrcholu kopce se naskýtá nádherný pohled na celou univerzitu a na novou část Londýna s mrakodrapy – Canary Wharf.


Odtud už nás čeká cesta na pokoj do Forest Gate. Ten jsme opustili uprostřed noci, abychom stihli naše letadlo. Cesta autobusem National express tentokrát proběhla bez problémů. (Jeho stanici jsme si našli den předem. Na nás si jen tak nepřijdete!) O něco horší bylo odbavování na letišti Standsted. Počkat, řekl jsem odbavování? Ne. Tohle bylo jako nahánění vězňů do cel! Ano, to je to pravé pojmenování. Letištní personál tu je příšerně nevrlý a kontroluje vám, co jen může. (A dívá se na vás jako kdybyste měli všude po kapsách schované pytlíčku s koksem.) Chápu, že kontrola musí být, ale tohle opravdu nebylo nic příjemného. Lituji lidi, které si vyberou k náhodné kontrole. Malá rada: Jestliže se vám každé ráno špatně vstává, zkuste kontrolu na Standstedu. To vás probere jak nic i v brzkých ranních hodinách! GARANTOVÁNO!
Každopádně jsme to nějak přežili. Jakmile se dostatečně přesvědčili, že skutečně nepašujeme tuny drog schované v malých kapsičkách, nastoupili jsme celí ospalí do letadla. Za svítání jsme vzlétli směr Česká republika. 



Hurá, hurá! Poslední díl londýnského cestopisu je u konce. Už se se mnou táhl opravdu hodně dlouho, a proto jsem rád, že jsem ho dotáhl do konce. Budu vděčný, když mi napíšete jestli se vám líbil. Neostýchejte se třeba i na něco zeptat. Pokud to bude v mých silách, rád vám odpovím. 
Děkuji vám za přečtení a těším se zase u dalších cest!


Předchozí části cestopisu:


úterý 19. února 2019

Dej si bacha na babičku drsňačku!

Jestlipak se vaše babička zdá obyčejná? Sedí v křesle, plete a vaří kapustovou polévku? Tak to pozor! Právě vaše babička může být ve skutečnosti mezinárodní lupička, po které pátrá celý svět. Ne vždycky je totiž vše tak, jak se zdá. Právě toho je důkazem příběh malého chlapce Bena, stvořený britským spisovatelem a bavičem Davidem Walliamsem.



Jelikož mám rád Davida Walliamse z Britains got talent, tak mě začalo zajímat, co vlastně píše. Když si jeho jméno zadáte do vyhledávače, vyskočí vám mnoho barevných knížek pro děti se zajímavými názvy. Máme tu Pana Smraďocha, Malého miliardáře, Ďábelskou zubařku nebo Babičku drsňačku. Právě poslední z těchto titulů se mi do ruky dostal jako první.
Příběh vypráví o klukovi jménem Ben, který jezdí každý pátek ke své babičce. Jenže pro něho to jsou učiněná muka. Babička mi připadá nudná, neboť mu pořád vaří jídlo z kapusty nebo s ním hraje scrabble. Nemluvě o tom, že spát se u ní chodí téměř za světla. Jeden takový pátek se však všechno změní. Ben totiž u babičky najde velkou plechovku s cennými šperky. Dojde ke zjištění, že jeho babička je ve skutečnosti mezinárodní lupičkou klenotů a už nějakou dobu si brousí zuby na korunovační klenoty. Ben si babičku velmi oblíbí a začíná spřádat plány na krádež tisíciletí spolu s ní! Zábava může začít!

(...) Benův táta dělal u bezpečnostní služby v místním supermarketu. 
Vrcholem jeho dvacetileté kariéry zatím bylo, že zastavil nějakého dědulu, 
který se pokusil schovat v kapsách dvě vaničky margarínu. (...)

(...) Táta se s mámou seznámil, když ji neprávem obvinil z krádeže sáčku chipsů, 
a do roka se vzali. (...)

Navzdory tomu, že se jedná o knížku pro děti, tak si v ní mohou najít zalíbení i starší čtenáři. Čtení je to plynulé, příjemné a hlavně zábavné. Už od prvních stran se budete náramně bavit. Ani jednou se mi při čtení nestalo, že bych se nudil. Kromě toho máte knihu za chvíli přečtenou. Autor David Walliams oplývá talentem pobavit a ještě podat téma k zamyšlení. Příběh je jako stvořený pro začínající malé čtenáře. (Škoda, že neexistoval, když jsem byl menší, protože bych po něm zaručeně skočil.) I když se celé dílo může zprvu zdát hloupé, nakonec z něj vyleze opravdu moc povedená pointa, nad kterou se může zamyslet úplně každý. Sami se zamyslete, jak vnímáte staré lidi.
Co mě trochu při čtení zbrzdilo byl pomalý rozjezd. Ale jelikož se jedná o knihu pro mladší čtenáře, nelze mluvit o něčem strastiplném.
Celý děj je okořeněn kouzelnými ilustracemi Tonyho Rosse. Moc se mi líbí, jak samotný autor oslovuje čtenáře. Například u této pasáže jsem se velmi pobavil:

(...) Minuta může být dlouhá doba. Nevěříte?
Tak si sedněte sami do pokoje a nedělejte nic, jen počítejte do šedesáti vteřin.
Už jste to udělali? Nevěřím vám. Nedělám si legraci. Chci, abyste vážně šli a zkusili si to. 
Nebudu vypravovat dál, dokud to neuděláte.
Já mám času dost.
Já tady můžu být celý den.
Tak co, už jste to zkusili? Fajn, tak zpátky k příběhu... (...)

V tomto skvostu můžete najít i další skvělé věci. Třeba DIAMANT!!! (ale jen na obrázku) nebo praktický návod, jak si předstírat čištění zubů! Či budete poučeni o tom, proč je přirovnání, potit se jako prase, nesmyslné. No, co vám budu povídat, zkrátka byste si knížku měli přečíst. O čtenářský zážitek ochuzeni nebudete.
Hodnotím známkou 7/10 za velmi pěkný příběh se silnou hlavní myšlenkou.


Četli jste Babičku drsňačku? Nebo nějakou jinou knihu Davida Walliamse? Anebo čtou jeho knížky vaše děti?

Chcete další tip na knížku? Přečtěte si mé další recenze zde!